Tento týden to budou tři měsíce, co jsem se rozhodla po pěti letech vyměnit tvar loga (červeno-bílá zůstala) společnosti, pro kterou pracuji a která mi každý měsíc posílá peníze na účet. Za to období, kdy jsem pracovala mnohem víc, než kdy dříve, jsem měla možnost odpovědět si sama na dotazy, které tak ráda kladu kandidátům při pohovorech: "Co je pro vás v práci důležité? Co je pro vás při změně zaměstnavatele nejnáročnější? Z čeho máte obavy?"
Mých obav a starostí byla spousta (čímž nechci říct, že po zkušebce jich bude méně, jen budou asi trochu jiné). Kromě strachu z denodenního používání angličtiny, potřeby zvyknout si na jiné pracovní prostředí a delší dojíždění za prací, to byl hlavně strach z toho, že nepoznám, kdo je drbna, kdo je hodný, komu můžu věřit a komu radši nic nesvěřovat. Postupně se to všechno poddává a já věřím, že mě čeká v oblasti mezilidkých vztahů na pracovišti ještě spousta - pozitivních i negativních - překvapení.
V tuhle chvíli jsem ale vděčná za Zuzanu, finanční ředitelku a snad tu nejvíc (jak by řekl můj šéf) "classy" ženu, jakou si dovedete představit. Zuzana nastoupila týden po mně, a když se mě při adaptačním pohovoru zeptala, jak dlouho jsem ve firmě, šly jsme obě do kolen. Společně ujíždíme na našem indickém fastfoodu, smějeme se trochu zoufale u toho, jak jsme unavené a jakou míváme chuť ten boj vzdát, ale zároveň sdílíme svou touhu a motivaci hnát věci dopředu a zlepšovat sebe i je.
Jsem vděčná za Adama, externího právníka, se kterým sdílím kancelář. Navzdory tomu, jak zřídka se potkáváme, dostávají mě jeho repliky rozhovoru s Ellou, jehou skoro tříletou dcerou, i popis situací s manželkou, kdy se mu já snažím vysvětlit, co nás, ženy, na tom, co popisuje on, tak moc štve. Baví mě tak trochu dělat personalistku i pro jeho vlastní společnost a baví mě ládovat se společně s ním čokoládou a doplňovat kofein.
Minulý týden jsem si tam ale začala připadat už jako "doma" kvůli paní Marušce. To ona se naprosto nečekaně stala mým spojencem v době nejvyšší potřeby. Přišla za mnou a do ruky mi podala nit s jehlou a celá červená se mě zeptala: "Už vám to někdo řekl?" Dívala jsem se na ni naprosto nechápavě a pak jsem vyhrkla, co se stalo. "Máte oko na punčoše. Tak jsem si říkala, že vám to musím říct." Byla tak rozpačitá a přitom měla takovou snahu mi pomoct, že jsem v tu chvíli měla hroznou chuť ji obejmout, jako by to byla moje babička. To milé gesto pro mě znamenalo hrozně moc, protože my ženské někdy umíme být pořádné mrchy, navzájem se pomlouvat a taková oka na punčochách si prostě někdy navzájem přejeme. Ona mi ukázala, že je tam někdo, kdo mi fandí a kdo mi přeje těch očí co nejméně.
Žádné komentáře:
Okomentovat