Konec dobrý, všechno dobré

Dneska jsem odučila poslední hodinu své letošní praxe. A je to moc dobrý pocit. Za ten měsíc a půl jsem si připravila a učila 22 hodin. Když se na to číslo dívám, není zrovna vysoké. Když nad ním ale přemýšlím, vzpomínám na ty hodiny příprav, dřiny, vymýšlení a nervů, které mě každá z nich stála. 

Zjistila jsem, že každé dítě, každý kolektiv a každá třída je mnohem více individuální, než jsem si vůbec dokázala představit. Každý z těch žáků sedí v lavici s něčím, co si přinesl už z domu a co mu dává jiné předpoklady pro práci a učení se. Každý z nich potřebuje povzbuzení, nasměrování, vzor. Jejich potřeby vzoru jsem si všimla poprvé tehdy, když jsem se zeptala jednoho kluka, kdo ovlivňuje nejvíc jeho názory na politiku. Řekl mi, že média a jeho učitel občanky (který mimochodem seděl v jiné lavici a zdál se být polichocen). Pak jsem se dozvěděla, že má žije jen s maminkou - to možná některé věci vysvětluje.

Uvědomila jsem si, jak je lehké vytknout učiteli, že někomu nadržuje. Ale pochybuju, že byste s tím neměli někdy problém: v některých dětech prostě vidíte sami sebe, o x let mladší. Mají jiskru, stejný temeprament, skvělé vědomosti, zajímavé osudy a zájmy. Jak byste mohli být nezaujati někým takovým? Nejde o to, že jim nadržujete lepšími známkami. Děti jsou citlivé na to, zda někomu věnujete jen o trošku více pozornosti nebo jej pochválíte častěji než ostatní. A když víte, že to dítě správně odpoví, nebo vás zajímá jeho názor, je těžké krotit se, věřte mi.

Myslela jsem si, že učit je mnohem jednodušší. A myslím, že to předpokládá většina společnosti - alespoň ta většina, která si nikdy nestoupla za katedru. Měla jsem skvělé vedoucí a bylo přínosné sledovat je v jejich práci, kterou vykonávají s nadšením. Škoda, že takových učitelů není víc... Protože vzory nepotřebujou jen žáci, ale i začínající učitelé.