Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.
Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"
Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."
Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.
Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.
Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat