Mí bobříci odvahy

Moje oblíbená bloggerka Bára Šťastná využila možnost zeptat se svých čtenářů, čeho se v životě bojí. Šlo jí především o drobnosti, se kterými se stkáváme dnes a denně každý z nás, a z nějakého důvodu nám právě tyto maličkosti nahánějí hrůzu. Průzkum se setkal s poměrně velkým ohlasem, všechny zatím nashromážděné odpovědi najdete zde: http://stastnyblog.cz/odvaha/

 

A protože jsem zjistila, že spousta z těchto strachů je sdílená, vyjmenuji některé, které se tam objevily, a přidám svoje. K čemu tedy potřebujeme odvahu?

• Když čelím nějakému problému, tak si připustit, že to může dopadnout dobře, věřit tomu a celou dobu se nebát, že se to nevyplní a já pak budu jen čelit zklamání.
• Vykašlat se na to, co si o mě myslí ostatní (a teď nemyslím přátele a rodinu), ale ty cizí lidi, ke kterým třeba nemám zas tak blízko, ale přesto mě trápí, co by si asi pomysleli.
• Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veči, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohati. I když to trochu bolí.
• Zavolat mámě.
• Zastat se někoho, kdo se přizná, že chodí k psychoterapeutovi, i když se na něj ostatní dívají jako na blázna.
• Být dobrým přítelem člověku, který se mi líbí, a přát mu štěstí, i když to znamená, že nebude se mnou.
• Říct svým dotěrným a zvědavým kolegyním, že se o něčem opravdu nechci bavit, místo toho, abych se vykrucovala.
• Přiznat si, že potřebuju něčí pomoct.
• Podívat se do zrcadla a dívat se nejen NA člověka, ale i DO člověka, kterým jsem.
• Přiznat si, že jsem něco fakt nezvládla, a poučit se z toho.
• Zavřít oči a nechat se vést.

Proč nenosím iPod

Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.

Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"

Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."

 

Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.

 

Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.

 

Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.

 

 

(Bez)nadějné

Její milovaná sestra jí řekla, že v těžkých životních etapách je třeba radovat se z maličkostí. Člověk potřebuje postupně nabrat sílu, protože ho k smrti vyčerpá už jen vstát z postele nebo zabouchnout za sebou dveře. Každý večer i každé ráno jsou beznadějné. A vůbec jí nepomáhá, když slyší, že každý takový večer a každé takové ráno bude méně a méně beznadějné. Až se pak jednoho rána probudí s vědomím, že zmizelo to BEZ a tohle ráno už je jen NADĚJNÉ. A dokud to nepřebolí, je třeba myslet na ty největší drobnosti. A když nad tím pak přemýšlela, věděla, že i dneska ji nějaké potkaly. Tak třeba:

• někdy stačí fakt, že vyjdete z domu a svítí slunce (kdyby se k té depresi měl přidat ještě déšť, asi by ani nevstala);
• jí přes kruhy pod očima a opar na rtu někdo vysmekl poklonu;
• zjistila, že - světe div se - bezlepkové piškoty jsou lepší než ty s lepkem;
• ji překvapila a nesmírně potěšila zpráva od blízkého člověka, který se nabídl vzít si trochu té tíhy na sebe;
• i přes to všechno se dokáže smát a radovat s lidmi, se kterými ji spojuje láska ke knihám.

Když nad tím pak přemýšlela, uvědomila si, že je vlastně nesmírně obdarovaný člověk.

Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.