Plagiátorství Goetheho

"Uvidím ji," zvolám zrána, když se probírám ze spánku a vesele hledím vstříc krásnému sluníčku.

"Uvidím ji!" A tu po všechen ostatek dne už nemám jiného přání. Všechno, všechno tone v tůni této naděje.

(a čtvrtek je zase o den blíž)

A co po smrti těch, kteří zbývají?

Samozřejmě: vím, že se můj blog začíná točit ne kolem mě (Marťo, divíš se?), ale kolem literatury. Jak jsem zjistila v posledním týdnu, všechny mé spolužáky ze stejného oboru chytla za srdce mnohem víc čeština než zsv, a tak si říkám, že k profesionální deformaci mám stále ještě daleko. No a dneska (někteří mi prominou) se to zase všechno bude točit kolem našeho krásného jazyka.

Pod dojmy z článku Ivana Diviše o slangovém slovníku (1995) jsem byla donucena přemýšlet nad tím, kam se náš jazyk nezadržitelnou a hrůzu nahánějící rychlostí řítí. Mám ráda jeho spisovnou formu, a přestože já sama používám slangové výrazy, troufám si říct, že převážnou většinu času spisovně mluvím. Děsím se toho, jak bude vypadat nová česká mluvnice vydaná Václavem Cvrčkem a kolektivem jeho spolupracovníků. Proč? Doktor Cvrček totiž říká: "Mluvme tak, jak nám jazyk narost." Touto větou se celá jeho práce řídí, a tak si asi dovedeme představit, jak bude vypadat a kolik konfliktů vzbudí (zvlášť mezi odborníky UK a MU, jejichž boje se stávají pomalu tradicí).

V tramvaji jsem byla donucena vyslechnout rozhovor dvou žen středního věku, z nichž jedna popisovala svého kolegu slovy: "To ti je tak úžasnej mužskej. Sofistikovanej, rozumnej,..." Převrátila jsem jen oči v sloup a radši se dívala na Malou Stranu. Pražáci mluví hrozně, vyčítají Ostravákům, že mají kratke zobaky, a přitom dnešní mladá generace bydlící v Ostravě mluví mnohem lépe než stejná věková kategorie v Praze. A co víc: Pražáci si nárokují titul toho, kdo tvoří moderní jazyk. Pokud bych měla mluvit jako oni, abych byla in, děkuji, ale radši zůstanu out. Nehodlám vyměnit slovo jako vzrušení za žůžo, ani říkat bysme namísto spisovného bychom jen proto, že to říká většina národa.

Naštěstí jsou tu ještě stále spisovatelé, kteří nám připomínají slova, která už tak často nepoužíváme, ale najdeme v nich obrovskou krásu: smuténka, nachový, vábit, neúprosnost (díky, pane Skácele). Ale velké množství z nich už nemá možnost ovlivňovat podobu současné češtiny, a tak se ptám: Co teď? Kdo se postará o náš nádherný jazyk, když my sami na něj doslova kašleme?

Letter to my Immortal Beloved

My thoughts go out to you, my Immortal Beloved
I can live only wholly with you or not at all-
Be calm my life, my all.
Only be calm consideration of our existence
can we achieve our purpose to live together.
Oh continue to love me,
never misjudge the most faithful heart
of your beloved.
Ever thine
Ever mine
Ever ours.

Můj obdiv ke Skácelovi

Hlomozna větru před kůň zapřažená
Výslechy prvních mrazů dlouho do noci
Trubači prázdnot dují jako stěna
V bezlistí ptáci Není pomoci

Trubači prázdnot nadouvají líce
Do polí zídku břečťan přelézá
Kamenné deště ujídají z hrobů
Před koně zapřažená hlomozna

Hle hřbitov v prosinci a vítr odjinud
Ohýbá k zemi cizokrajnou thúji
Nepřijde nikdo Pane smiluj se
Trubači prázdnot pilně vytrubují

Znovu, a přece vždycky poprvé

Do tvých dlaní

vložím
radost
-to aby je zbavila vrásek

vryju
smích
-to aby přebarvil slzy na duhu

stáhnu
slunce
-to aby rozehřálo studený prach hvězd

vdechnu
touhu
- to aby každé příště uvízlo v skořápce přítomnosti

Do tvých dlaní
zašeptám sen
o probuzení
ruku v ruce

Moje vděčnost za přátele se utopí v další salvě smíchu...

Když je na světě tolik lidí, jak to, že ještě nikdo nevymyslel lék na osamělost?

Lidé pro mě vždy byli, jsou a budou důležití. Nedokázala bych žít sama, bez rodiny a bez přátel. Poslední dobou si uvědomuju, jak je vzácné, když najdete někoho, kdo touží po tom být s vámi a věnovat vám čas, kterého máme každý stejně málo.
Teď už vím, že vztah nemusí trvat několik let jen pro to, abyste o něm mohli říct, že je hluboký. Délka není přímo úměrná hloubce a vážnosti. Vždycky záleží na tom, kolik ze svého času se rozhodnete určitému člověku dát. Jednu přímou úměrnost tu ovšem najdeme: čím víc toho společně podniknete, tím víc se k sobě přiblížíte.
Dneska jsem se setkala se skupinou lidí, některé jsem znala povrchně, některé jen od vidění a jiné velmi dobře. Dvě a půl hodiny jsme rozebírali věc, kterou jsme mohli mít hotovou za dobrou polovinu tohoto času. Co jsme dělali ve zbytku? Smáli se, "překvapivě" většinou na můj účet. A proč mi není líto tohoto (někdo by řekl promarněného) času? Nejen že jsem se dobře pobavila (radši se budu sama sobě smát, než nad sebou plakat), ale především jsem získala další vzpomínky. Dokážu si představit, jak se sejdeme příště a někdo si na tyhle chvíle vzpomene. Pak se přidá další společná historka a už to pojede...
Tyhle chvíle miluju, protože mi pomáhají uvědomit si, že můj život není prázdný, ale je naplněný smíchem, láskou, přátelstvím. Moc bych si přála, aby každý člověk mohl tohle pocítit aspoň jednou za svůj život. Dneska půjdu spát s vědomím, že mám do příštího října zase co dělat, že jsou mezi mými blízkými lidé, kterým bych do rukou neměla dávat pet láhve (zvláště ne plné), a že se mám s kým smát. Co můžu chtít víc...?

Pod dojmy z Balabána

"Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít."

Málokterý autor mě dokázal tak zaujmout. Možná i proto, že příliš nečtu knihy, ze kterých vyzařuje zoufalost a beznaděj. Dnes jsem dočetla jeho druhou knihu Možná, že odcházíme. Asi mě nepřestane překvapovat, s jakou citlivostí píše o lidech nacházejících se v určité životní situaci, ze které neví nejen jak ven, ale i jak dál. Někteří si uvědomují svou slabost, jiní sbírají síly a jdou, pokračují ve své (nebo na své?) cestě. Nadále nacházejí krásu ztracených a prožitých okamžiků, vracejí se ve vzpomínkách do mládí, rozhodují o směru svých dalších kroků.

Uvědomila jsem si, jak moc lidem chybí odvaha. Odvaha k rozhodnutí a převzetí zodpovědnosti za něj. I mně tento druh odvahy chybí, a tak se v tom plácám, stejně jako každý hrdina Balabána, kterým tak pohrdám. Všichni jsme moudří a všichni pošetilí. Každý z nás prožije chvíli, kdy přesně ví, co udělat. Usíná s pocitem, že objevil svou cestu...a probouzí se ve stejném neznámu, v jakém se nacházel předchozí den.

Kdyby jen nebylo tak těžké přestat utíkat a jít...