Co mi dělá radost (a trochu se za to stydím)

Nedávno dočtená Šťastná kniha Báry Šťastné mě inspirovala k vytvoření mého malého seznamu toho, co mi dělá radost a vždycky se za to přitom tak trochu stydím. Tady to je:

 

• Fascinovaně koukat na Indiány. A to především na tramvajové zastávce na Andělu, kde předvádí své hudebně-taneční představení.
• Žvýkat dětské žvýkačky. Ano, přesně ty, které mají umělou ovocnou chuť, za chvíli jsou vyžvýkané a zanechávají na jazyku divnou pachuť.
• Zpívat nahlas v autě. Většinou to dělám, když jedu sama v autě, ale nikdy se nevyhnu tomu, aby mě viděl někdo, kdo zastavil vedle mě na červené a neskrývá své pobavení.
• Líbat se na veřejnosti. Mám ráda jakékoli fyzické projevy toho, že ke mně ten druhý patří. Nicméně se nikdy nedokážu ubránit pocitu, že především členové starší generace jsou znechucené tím, že se někdo takto chová mezi lidmi a nenechá si to na doma.
• Požádat v RegioJetu o časopis, jako je Joy, Prima dívka, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe. Tak nějak vnitřně jsem přesvědčená o tom, že tyhle časopisy nemají valnou hodnotu, ovšem ve chvíli, kdy za ně neutrácím vlastní peníze, se ráda vzdělám v oblastech jako např. "jak být stále trendy", "50 neodolatelných letních účesů" nebo "čemu se vyhnout na prvním rande".
• Najít na zemi korunu. Nejhloupěji si připadám, když jdu ještě s někým a uvidím na zemi ležet korunu. V první chvíli mám radost, hned následně ale stres z toho, co si o mně ten druhý pomyslí, pokud ji zvednu (např. něco ve smyslu: "Ta se chová jako socka!"). Nicméně většinou neodolám a zvednu ji.

 

A jak to máte vy? (:

Proč nemám ráda malé děti, puberťáky a důchodce v tramvaji

Stalo se mi to včera. Měla jsem po několikadenní přestávce příležitost jet pražskou MHD a opět to byl nezapomenutelný zážitek. Ale abych nebyla jako ostatní, kteří si na ni nonstop stěžují: mám vlastně MHD ráda. Přijde mi, že nikde se mi tak dobře nepřemýšlí, jako když můžu zírat z okna a nechat myšlenky jen tak plynout. Jsou ale okamžiky, kdy mi to mí drazí spolucestující nedovolí. Mluvím konkrétně o malých dětech, hlučných puberťácích a důchodcích.

 

Tak tedy... Seděla jsem docela pohodlně už delší dobu, když v tom se na Andělu vyměnila minimálně polovina cestujících a společně s nimi nastoupila důchodkyně se svým manželem. Nejprve jsem si jí nevšimla. To, co mě donutilo zvednout hlavu, byl její hlas. Ječivý, hlasitý, protivný. Na celou tramvaj začala řvát, jak je jí hrozné vedro a že se "nedá dejchat", což byl fakt všem dobře známý. Následně na to začala křičet na kluka opodál, který stál přesně pod zavřeným střešním oknem. "Mladý muži, byl byste tak laskav a to vokno votevřel?" A následně zase na svého manžela pohoršeně: "To je strašný, když je zima, tak je to votevřený furt. Ale v léto to vozí zavřený!!!" Bylo mi trapně za ni. A následně mě to vedlo k úvahám, proč tyhle typy lidí nemám ráda. Nejen, že mě vždycky donutí cítit se hloupě za ně samotné, ale ještě k tomu naruší mou bublinu klidu, do které se tak těžko dostávám.

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful