Mikulčice a náš malý sklípek

Abnormální vedro až peklo, tetelící se vzduch, krvavé západy slunce a nedočavost v očekávání bouřky. Jen na hřbitově chladno.

Zmrzlina každý den (nejlépe ta z Opočna) a ukradené meruňky k snídani.

Víno i pro abstinenty. Mikulovská vinárna a málem (ne)sebraný řidičák.

Neveselo, truchlivo (před státnicemi)

Venku je vedro, v mém bytě snad 40°C.
Neustále mě vytáčí všichni ti, co na FB píšou do statusu Ing. nebo Mgr.
Čím víc se učím, tím méně si pamatuju.
Jediná moje naděje je, že to v pondělí skončí no matter what.

Tak se aspoň povzbuzuju citáty z pinterestu. :)

V stínu Stínadel

dlouhý spánek a příval endorfinů výborná snídaně (v kastlíku ještě lepší) a oběd konečně se slevou škola v výbornou kávou úsměv učitelky a její nadšení z toho celodenní absence žvýkaček nucené zastávky se šťastným srnečkovým koncem infarkt z částky v bakeshopu carnevale Praha ve stínadlech a nemocnice na františku pavlačové domy patifu delicatese a valašská svačinka

Great Gatsby (až v květnu)

"Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána -

A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti." 

Francis Scott Fitzgerald

Na vrcholu

Jsem v podstatě nevděčný a neustále se stresující člověk. To spolu hodně souvisí. Samozřejmě že dokážu být vděčná, když jsem v pohodě. Ale když mě něco tlačí (okolí, čas, peníze), nedokážu myslet pozitivně. A když to trvá déle než obvykle, mám chuť se vším praštit a nic nedělat. Moje povaha mi to ale nedovolí. Tou největší prohrou pro mě samotnou je vzdát se bez boje. 

Za pět let na vysoké škole jsem nezažila horší zkouškové období než tohle. Včera jsem ale udělala svou poslední zkoušku a teď mám zase chvíli čas na to, co jsem poslední měsíc a půl zanedbávala. Na odpočinek, na spánek, na moji rodinu a kamarády, na čtení, na sebe sama.

A proto jsem vděčná za ...

• ty, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Objímají mě, když prohrávám, povzbuzují, když nemám sílu, oslavují, když dosáhnu cíle. 
• ty, kteří mě milují nazávisle na tom, kolik získám dobrých známek a kolik vydělám peněz.
• práci, kvůli které můžu stát na vlastních nohou, která mi dává pocit naplnění a užitečnosti.
• zdraví, které ani v mém věku není samozřejmostí.
• příležitosti, které si mě najdou vždy skoro úplně samy a které mě posouvají rychle dopředu (až se někdy sama divím, jak rychle).
• chvíle odpočinku, kdy můžu nabrat sílu a přemýšlet o tom, kam směřuju a kým chci být.

Anna

Alexej Alexandrovič nebyl žárlivý. Žárlivost podle jeho názoru ženu uráží, a k ženě je třeba mít důvěru. Proč je třeba mít důvěru, to jest naprostou jistotu, že jeho mladá žena ho bude vždy milovat, tu otázku si nekladl. Ale nepociťoval nedůvěru, proto choval důvěru a říkal si, že ji musí mít. Avšak nyní, třebaže jeho názor, že žárlivost je cit potupný a že je třeba mít důvěru, třebaže tento jeho názor zviklán nebyl, cítil Alexej Alexandrovič, že se octl tváří v tvář něčemu nelogickému a nesmyslnému, a nevěděl, co má dělat. Alexej Alexandrovič se octl tváří v tvář životu, možnosti, že jeho žena miluje jiného, a právě tomu připadalo nesmyslné a nepochopitelné, poněvadž to byl život sám. Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil. Poprvé před ním vyvstala otázka, že by si jeho žena mohla někoho zamilovat, a zhrozil se. (L. N. Tolstoj: Anna Karenina)

Jeden z mála filmů, který se skutečně drží své knižní přelohy. Zaujme vás zpracování kulis, kostýmů, chlad a racionalita Karenina, vášnivost a rozpolcenost Kareninové, lehkovážnost a citová labilita Vronského. Překvapivě skoro tak, jak to vše vnímáte i při čtení...

O Vánocích

Už asi blbnu z té Vánoční atmosféry a z toho, jak jsou Vánoce výjimečným časem, který roztápí jinak ledová lidská srdce. Dneska totiž roztálo i to moje. Nejsem ten typ, který se často zastavuje, aby si koupil Nový prostor nebo pomohl postavit dětskou tělocvičnu. Ráda si opravdu vybírám, do čeho své peníze investuju. A dnes jsem se opravdu rozhodla. 

Už několik týdnů chodím každý den kolem kluka na vozíčku. Může mu být tak mezi 20 a 25, sedí na I.P.Pavlova a na klíně drží velkou krabici se svíčkami. Každý den, když se vracím z práce, si nad ním povzdechnu. Nevím, jestli je to správné a jestli je to to, co si ten kluk zrovna přeje, ale ve mně vždycky vzbudí soucit a lítost. To jsou ta správná slova. 

A dneska, nejspíš právě proto, že se blíží Vánoce a já měla potřebu udělat něco dobrého - udělat někomu radost - jsem si pár těch svíček z včelího vosku koupila. No a co, že Vánoce jsou komerční? Že by nás ta laskavost a touha pomáhat měla držet po celý rok? Říkám si, že je dobře, že se nás drží aspoň těch pár týdnů v roce. A že naše srdce nejsou ještě tak zmrzlá, aby neroztála pod všemi těmi reklamami, koledami v obchoďácích a světelnou výzdobou.

Janek Ledecký: Sliby se maj plnit o Vánocích