Prý jsem pódiový typ. Co to znamená? Dokud moje práce není vidět (a při nejlepším i slyšet), nejsem s ní spokojená. V poslední době to slýchávám celkem často. Ať už to pravda je, nebo není, faktem zůstává, že na to pódium čas od času vylézt musím.Není problém něco napsat (pokud mám zrovna múzu) a ani nejde o to, že bych se to nedokázala naučit (pokud zrovna moje paměť nevyhlásí stávku tak jako dneska). Jde o ten pocit před tím, než na pódium vylezu. Jestliže holky mívají motýlky v břiše před líbáním, já je tam mám před chvílí, kdy vím, že se veškerá pozornost soustředí jen na mě. V těch minutách těsně před akcí si uvědomuju zodpovědnost, která na mě leží. Vím, že všichni mí přátelé a vlastně i ti, kteří mě neznají osobně, jsou zvyklí na nějakou úroveň. A já rozhodně nepatřím mezi ty, kterým je jedno, jaký bude mít jejich výstup ohlas. Nechci zklamat jejich očekávání a chci cítit naplnění z dobře odvedené práce. Vzpomínám na to, kolik jsem přípravě věnovala času a někdy si vyčítám, že ho bylo málo... To všechno se mi honí hlavou ještě ve chvíli, kdy už slyším svoje jméno.
A pak? Nastane situace, kdy se pro mne přestane všechno na nějaký čas hýbat. Jako bych se dívala sama na sebe, jak tam stojím a otevírám pusu. Nezáleží na tom, kolik je tam lidí nebo jak dlouho mluvím. Vždycky je to naprosto stejné. V tu chvíli jde o to, abych odvedla perfektní výkon. A i když vím, že dokonalý nikdy ve skutečnosti nebude, vždycky se budu snažit alespoň se tomu přiblížit, protože je mi jasné, že jedině tehdy, když do toho dám celé sdrce a všechny své schopnosti i zkušenosti, budu se cítit naplněná a užitečná.
