...mají oči, a nevidí...

Každý slepý by měl mít u sebe někoho, kdo by mu vždy a za každých okolností pomáhal. Podal hrnek kávy, vyžehlil oblečení, nakoupil. Ale nejen to, člověk nemůže žít bez citů a pochopení. Bylo by potřeba, aby každý takový pomocník dokázal i něco jiného: pohladit po vlasech před usnutím, popřát krásné ráno při probuzení, pochválit za dobře vykonanou práci. Svět takových slepců by pak byl o mnoho jednodušší a krásnější.

Znám lidi, kteří nejsou slepí, ale přesto někoho takového potřebují. Potřebují někoho, kdo jim otevře oči, a to doslova. I já jsem takového člověka potřebovala. A pak se stal zázrak: našla jsem ho. Moje srdce splašeně poletávalo v labyrintu mých vlastních hodnot, její bylo osamělé na vrcholu společnosti. Nechápala jsem, co po mně chce, protože jsem žila za tmavou zdí své vlastní slepoty. Chtěla mi ukázat duhu, ale já potřebovala nejdříve rozpoznat bílou od černé. Postupně mi s nekonečnou trpělivostí dokazovala, že bát se někomu patřit je zbytečné, pokud se můžete na toho člověka spolehnout. Učila mě poznávat všechny barvy lidské duše: porozumění, důvěru a souznění. Připoměla mi, jak je důležité vidět. Nyní se na svět dívám jejíma očima, ale už se nebojím. Vím, že ona to prožívá také tak. A proto když se zadívám do jejích očí, uvidím v nich ty své.

A už vím, že jsem prohlédla.