Stalo se mi to včera. Měla jsem po několikadenní přestávce příležitost jet pražskou MHD a opět to byl nezapomenutelný zážitek. Ale abych nebyla jako ostatní, kteří si na ni nonstop stěžují: mám vlastně MHD ráda. Přijde mi, že nikde se mi tak dobře nepřemýšlí, jako když můžu zírat z okna a nechat myšlenky jen tak plynout. Jsou ale okamžiky, kdy mi to mí drazí spolucestující nedovolí. Mluvím konkrétně o malých dětech, hlučných puberťácích a důchodcích.
Tak tedy... Seděla jsem docela pohodlně už delší dobu, když v tom se na Andělu vyměnila minimálně polovina cestujících a společně s nimi nastoupila důchodkyně se svým manželem. Nejprve jsem si jí nevšimla. To, co mě donutilo zvednout hlavu, byl její hlas. Ječivý, hlasitý, protivný. Na celou tramvaj začala řvát, jak je jí hrozné vedro a že se "nedá dejchat", což byl fakt všem dobře známý. Následně na to začala křičet na kluka opodál, který stál přesně pod zavřeným střešním oknem. "Mladý muži, byl byste tak laskav a to vokno votevřel?" A následně zase na svého manžela pohoršeně: "To je strašný, když je zima, tak je to votevřený furt. Ale v léto to vozí zavřený!!!" Bylo mi trapně za ni. A následně mě to vedlo k úvahám, proč tyhle typy lidí nemám ráda. Nejen, že mě vždycky donutí cítit se hloupě za ně samotné, ale ještě k tomu naruší mou bublinu klidu, do které se tak těžko dostávám.
A pak mi to došlo: nesnáším, když v tramvaji řve dítě. Nesnáším, když do ní přistoupí banda hlučných a sprostě mluvících puberťáků. Nesnáším, když si přisednou důchodci kritizující vše - od vysokých cen a nízkých důchodů po nestoudné punčochy slečny, která zrovna vystupuje (ale ještě nevystoupila, takže je moc dobře slyší). A nesnáším to hlavně proto, že mají často pravdu a dokážou ji dát najevo. Řeknou si (pekně hlasitě) o to, co chtějí, nebo jak by věci měly být. Věkové skupiny mezi nimi bývají mnohem méně ochotné se projevit. Schovávají se za hradbou intimity a snahy nikoho nerušit a často nedají najevo, co si myslí, protože mají pocit, že to nikoho nezajímá. A je to možná pravda.
Zjistila jsem, že k nim vlastně nemám tak daleko. Taky se mi chce v tramvaji často řvát. Třeba proto, že jako ti kojenci i já mám často hlad, žízeň nebo potřebuju na záchod. Nebo proto, že jsem se pohádala s našima, kteří se jinak dívají na mezigenerační problémy. A nebo proto, že jsem si nestihla vyřídit volební průkaz, a tak "k volbám půjdem zase jen my, důchodci". Nechci zbytečně přitahovat pozornost, a tak se mi někdy stane, že se neozvu, ani když jsem v právu a ozvat bych se měla.
Proto nepřestávám doufat, že snaha nebýt moc na očích nepřeroste v potřebu nebýt slyšen. Tahle snaha by mě totiž mohla vyjít pěkně draze ve chvíli, kdy opravdu o něco půjde. Budu natolik zvyklá zůstat skrytá v davu, natolik zvyklá si nestěžovat, že mi bude přirozenější zůstat potichu sedět. A tak znovu přemýšlím nad slovy Arnošta Lustiga, který vždy vysvětloval to, proč tolik mluví a píše o holocaustu slovy: "Proč píšu o katastrofě židovského národa? Abyste věděli, že i vám se to může stát. Potom budete vědět dost, abyste řekli každému: 'Ne, já nejdu. Já se budu bránit. Budu bojovat.' " Jak v sobě pěstovat silný hlas a potřebu ozvat se, když se mi děje nepráví? Třeba tím, že budu pěstovat svou asertivitu právě v tramvaji.
Žádné komentáře:
Okomentovat