Může být stagnace vývojem?

Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.

Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.

Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?

Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.

Podzimní pulčínské skály

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

For who I am

I want someone to love me for who I am.
I want someone to need me. Is that so bad?

Jen já a (můj prázdninový) čas

Můj život zvláště v posledních měsících nabral nečekaný spád. Prázdniny trávím v klimatizované místnosti jedné velké budovy na Karlíně a zjišťuju, že není nad to, když děláte něco, co vás baví, co vám jde a za co vás lidi ocení. Víc času než kdy předtím věnuju svým sourozencům, s nimiž mě začalo vázat tajné pouto, které můžou pochopit jen děti stejných rodičů. Jsem v očekávání svého nového rozvrhu a jen se modlím, aby se mi podařilo vměstnat všechny předměty nejlépe do tří dnů. Probírám se seznamem knih, které musím v průběhu příštího roku přečíst a začínám být pomalu, ale jistě hysterická (kde jsou ty časy, kdy kniha měla 100 stran!). Připravuju se na svůj první velký výlet do Francie a těším se na prohlídky všech nejkrásnějších památek Paříže, např. "sakre kúr". Večer usínám do minuty vyčerpáním, ale to je snad pochopitelné, když člověk vstává jeden den v pět, aby mohl vystát frontu na cizinecké policii, a další den o půl čtvrté, aby stihl zubařku, která mu následně rozvrtá dva zuby. Je to náročné, ale naštěstí jsou i chvíle, kdy ležím v posteli a dívám se tři hodiny v kuse na Jih proti severu, jím kopce zmrzliny a to všechno v té nejlepší společnosti, jakou si vůbec dovedu představit.

Here comes the Rory

Málokterá vrstevnice mě zaujala tak moc jako ona. Její život, zájmy, směry, kterými se vydává na křižovatkách svých dnů - to vše je pro mě nanejvýš přitažlivé. Při prvním setkání vám bude připadat dokonalá. Pokud o ní uslyšíte dřív, než ji potkáte, budete na ni zvědaví. Všichni její blízcí vám ji totiž budou představovat a popisovat jako anděla. Každý ji má rád, je to vzorná studentka, je krásná, milá, nevytáčí se, vždy se správně rozhodne. Je docela pravděpodobné, že vás její dokonalost odradí.

Jestliže se ale rozhodnete vytrvat, bude vás překvapovat čím dál víc. S každým dalším dnem pak bude sílit vaše přesvědčení, že ta holka má prostě šťávu. Ano, je krásná, ale ne jako ty krinolíny ze stránek časopisů. Její krása se totiž zvyšuje s růstem její osobnosti. Jistě, je i chytrá. Její dědeček to vyjádřil nejlépe: "Na co sáhne, to se jí daří. Vyjmenovala hlavní města, když jí byly tři. Prvky periodické tabulky ve čtyřech. Uměla mluvit o Schopenhauerově vlivu na Nietzscheho v deseti. A přečetla všechny knihy od autorů s ruským příjmením." Tahle mladá dáma má perfektní smysl pro humor a neskutečný přehled v oblasti filmu, hudby a umění. Rozhodně nedělá věci jen proto, že je dělá někdo jiný. Je svá, je tvrdohlavá a ctižádostivá. Víc než kdokoli jiný si dokáže jít za svým. No a moje sympatie získává hlavně pro svůj vztah ke knihám, knihovnám a kávě.

Co je pro mě ale nejdůležitější: chybuje. Dělá chyby tak jako každý mladý člověk, který hledá v životě a ve společnosti své místo. Padá do problémů a pokouší se vstát. Tím se pro mě stává osobou z masa a kostí, takže už vůbec neřeším, že není ani trochu skutečná.

Můj dům, můj hrad

Jestli v poslední době o něčem opravdu hodně sním, pak je to bydlení. Můj podnájem není vůbec špatný, v porovnání se spolužáky bydlícími na Hvězdě si opravdu nemůžu stěžovat. Přesto: je předem jasné, že bych se na celý život nechtěla nechat "pohřbít" do garsonky.

A tak si při cestě tramvají nebo při toulkách pražskými uličkami představuju, jak jednou bude vypadat místo, kterému budu chtít říkat "domov". A protože při snění není nic vyloučeno, můj domov je jednou stará krásná vila na Stromovce, jejíž zdi jsou porostlé břečťanem, po druhé je to jeden z bytů s vysokými stropy a krásnými balkóny ve Starém Městě. Někdy to taky bývá jeden z bytů nově rekonstruovaného domu na nábřeží u Újezdu nebo úplně moderní byty na Barrandově. V mém snění nehraje roli, že obyčejný smrtelník jako já na byty v takových pražských lokalitách v životě nevydělá. Navíc místa, která já bych si pro život nejradši vybrala, se málokdy nabízejí v realitkách. Minulý týden jsem se přesvědčila o tom, že se nejčastěji dědí a prodávají opravdu jen ve výjimečných případech.

Jako ve všech věcech i v mých představách o bydlení jsem náročná. Uvidíme, jak se to všechno vyvrbí. Prozatím mi nezbývá než doufat, že neskončím na jednom ze sídlišť, jako jsou Řepy nebo Novodvorská.

A tady možná trochu pro inspiraci: nevím, jak vy, ale já nejvíc miluju pracovny a ložnice. Zkrátka místa, kam se můžu zašít s knihou a kde mi nikdo aspoň nějaký čas nebude rušit.

desiretoinspire.net