Letní

Miluju letní bouřky. To čekání na okamžik, kdy černá mračna v dálce konečně doputují nad moji hlavu a rozprší se. Silný vítr rozhýbe všechno kolem, setmí se dříve než běžně v tyhle dny a na rozpálené chodníky dopadnou první kapky. Dusný vzduch před ní se tetelí a ulpívá na každém kousíčku těla, jako by s každým nádechem přidával další vrstvu oblečení.

 

Láska k bouřkám jako všechno krásné s sebou přináší ale i strach. Ten pocit samoty a obav je až nábožný. Do toho rozžhnuté svíčky, já v hlubokém křesle přikrytá dekou, obličej ozářený monitorem a v hlavě vířící se vzpomínky z posledních dnů.

 

Tolik emocí, tolik vydané energie a fyzické námahy, nových tváří a starých známých. S každou extrémní situací se lidé mění nebo (to možná spíš) ukazují v tom nejpřímějším světle. Nejsem schopná nosit svou pracovní masku ve chvíli, kdy sedím v kánoi a údajně vypadám "jak přikovaná k jejímu dnu", protože trnu hrůzou, že je pode mnou strašná vodní hlubka. Fakt, že na břeh došlápnu suchou nohou, je pak jako zázrak.

 

A potom hned myšlenka na možnou budoucnost. Na velké změny, které zasáhnou a mají dalekosáhlé následky. Zvolit změnu nebo ze strachu zůstat stát? Dát všechno na jednu kartu, i když jsem za sebou ještě úplně nezavřela? Co když ta změna dveře přibouchne nadobro? Je možné ztratit všechno v jednom gestu, kterým ale nakonec víc získám? A ta nejdůležitější otázka: jsem na to dostatečně odvážná?

 

Bouřkou vrcholí období čekání. Bouřka vyjasní vzduch, myšlenky i pocity. Po bouřce je vzduch cítit bezem, Vltavou a čerstvě pokosenou trávou. Chlad a jasno prostoupí vaším domovem a srdcem tak daleko, jak je jen necháte. Třeba s krabicí zmrzliny a lžičkou v otevřeném okně, když bouřku pozorujete ze vnitř a necháváte se naplnit tím vším, co s sebou přinesla.