Mám ráda cesty vlakem. Nejen proto, že toho vždycky hodně přečtu, ale taky proto, že sem tam potkám zajímavé lidi. Dneska si ke mně přisedla zajímavá trojice: jeden manželský pár (tak kolem 40) a jejich známá - ta mohla mít tak kolem 28. Nejdříve jsem byla otrávená: pokud se lidi v jednom kupé znají, pro mne to vždy znamená, že klidu na čtení moc mít nebudu. Po čase se ale můj názor změnil.
Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.
A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.
To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).
Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.
A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.
To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).
4 komentáře:
nebude to jako práce s lidmi v HR - i když někteří inženýři dají taky někdy zabrat (nebo cizinci :P)
Hezkej článek, Maru:) Úplně chápu tvoje úvahy, máš pravdu. Moc takových lidí okolo nás není...
A závidím ti docela to cestování vlakem, já v autobuse potkám maximálně tak toho 17 letého výrostka, co potají šlukuje trávu a vydechuje ji do rukávu od mikiny - to vše v autobuse. NEKECÁM. :)
Marťo, na HR si člověk lidi (kolegy) nevybírá, pokud teda zrovna není náborář.:P
Miri, já mám vlak fakt moc ráda, v buse bych ty 4 hodiny asi nezvládla. A ten tvůj spolucestující je fakt hustý!!
Ocenuji Vase hledani (a nachazeni) pozitivniho. Snazim se o totez. S pozdravem, Vladimir Sedlacek, duchodce
Okomentovat