Nejklišovatější klišé

Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.

Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.

Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

Jak jsem dostala ty nejúžasnější boty na světě, ale nikdy si je nevezmu ven

Asi každá žena má nějaký svůj marnivý sen. Něco, co úplně nepotřebujeme, ale kdybychom to měly, bylo by to prostě úžasné. Ať už jde o větší prsa, briliantový prsten, jinou barvu očí nebo svatební šaty od Very Wang. Nic z toho vlastně není dnes nemožné, záleží na tom, jak objemnou máte peněženku (případně tučné konto na účtě) nebo morální zásady v otázce svého vlastního těla.

Mým snem je už řadu let mít boty od Jimmyho Choo. Poprvé jsem se do téhle značky zamilovala ve filmu Sex ve městě a byla to láska na první pohled; po druhé, když tento obchod obsadil Pařížskou. Pro ty z vás, kdo vůbec netušíte, o co vlastně jde... Jimmy Choo je v současné chvíli jeden z nejdražších návrhářů obuvi pro ženy i muže na celém světě. Cena bot se pohybuje 450-1000 euro, což je částka, při které se mi jen protočí panenky. Nicméně vždy, když před tím obchodem stojím a zasněně koukám do výlohy, představuju si situaci, kdy do toho obchodu nakráčím, zkouším jednu botu za druhou, budím dojem, že do toho obchodu naprosto zapadám (a ne že tam působím nepatřičně a neumím se tam chovat) a nakonec si v luxusní tašce odnesu ty nejluxusnější lodičky na jehlovém podpatku.

No a protože se prostě někdy dějí naprosto neuvěřitelné věci, sedím takhle jednou na obchodní večeři, ochutnávám mušle, krevety a šneky (což je samozřejmě pro mě jako pro maximálně-kuře-a-ryby žravce ta největší oběť) a mám náladu pod psa, najednou slyším svého šéfa mluvit o tom, jak v nějakém obchoďáku v Dubaji mají celé křídlo jen na boty. Chytá se toho šéfová mého šéfa a najednou už spolu mluvíme o tom, jak to tam musí vypadat jako v ráji, a já jí říkám, že bych se stejně zabydlela jen u Jimmyho Choo. Světe div se, najednou se na mě usměje štěstí a generální ředitelka v jednom a padá z ní: "Mám doma boty od něj s 12 cm podpatkem. A pokud v nich zvládneš chodit, jsou tvoje." Já jen nevěřícne zírám a další den ráno v kanceláři už je opatrně obouvám na nohy na zkoušku s pocitem, že mám na sobě něco nějdražšího, co kdy asi budu mít.

Moje doufání v to, že letitý trénink v lodičkách mě zachrání a já ustojím 12 cm vysoký podpatek, se ale rychle proměnilo v naivní představu. Když jsem to pak smutně oznamovala, dostala jsem další překvapivou odpověď: "Ty boty si nechej, mě rozhodně tak šťastnou jako tebe neudělají. A až si jednou koupíš svoje, ve kterých budeš moct chodit, najdeš někoho, komu udělají stejnou radost, jako tobě dneska, a dáš mu je."

A tak mám doma boty za 20 litrů, občas si je obuju a dívám se na ně a můj sen mít Jimmy Choo lodičky je zase o nějaký kousíček blíž. Protože vím, jak na noze vypadají. Protože dělají krásnou nohu. A protože když chlapi můžou mít kolo za 60 tisíc, proč my bychom nemohly mít lodičky za 20!

Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.

Po 3 měsících

Už přes rok bydlím v Braníku. Tuhle část Prahy jsem si zamilovala. Mám tu svoji oblíbenou kavárnu, obchod, kde nakupuju, veterináře pro kocoura, fajn sousedy. Konečně jsem se dostala k tomu, jak tohle místo ještě více zvelebit a těším se na směr Ikea. Domov už je to ale dávno.

Už přes rok se taky sžívám s Tracym. Respektive jej nechávám určovat pravidla a až při hájení posledních limitů, přes která nejede vlak, se s ním pouštím do bitvy. O to radši jej mám večer, když se přijde mazlit a udobřovat.

Většinu času teď trávím na balkóně, kde jím, pracuju i čtu. Po dvou pádech už se i kocour naučil nechodit úplně ke kraji, takže tam zvládne být celý den, aniž bych se o něj bála. Konečně jsem se snad už i naučila pěstovat muškáty. Jsou krásné, přijďte se podívat...

Začala jsem hodně cvičit. Jóga, plavání, pilates, běh, posilování. Obrovskou výhodou Balance clubu jsou sauny a pára, kterou miluju. Není nad to jít si zaplavat s vědomím, že se nikdy nebudete o své místo ve vodě bít s dalšími 50 lidmi a že vám každou chvíli může skočit nějaké dítě na hlavu. Teprve cvičení mi pomohlo najít způsob odreagování se od práce, která mi dává zabrat ještě i teď.

I nadále objevuju nové kavárny (třeba IF café, KARE café nebo Kavárna, co hledá jméno), obklopuju se v nich lidmi, které mám ráda a kteří můj život vždy obohatí něčím novým. Díky za to, že jste a že jste tu pro mě mnohdy víc, než vůbec tušíte.

A nakonec: těším se na celé léto. Na dovolenou na Šumavě a na dámskou jízdu v Českém Švýcarsku. Na Náplavkování a užívání si dlouhých dní. Na Kogutinu červnovou svatbu a na další věci, které přijdou, aniž bych je plánovala. Těším se na dobrodružství...

Jedna z rozlučky se svobodou na Bohnickém hřbitově bláznů.

Hlavně zdravíčko

Děláme to všichni. Při narozeninách, svátcích, při vstupu do nového roku si přejeme mimo jiné hlavně hodně štěstí a zdraví. Nejvýraznější to je, když pozorujete, jak si to samé přejí lidé, kteří po téhle planetě už nějakou dobu chodí, tisknou si navzájem vrásčité ruce a říkají: "Hlavně to zdavíčko!"

Neměla jsem tohle přání ráda. Přišlo mi nicneříkající, jeho obsah vyprázdněný a ustálenost neoriginální. Vždycky jsem se snažila vymýšlet něco zajímavého, neotřelého anebo úsměvného. Jenže za posledních pár týdnů se můj pohled trochu změnil.

Na začátku února jsem ulehla s angínou a to v čase, kdy jsem zrovna nejvíc potřebovala být v práci. V den, kdy antibiotika měla už dávno účinkovat a můj stav zlepšit, jsem myslela, že umřu a že na mě leží všechna tíha světa. Byl to první den z toho týdne, kdy jsem odložila laptop, nepracovala a záhy potom zjistila, že vše běží dál i beze mě a že ani já (světě div se!) nejsem nenahraditelná. V klidu jsem se doléčila (alespoň jsem si to myslela) a od pondělka zase vesele pracovala dál.

Na takové pracovní tempo ale asi nebylo moje tělo ještě zcela připravené, takže se mě dále držela rýma a přidaly se k tomu migrény. Poslední tři dny jsem nemohla spát kvůli úpornému kašli, který jsem se bláhově snažila léčit jitrocelovým sirupem. Paní v lékárně na Budějovické už mi téměř mává na pozdrav, kdykoli tam vejdu a něco potřebuju - staly se z nás dobré známé. No a dnes jsem si po probdělé noci a bolesti břišních svalů způsobené neustávajícím kašlem byla pro další antibiotika: doktorčin rozsudek zněl zánět nosohltanu a průdušek.

Co tím téměř hypochondrickým výčtem mých zdravotních problémů chci říct? Že i relativně mladí lidé bývají nemocní (a smutnou pravdou je, že několik z nich v mém okolí a v mém věku v posledním roce své nemoci podlehlo úplně). Navzdory tomu já patřím do té skupiny lidí, kteří zdraví považují za něco normálního, přirozeného, samozřejmého. Neuvědomuju si, že jako všechno pozitivní v životě i zdraví je dar. Poslední měsíc mě ale přesvědčil o opaku. K fyzické slabosti se přidala i slabost duševní a já byla chvílemi naštvaná, že jsem nemocná, že nemůžu ven, když už začíná být hezky, že mám všude doma nepořádek, protože nestíhám uklízet.

A tak se o to víc těším, až budu zdravá a budu si moct plnými doušky užívat přicházející jaro. No a vám přeju do dalších dní hlavně zdraví, protože bez něj to není ono.

Já a moje nové brýle

Včera jsem se vypravila do staré dobré Kopřivnice, abych potěšila (nebo zahltila?) svou přítomností svého tátu a mimo další věci si zašla k zubařce. Když jsem udýchaná za 15 minut přešla pěšky z jednoho konce města na druhý, kde má svoji ordinaci, na dveřích mě vítala cedulka s informací, že pro nemoc je dnes zavřeno. Na papíru jsem se dočetla, kdo všechno ji měl dnes navštívit a představila si, že dalších deset lidí bylo nebo teprve bude stejně rozčílených, až přijdou, protože milá paní zubařka nejspíš nezná vymoženost zvanou telefon nebo mail, a tak nikomu nedala vědět. Nutno podotknout, že já jsem v tom seznamu pravděpodobně byla jediná, kdo za ní jel čtyři hodiny a čtyři pojede zase zpátky (o ceně jízdenky nemluvě).

 

Ve své nepříliš pozitivní náladě jsem se vydala zase zpátky domů, tentokrát jsem to ale vzala kolem maličké optiky. Už velmi velmi dlouhou dobu jsem si přála koupit si brýle. Moderní, výrazné, velké. Pořád jsem ale nebyla schopná najít nějaké, které by mi seděly a ve kterých bych se cítila dobře. To, že nemám ráda příliš výstřední kousky, už víte (a kdo si nevzpomíná, může si připomenout zde). N
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
 

V první minutě jsem měla sto chutí odejít. Prodavačka byla nepříjemná, odeskávala mi a zcela postrádala jakýkoli prozákaznický přístup. Když jsem si ale neochotně sedla s myšlenkou, jak se odtamtud dostanu, začala mi podávat jednotlivé obroučky a já musela uznat, že její výběr je docela zajímavý a vůbec ne špatný. Po dalších deseti minutách jsem si nechala odložit dvoje s tím, že s sebou musím přivést tátu, aby mi to zkonzultoval, a šla do kolen, když jsem uslyšela, že "karty mi tady nebereme".

 

No, nebudu to prodlužovat. Po ukrutném rozmýšlení, které z těch dvou zvolit, jsem si domů přivezla rovnou hotové brýle. A mám z nich strašnou radost! (I proto, že už mi někteří nebudou most říkat, že bych si mohla zkusit koupit výraznější brýle.) Co myslíte vy?

 

 

Jak je důležité míti spojence

Tento týden to budou tři měsíce, co jsem se rozhodla po pěti letech vyměnit tvar loga (červeno-bílá zůstala) společnosti, pro kterou pracuji a která mi každý měsíc posílá peníze na účet.  Za to období, kdy jsem pracovala mnohem víc, než kdy dříve, jsem měla možnost odpovědět si sama na dotazy, které tak ráda kladu kandidátům při pohovorech: "Co je pro vás v práci důležité? Co je pro vás při změně zaměstnavatele nejnáročnější? Z čeho máte obavy?"

 

Mých obav a starostí byla spousta (čímž nechci říct, že po zkušebce jich bude méně, jen budou asi trochu jiné). Kromě strachu z denodenního používání angličtiny, potřeby zvyknout si na jiné pracovní prostředí a delší dojíždění za prací, to byl hlavně strach z toho, že nepoznám, kdo je drbna, kdo je hodný, komu můžu věřit a komu radši nic nesvěřovat. Postupně se to všechno poddává a já věřím, že mě čeká v oblasti mezilidkých vztahů na pracovišti ještě spousta - pozitivních i negativních - překvapení.

 

V tuhle chvíli jsem ale vděčná za Zuzanu, finanční ředitelku a snad tu nejvíc (jak by řekl můj šéf) "classy" ženu, jakou si dovedete představit. Zuzana nastoupila týden po mně, a když se mě při adaptačním pohovoru zeptala, jak dlouho jsem ve firmě, šly jsme obě do kolen. Společně ujíždíme na našem indickém fastfoodu, smějeme se trochu zoufale u toho, jak jsme unavené a jakou míváme chuť ten boj vzdát, ale zároveň sdílíme svou touhu a motivaci hnát věci dopředu a zlepšovat sebe i je.

 

Jsem vděčná za Adama, externího právníka, se kterým sdílím kancelář. Navzdory tomu, jak zřídka se potkáváme, dostávají mě jeho repliky rozhovoru s Ellou, jehou skoro tříletou dcerou, i popis situací s manželkou, kdy se mu já snažím vysvětlit, co nás, ženy, na tom, co popisuje on, tak moc štve. Baví mě tak trochu dělat personalistku i pro jeho vlastní společnost a baví mě ládovat se společně s ním čokoládou a doplňovat kofein.

 

Minulý týden jsem si tam ale začala připadat už jako "doma" kvůli paní Marušce. To ona se naprosto nečekaně stala mým spojencem v době nejvyšší potřeby. Přišla za mnou a do ruky mi podala nit s jehlou a celá červená se mě zeptala: "Už vám to někdo řekl?" Dívala jsem se na ni naprosto nechápavě a pak jsem vyhrkla, co se stalo. "Máte oko na punčoše. Tak jsem si říkala, že vám to musím říct." Byla tak rozpačitá a přitom měla takovou snahu mi pomoct, že jsem v tu chvíli měla hroznou chuť ji obejmout, jako by to byla moje babička. To milé gesto pro mě znamenalo hrozně moc, protože my ženské někdy umíme být pořádné mrchy, navzájem se pomlouvat a taková oka na punčochách si prostě někdy navzájem přejeme. Ona mi ukázala, že je tam někdo, kdo mi fandí a kdo mi přeje těch očí co nejméně.

Jak jsem včera bilancovala

K Silvestrům (stejně jako ke všem dnům, které ze své slavnostní povahy nutí bilancovat) nemám zrovna kladný vztah. Za vše mluví ten předloňský, kdy se toho v mém životě mnoho vyhrotilo a tak nějak spustilo a vedlo to k poměrně důležitým závěrům. Nemám ráda ten tlak společnosti, tu potřebu oslavovat něco, co končí a co nás všechny automaticky vede k přemýšlení nad tím, co všechno, co jsme nestihli, chceme zkusit dohnat.

 

A protože můj včerejší večer byl překvapivě klidný, měla jsem možnost uvažovat nahlas nad tím, co všechno se za poslední rok v mém životě změnilo, bez pocitu selhání, nedostatečnosti nebo studu. No a přitom jsem zjistila, že to byl vlastně rok poměrně bohatý na zážitky, nové zkušenosti i nové spřízněné duše.

• Zvládla jsem stěhování a mám radost z toho, v jakém bytě bydlím, jak po těch několika měsících vypadá a že si jej vůbec můžu dovolit.
• Našla jsem si novou práci, což samo o sobě pro mě znamenalo hodně (že mě vůbec někde chtějí).
• Zjistila jsem, že umím pracovat ještě rychleji a dělat ještě více věcí než doteď.
• Pořídila jsem si domů tygra, který mi svým předením pomohl překonat nejdeštivější (rozuměj nejplačtivější) aprílové dny.
• Naučila jsem se šít, pravidelně chodit na jógu a mnohem víc jsem vařila.
• Přišla jsem na to, že změna je převlečená příležitost a že každé zavřené dveře umožňují otevřít jedny nové.
• Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří můj život okořenili a dali mu jiné barvy.
• Lépe jsem poznala lidi, kteří už v mém životě byli. Zvláště jeden z nich pak byl největším překvapením letošního roku.
• Podívala jsem se do Vídně, Berlína a do Slovinska. Prošla desítky kilometrů po Krkonoších a Jesenících.
• Navštívila místa, kde vařili tak, že moje chuťové buňky křičely blahem.
• Naučila jsem se spoustu věcí od mojí sestry i táty a znovu a znovu si uvědomovala hodnotu rodiny a jejího zázemí.
• Téměř polovinu roku jsem mohla více či méně přerušovaně strávit s člověkem, který se objevil jako na zavolanou a přesto tak nečekaně, až mi nad tím zůstává rozum stát.

Můj rok 2015 byl plný zvratů, pláče a únavy. Byl ale taky plný smíchu, něhy a vděčnosti. Z toho vyvozuji, že můj již loňský rok byl naplněný. Kéž je i ten další...