(ne)snáším loučení

Když jsem byla malá, měla jsem růžové legíny s bílými puntíky. Na většině fotek z toho období mě spatříte právě v nich. Nejdříve jsem v nich chodila na poutě, na oslavy a do školy. Pak (vzhledem k jejich oblíbenosti a častému nošení) mi bylo dovoleno chodit v nich na zahradu, na tábor a pak na doma. Postupem času se z nich staly vybledlé kusy látky, guma se opotřebovala a prakticky se nedaly používat, ale já je milovala. Až jsem pak jednoho dne zjistila, že je moje máma rozstříhala a začala používat jako hadry.

Vím minimálně o dvou lidech, kteří dokáží pochopit moje pocity z té chvíle, kdy jsem to zjistila. Byla jsem nešťastná, naštvaná a zraněná. Jak si to mohla dovolit? Vždyť to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení! Ničemu nepomáhalo to, že mi pořád dokola opakovala, že už se nedaly nikam nosit a že mi přece koupí nové. Nechtěla jsem nové, chtěla jsem přesně ty, které najednou používala na utírání prachu.

Dnes se loučím se svým termohrnkem. Už jen to, když si tu větu přečtu, ve mně vyvolává pocit, že se chovám jako dítě. Ale je to tak: loučím se se svým krásným Starbucks termohrnkem z limitované edice Lada. V zimních měsících jsem potisk Lady vyměnila za vločky a připadala si stylově. Dělal mi společnost při mém časném vstávání a jízdách do Jablonce, při výletech, v mrazivých dnech a mrazivých náladách. A zase: vzhledem k častému používání mu dneska chybí spodní část a vločky jsou polité kávou. Je popraskaný a je nemocný. To nejdůležitější na něm je ale to, kdo jej vybíral, kdo mi ho přinesl s laskavýma očima domů a kdo mi do něj ráno dělával kávu. A když jsem ho dneska házela do popelnice s tříděným odpadem, vybavila se mi písnička Svěráka&Uhlíře Semišky a připadala jsem si jako zrádce.

 

Neznám moc lidí, kteří mají rádi změny. Máme rádi to, co známe a co jsme si zamilovali, a je vždycky těžké se s tím loučit. Někdy to, co přijde a čím nahradíme to staré, není lepší. Někdy je to horší a někdy jen jiné. Jestliže však vybíráme pečlivě, opatrně a s velkým úsilím, může se to podařit. Změny dávají prostor novému: novému nadšení, novým začátkům, novému štěstí. Přináší možnost nedělat znovu ty samé chyby (jako třeba neházet s hrnečem tak, jako by byl ze železa). Přináší možnost přemýšlet nad tím, co opravdu chceme a co je pro nás nejlepší. Změny jsou bolestivé a nepříjemné, ale nakonec z nich můžeme vzejít silnější, moudřejší a s novým termohrnkem.