Sedím vedle bývalé spolužačky, které za ten necelý rok narostly vlasy až po ramena (docela změna, vždycky je měla krátké) a poslouchám, jak dělala natřikrát zkoušku z biofyziky. Naproti mě sedí můj třídní, kterému budu vždycky vykat, přestože je jen o deset let mladší a že mi to nabídnul. Většina mých spolužáků - budoucích právníků, doktorů, informačních technologů a ekonomů - se shoduje: "Vrátili bychom se na gympl." Když tuhle větu slyším, trošku rozpačitě zamrkám. "A co ty, Majko?" doléhá ke mně ze všech stran a já na to oslovení slyším, přestože mi tak nikdy nikde jinde než na střední škole neříkali. "No, já bych se nevrátila," zní můj hlas salónkem restaurace Zafír v Příboře. Na otázku proč odpovím jen stručně - nejsem totiž ochotná odkrýt před nimi to, co si ve skutečnosti myslím.V takových chvílích se to ve mně totiž vždycky pere: miluju vzpomínat na věci, které byly dobré, na druhou stranu ke mně ale nepatří vracet se k minulosti. Nedokážu sedět a jen vzdychat, jak bych chtěla něco vrátit zpět. Přítomnost probíhá ptávě teď a už nikdy nebudu mít lepší příležitost k tomu, abych změnila budoucnost. Vysoká škola mi otevřela oči - ukázala mi, že lidé jsou o hodně různorodější, než jsem si kdy myslela. Naučila mě být samostatnější, ale také se spoléhat na druhé. Svět je složitější, než byl na gymplu, ale o to víc si pak dokážu užívat svých malých vítězství. Jsem zodpovědná sama za sebe, za svá rozhodnutí, za svůj čas. A to mě naplňuje.
Přes všechny dobré vzpomínky na čtyři roky svého studia bych se na gympl nevrátila. Už tam totiž nepatřím. A přes to, že se v chodbách té sto let staré budovy ještě stále rozléhá můj smích a kroky mých spolužáků, už to není moje škola. A už to není můj svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat