Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.
Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.
Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".
Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat