Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.