Její milovaná sestra jí řekla, že v těžkých životních etapách je třeba radovat se z maličkostí. Člověk potřebuje postupně nabrat sílu, protože ho k smrti vyčerpá už jen vstát z postele nebo zabouchnout za sebou dveře. Každý večer i každé ráno jsou beznadějné. A vůbec jí nepomáhá, když slyší, že každý takový večer a každé takové ráno bude méně a méně beznadějné. Až se pak jednoho rána probudí s vědomím, že zmizelo to BEZ a tohle ráno už je jen NADĚJNÉ. A dokud to nepřebolí, je třeba myslet na ty největší drobnosti. A když nad tím pak přemýšlela, věděla, že i dneska ji nějaké potkaly. Tak třeba:
- někdy stačí fakt, že vyjdete z domu a svítí slunce (kdyby se k té depresi měl přidat ještě déšť, asi by ani nevstala);
- jí přes kruhy pod očima a opar na rtu někdo vysmekl poklonu;
- zjistila, že - světe div se - bezlepkové piškoty jsou lepší než ty s lepkem;
- ji překvapila a nesmírně potěšila zpráva od blízkého člověka, který se nabídl vzít si trochu té tíhy na sebe;
- i přes to všechno se dokáže smát a radovat s lidmi, se kterými ji spojuje láska ke knihám.
Když nad tím pak přemýšlela, uvědomila si, že je vlastně nesmírně obdarovaný člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat