Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.
"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."
Žádné komentáře:
Okomentovat