Co jsem se naučila v Římě

Mám za sebou pár namáhavých, a přesto neskutečně odpočinkových dní v historické evropské metropoli a jednom z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla: v Římě. Protože jsem s sebou neměla žádnou jinou knihu než turistického průvodce, měla jsem čas si jím listovat a porovnávat psané s realitou. Za tu dobu jsem zjistila následující:

• Boty, ve kterých v Praze chodím celý den a ještě si libuju, jak jsou pohodlné, opravdu NEJSOU vhodnou obuví pro x kilometrové chození po horkém velkoměstě. (Jedny z mých dvou párů sandálků, které jsem si tam přivezla, skončily rovnou v hotelovém koši - ani nemělo cenu vozit je zpět.)
 
• Kdyby ovoce (i zelenina) chutnalo v Čechách stejně jako v Itálii, rozhodně by se zvýšila průměrná spotřeba těchto surovin na jednoho člověka za den. Rajčata tam chutnala jako rajčata a slovo broskve nabylo nového významu.
• Předmět multikulturní výchova nepovažuji nadále v našem systému vzdělávání za nezbytný. Tak pestrou směr Asiatů, Arabů, Indů, Evropanů a černochů sedících na jedné lavičce v metru vedle sebe jsem snad v životě neviděla. U nás je to slabý odvar.
 
• Lidi, ačkoli mluví různými jazyky, mají jiné chutě a jiné tradice, jsou vlastně všude stejní. I v Římě se cpou do metra dřív, než jej vystupující opustí, takže proces vystupování/nastupování trvá mnohem déle, než by musel.
 
• Církevní památky, kterou jsou u nás nejváženější a nejobdivovanější, nedosahují krásy a velikosti těch nejobyčejnějších kostelů v Římě. Ani to ale nezabrání tomu, abyste v nich našli minimum věřících na bohoslužbách. Ve 21.století už tedy asi neplatí, že čím honosnější budou, tím víc budou v lidech vzbuzovat respekt a úctu před Bohem.
 
• Chodit po tak velkém městě s průvodcem, který trénuje na Beskydskou 7, není úplně ideální - stojí to hodně námahy, potu a bolavých nohou. Nicméně když vás celou dobu při tom skuhrání drží za ruku a na konci dne vám pak koupí zmrzlinu, ledovou tříšť nebo kabelku, nemůžete chtít víc.