Než on přistoupil, ona už tam nějakou chvíli seděla, unavená po dlouhém dni, s knížkou na klíně a hlavou opřenou o sedadlo. Něco ji donutilo se na něj podívat. Nejdřív se dívala srz něj, pak ale zachytila jeho přímý pohled a zjistila, že se dívají přímo na sebe, oběma se jim v očích zračilo překvapení, pobavení i zvědavost. Nejdřív to byl jen okamžik, pak se ale ta krátká chvíle vzájemného pohledu protáhla na věčnost. Přerušilo ji zabrždění vlaku v další zastávce. Jak dlouhá může být jedna minuta?
A pak po celou tu dobu další kradmé i neskrývané pohledy, bušící srdce, červeň ve tvářích. Společné pobavení dvou neznámých cestujících nad člověkem, který se neohrabane pokouší prodrat mezi jejich místa. Přemýšlel on nad tím samým jako ona? Jak těžké může být natáhnout ruku, představit se a říct: "Vykašli se na to, co máš teď před sebou, a pojď se mnou na kafe."
On se začal chystat k odchodu jako první. Po těch pohybech, kterými dáváme najevo lidem kolem nás, že pro nás cesta končí, se na sebe ještě jednou dlouze podívali a usmáli se. Pobaveně, polichoceně. Když vystoupil, čekala, jestli se otočí. Další dlouhý okamžik. Cítila, že ho zajímá, jestli se na něj dívá i pak. Věděla, že se otočí, aby si to ověřil. A pak se otočil. Poslední zářivé a jiskřivé úsměvy na obou frontách.
Po zbytek cesty přemýšlela nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ho v miliónovém městě potká znovu. A jaká je pravděpodobnost, že by pak tu ruku natáhla.
Žádné komentáře:
Okomentovat