Zloději peněženek (a iluzí)

Ukradli mi peněženku. Stalo se mi to poprvé a myslím, že můj příběh o mé ukradené peněžence bude na 100% jiný, než jaký byl ten váš, pokud už se vám to taky někdy stalo. Tak tedy...

Jednoho pochmurného pátečního odpoledne těsně před Vánocemi jsem jela žlutým vlakem z Prahy do Ostravy. Chvíli před nástupem do vlaku jsem v I am na hlaváku vyzvedla Vánoční dárek pro mou milovanou sestru. Nikdy nemám odvahu kupovat jí něco dle mého vkusu, protože prostě vím, že bych se ani náhodou nestrefila do toho jejího. A protože to moc dobře ví i ona, domluvily jsme se, že si vybere, zboží si nechá odložit a já jej další den vyzvednu. Tak jsem to taky udělala. Když prodavačka vytáhla zpod pultu krémovou peněženku s velikou mašlí, musela jsem se začít smát, protože jsem hned věděla, že tu by si Amál vybrala. Měla jsem radost z toho, že jí dám něco tak pěkného, a ještě ve vlaku jsem peněženku vytáhla a prohlížela si ji. To byla nejspíše jedna z osudových chyb. Tou druhou bylo to, že jsem ji místo do kufru (nechtělo se mi ho sundávat) položila na nosič vedle něj. 

Celou cestu až do Olomouce vedle mě seděla holka v mém věku. Předpokládám, že ona je tím důvodem, proč Amál tenhle dárek 24. prosince nedostane. Že dárek nemám, jsem si uvědomila ale až ve chvíli, kdy jsem se chtěla pochlubit dobrou koupí. V ten moment mi hlavou probleskl kamerový záběr na nosič ve vlaku, na slečnu vedle mě, na to, jak peněženku kupuju... Opravdu jsem neměla daleko k slzám. 

Stále je tu nějaká malinká šance, že jsem ji ve vlaku zapomněla. Psala jsem hned ten večer na jejich mail Ztrát a nálezů a teď čekám, až se mi zítra dopoledne ozvou. 

Proč to ale všechno píšu? Můj vztek z toho, že nepředvídám naprosto předvídatelné věci, že je svět nespravedlivý a lidé nečestní, trval někdy od osmi večer do jedenácti dopoledne dalšího dne. Docela dlouho, že? A pak se cholerik ve mně uklidnil (ten silný cholerik, který vždy všechno zvládne sám a nepotřebuje ničí pomoc, natož soucit), já se nechala obejmout a přesvědčit, že přátelé jsou nejen na ty chvíle, kdy se smějete a řešíte zábavné věci, ale i na to, abyste jim vyklopili všechny své smutky a nechali je vás utišit v zármutku ze světa, ve kterém společně žijete. A pak vám dojde, že ten svět nemůže být vlastně tak špatný, pokud se na něm najdou nejen ti zloději, ale i tak dobří lidé.

... a na té mezi nabereš dech

Tento víkend jsem po dlouhé době ocenila výhody malého města. Probudila jsem se a nemusela 40 minut jet tramvají, abych se mohla projít. Tuhle potřebu nemívám často, ale vždycky, když se procházím, uvědomuju si, jak je to dobré. Člověk může "provenčit" myšlenky, hodně si toho promyslet, nadechnout se z plných plic. I psychologové tvrdí, že chůze je zdravá pro duši. A fakt, že nemusíte být nalíčení, protože stejně nikoho nepotkáte, má taky něco do sebe. :) Asi to budu praktikovat častěji.

Svěrák&Uhlíř: Ztráty a nálezy

Trojí dík

Tyhle šaty jsem dneska ulovila, a tak chci poděkovat třem lidem.

@ Své internetové kamarádce Miri za to, že mě upozornila i na jiné zdroje oblečení, než jsou nákupní centra.

@ Své kolegyni Magdě, že mi povykládala o svém oblíbeném obchůdku.

@ Své soulmate Mářínce, že je na mě tak hodná...

 
Donna Lewis - I Could Be The One

Jsem tu nová

Posledních pět let mám na konci každého června pocit, že ty čtyři měsíce prázdnin budou nekonečné. A každý rok na konci září si pak řeknu, že jsem byla jako vždy pěkně mimo. Tak i tohle léto neskutečně uteklo a já se vrátila tentokrát ne do školních lavic, ale za katedru. Příštích 14 dní budu mít tu čest vzdělávat (jestli se to tak vůbec dá říct) několik tříd zdravotnické školy na Pankráci. Škola je to obrovská a já se svými necelými 170 cm perfektně zapadám. Dokonce natolik, že dnes ke mně na zčátku hodiny přišla jedna studentka a s přátelským úsměvem se mě ujala: "Ahoj, ty jsi tady nová?" Na moji odpověď: "Ano, jsem tu nová na učení" zareagovala zhrozeným obličejem a omluvou, nicméně minutu na to už s puberťáckým smíchem líčila celou situaci spolužačce. 

Když jsem při cestě před třídu slyšela: "Dneska má jiný vlasy," uvědomila jsem si, že i v mé gymplácké třídě se učitelky musely cítit jako pod drobnohledem. Na druhou stranu je fakt, že jim nemůžu mít za zlé, že sledují každý kousek mého oblečení, když jim stojím na očích celých 45 minut.

Objevila jsem také výhodu toho, když člověk učí víc tříd v ročníku. U první třídy si to vyzkoušíte, zjistíte, jak je třeba upravit pravidla hry, co vypustit a co nechat, a u druhé už to zvládnete mnohem lépe. 

Zítra mě čeká Němcová, ohebné slovní druhy, Milétská filosofická škola a další zajímavé poznámky studentek, které jsou v průměru o pět let mladší než já. A pokud mi někdy přišlo, že nemá cenu přemýšlet, co si vezmu na sebe, protože si toho stejně nikdo nevšimne, teď bych dala nevím co za to, aby tomu tak opravdu bylo...

IKEA forever

I když není velký, vede k němu milión schodů a čas od času mě zradí topení, mám svůj byteček na Plzeňské ráda a těžko by se mi z něj odcházelo. No a protože v něm plánuju ještě nějaký ten rok pobýt, rozhodla jsem se, že je čas na menší změnu. Nadchl mě nový katalog IKEA, který mi přišel do schránky už před nějakou dobou, ale dostala jsem se k němu až teď. Takže každý večer usínám a těším se, až navrtám nové poličky, koupím skleněné dózy, budík a květiny. Co z IKEA se líbí vám?

Slabost pro šťastné konce

Ta holka mě prostě dostala! 

(Stejně jako celé Státy!)

Pražský Tungsram

Dneska jsme objevily malý holešovický zázrak. Kousek od Strossmayeráku je zastrčená kavárna/restaurace Bistro 8. Asi rok zpátky jsem tady básnila nad brněnskou kavárnou Tungsram a dnes jsem měla tu čest vstoupit do její pražské sestry. To, co mají rozhodně společné, je jednoduchost, osobitý přístup a výborné jídlo. Káva je světová a na jídlo byste si mohli dát klidně cokoliv z jejich nabídky, protože prostě nikdy nešlápnete vedle. 

Pokud někdy půjdete do BioOka na dobrý film, určitě si tam dejte sraz a dobře se nalaďte!

http://www.facebook.com/Bistro8

Hana Robinson: Brouk v hlavě