Tygr, jenž je láska

Už je to týden, co jsem si domů přivezla tohohle miláčka...

• Aby zaplnil jedno ze dvou prázdných míst v mém srdci.
• Aby mi dělal parťáka a společnost v bezesných nocích.
• Abych se více těšila domů.
• Abych si nepřipadala divně, když mluvím nahlas v prázdném bytě (teď to alespoň můžu svést na jeho přítomnost).
• Abych znovu zažívala ten pocit, že někdo potřebuje moji péči.
• Abych se mohla těšit z jeho úspěchů.
• Abych mohla cítit něčí blízkost.

Můj malý tygr Tracy.

V metru

 

Než on přistoupil, ona už tam nějakou chvíli seděla, unavená po dlouhém dni, s knížkou na klíně a hlavou opřenou o sedadlo. Něco ji donutilo se na něj podívat. Nejdřív se dívala srz něj, pak ale zachytila jeho přímý pohled a zjistila, že se dívají přímo na sebe, oběma se jim v očích zračilo překvapení, pobavení i zvědavost. Nejdřív to byl jen okamžik, pak se ale ta krátká chvíle vzájemného pohledu protáhla na věčnost. Přerušilo ji zabrždění vlaku v další zastávce. Jak dlouhá může být jedna minuta?

 

A pak po celou tu dobu další kradmé i neskrývané pohledy, bušící srdce, červeň ve tvářích. Společné pobavení dvou neznámých cestujících nad člověkem, který se neohrabane pokouší prodrat mezi jejich místa. Přemýšlel on nad tím samým jako ona? Jak těžké může být natáhnout ruku, představit se a říct: "Vykašli se na to, co máš teď před sebou, a pojď se mnou na kafe."

 

On se začal chystat k odchodu jako první. Po těch pohybech, kterými dáváme najevo lidem kolem nás, že pro nás cesta končí, se na sebe ještě jednou dlouze podívali a usmáli se. Pobaveně, polichoceně. Když vystoupil, čekala, jestli se otočí. Další dlouhý okamžik. Cítila, že ho zajímá, jestli se na něj dívá i pak. Věděla, že se otočí, aby si to ověřil. A pak se otočil. Poslední zářivé a jiskřivé úsměvy na obou frontách.

 

Po zbytek cesty přemýšlela nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ho v miliónovém městě potká znovu. A jaká je pravděpodobnost, že by pak tu ruku natáhla.

Letní

Miluju letní bouřky. To čekání na okamžik, kdy černá mračna v dálce konečně doputují nad moji hlavu a rozprší se. Silný vítr rozhýbe všechno kolem, setmí se dříve než běžně v tyhle dny a na rozpálené chodníky dopadnou první kapky. Dusný vzduch před ní se tetelí a ulpívá na každém kousíčku těla, jako by s každým nádechem přidával další vrstvu oblečení.

 

Láska k bouřkám jako všechno krásné s sebou přináší ale i strach. Ten pocit samoty a obav je až nábožný. Do toho rozžhnuté svíčky, já v hlubokém křesle přikrytá dekou, obličej ozářený monitorem a v hlavě vířící se vzpomínky z posledních dnů.

 

Tolik emocí, tolik vydané energie a fyzické námahy, nových tváří a starých známých. S každou extrémní situací se lidé mění nebo (to možná spíš) ukazují v tom nejpřímějším světle. Nejsem schopná nosit svou pracovní masku ve chvíli, kdy sedím v kánoi a údajně vypadám "jak přikovaná k jejímu dnu", protože trnu hrůzou, že je pode mnou strašná vodní hlubka. Fakt, že na břeh došlápnu suchou nohou, je pak jako zázrak.

 

A potom hned myšlenka na možnou budoucnost. Na velké změny, které zasáhnou a mají dalekosáhlé následky. Zvolit změnu nebo ze strachu zůstat stát? Dát všechno na jednu kartu, i když jsem za sebou ještě úplně nezavřela? Co když ta změna dveře přibouchne nadobro? Je možné ztratit všechno v jednom gestu, kterým ale nakonec víc získám? A ta nejdůležitější otázka: jsem na to dostatečně odvážná?

 

Bouřkou vrcholí období čekání. Bouřka vyjasní vzduch, myšlenky i pocity. Po bouřce je vzduch cítit bezem, Vltavou a čerstvě pokosenou trávou. Chlad a jasno prostoupí vaším domovem a srdcem tak daleko, jak je jen necháte. Třeba s krabicí zmrzliny a lžičkou v otevřeném okně, když bouřku pozorujete ze vnitř a necháváte se naplnit tím vším, co s sebou přinesla.

 

 

Father-daughters time

Tisíc stupňů ve stínu. Jízda Elefantem, který měl být rychlíkem a za který jsme dali nekřesťanské peníze. Tátův puchýř na patě a rozapadající se boty. Amálčina kabelka úplně k ničemu. Pistáciová zmrzlina nesrovnatelná s tou včerejší z Újezdu. Růžová zahrada, altán bez laviček, rybník bez vody. Hranolky s tatarkou jako předkrm, po návratu nálet na tetinu kuchyni, roštěnou, okurky z Moravy a koláč z Globusu.

 

Srdcebeat

Asi není žádná jiná kapela, která by mě provázela životem tak dlouho, jako to dělá Kryštof. Jejich Obchodníka s deštěm jsme vyhrávali ve školním rádiu už na základce a s každou jejich další deskou mám spojené určité životní období.

Tak výjimečné je pro mě dělají především jejich texty. Jak řekla jednou moje teta při poslechu jedné z jejich písniček: "Oni vždycky dají dohromady slova, která k sobě vůbec nepatří, ale tak nějak podivně to drží." Dokážou člověka roztančit a rozplakat hned při prvním poslechu. Nevím, o kom dalším (jestli vůbec) bych to mohla říct, ale písničky z jejich alb nepřeskakuju.

Umělec je pro mě člověk, který dokáže svou tvorbou vyvolat emoce v tom, s kým dílo sdílí. Je mi jedno, nakolik je to prvoplánové (jako třeba totální slaďák zpívaný s klavírním sólem) nebo přeslazené. Stačí mi, že je to pravdivé, protože takovou vděčnost za to, co bylo, bolest z toho, co není, a radost z toho, co možná bude, nedokáže vyvolat špatná píseň.

 

Znám milion blyštivých měst

v nich milion dveří

za nimi labyrinty cest

co mě lákají dál

a nad tím vším ještě víc hvězd

chceš ať mě střeží

abych se neztratil

abych se nenachytal

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

A tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

a tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

Znám sto tisíc scénářů

v nich sto tisíc rolí

a uprostřed všech ta jediná

co bych chtěl hrát

je to ta, co jsi vepsala do snářů

a co nás spojí

co s ní každý den vstávám a večer jdu spát

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

Kryštof: Ty a já (Srdcebeat 2015)

Spíkování

Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.

 

Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.

Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).

Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.

 

Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.  

Den, kdy jsem se naučil žít

Aneb malé promo nové knize Laurenta Gounelle (musíte si přečíst hned po Bůh chodí po světě vždycky inkognito).

 

Margie se usmála.

"Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. Díky pokusu, který ve 13.století provedl panovník Svaté říše římské Fridrich II., to můžeme tvrdti s naprostou jistotou."

"O tom pokusu jsem nikdy neslyšel."

"Tento muž plynně hovořil šesti či sedmi jazyky a kladl si otázku, jaký je onen 'jazyk boží', tedy jazyk, kterým bychom všichni přirozeně mluvilo, kdybychom se žádnému jazyku neučili. Proto provedl pokus, který by se v dnešní době naštěstí nikdo neodvážil zopakovat."

"Co udělal?"

"Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo dávat jim jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, tedy zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit."

"A jaký jazyk se u nich rozvinul?"

"To se nikdy nezjistilo."

"Jak to?"

"Všichni zemřeli- Přestože všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno, byly mezilidské vztahy."

Jonathan znechuceně zakroutil hlavou.

"To je příšerné."

"Vztahy jsou esencí našeho života, Jonathane."

V krocích

První letošní bezsilonkový den. Nečekané setkání s Janem, který má pec a v ní peče to nejlepší jahodové müsli s mandlemi a bílou belgickou čokoládou. Prý se ho naučil "od bejvalky" a postavil na něm svůj business. Aspoň k něčemu ty bejvalky jsou.

A pak už oblíbená trasa: z Pohořelce přes Nový svět k Jelenímu příkopu, přes Mánesův most na Staroměstskou. V poslední době alespoň jedenkrát týdně. Nikde jinde mě to tak nebaví.