Věčné ty hodiny

Autor je jediný člověk, který může ovlivnit to, co se v jeho díle odehraje. Tato myšlenka v mém vědomí převládala snad již od chvíle, kdy jsem vůbec začala brát v potaz něco, jako je autor a vyprávění. Jenže názory se mění, člověk dozrává a získává vědomosti, které mi v této oblasti opravdu chybí. A tak netrvalo dlouho a já se od svého učitele teorie literatury dozvěděla, že tomu tak není. Sám se alespoň jeden krát za 14 dní rozčiluje, když nám předvádí rozčileného Tostého: "Co mi to ta Anna provedla?! Ona se mi vdala!" Tyhle dvě věty už známe zpaměti. Nikdy jsem si to však neuvědomila v takové míře, jako když jsem sledovala film Hodiny.

Je zvláštní, jak vás po jednom filmu, po jedné knížce a po několika rozhovorech může nadchnout osoba jedné spisovatelky. Už vím, že nejlepší spisovatelé světa byli melancholici. A jak mi dnes ráno v koupelně prozradil můj otec, nejen spisovatelé, ale umělci vůbec.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla Virginii sedět na lavičce a stále dokola opakovat: "Ona zemře. Ona musí zemřít." Tehdy mi skutečně došlo, že ani autor, ani kdokoliv jiný nemá osud svých postav ve svých rukou. Možná může ovlivnit první větu. Ale od ní se příběh odvíjí dál sám. Postavy, prostředí, čas...to všechno je zrozeno a začíná žít vlastním životem. To, co je na knihách vražedné, je chvíle, kdy ji zavřete a s jejími deskami se zavře i život světa, který se nechází uvnitř ní samé. Někdy prostě nemůžete dýchat...

Nesouhlasím s tím, že život každého člověka by stačil na knihu. Nejde o to napsat knihu, která je dobrá. Ani o to napsat knihu, která bude populární. Jde o to napsat knihu, která vás zasáhne, která polapí vaše srdce. A to tak, že i když ji zavřete, její postavy budou žít dál vaším životem.