Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.
Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.
To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.
Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.
V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.
Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...
Žádné komentáře:
Okomentovat