Okamžiky, které rozesmějí a zůstanou

Jo, chtěly jsme se projít stmívající se Kroměříží, popovídat si a nasávat atmosféru historického města. Ale člověk míní a ... Nakonec jsme skončily s trojicí tříletých holčiček, jejich drobnýma rukama v těch svých, neúměrně velkých a s očima přilepenýma na výloze hračkářství. Lidi si o nás museli myslet, že jsme se zbláznily, když jsme začaly na náměstí tančit na Queeny a zpívaly dětské písničky na celou ulici. Dověděly jsme se, jakou "mrzku" mají nejraději, kdy mají svátek (mimochodem to bylo naprosto zcestné datum) a co budou dělat s mladší, ještě nenarozenou sestřičkou. A můj result? Možná mám přece jen děti ráda.:-)

Maru (při pohledu na Sářiny růžové šatičky, které viděla už předchozí den na Aničce): "Hej, Ani, nemáš náhodou stejné šaty jako Sárinka?"
Anička: "Mám, ale doma."
Verunka: "Já mám taky doma stejné šaty."
Sárinka: "Já taky."
Maru: "Ale, Sárko, ty je máš přece na sobě!"
Sárinka: "Ne, ne, já je mám doma."

Verunka: "Já jsem tam byla s Katuškou."
Marťa: "A kdo je Katuška?"
Verunka: "To je moje kamaládka."
Maru: "A není to náhodou tvoje sestřička?"
Verunka: "Je."

Marťa: "Sárinko, a co budeš s Ráchelkou dělat, až se narodí?"
Sárinka: "Budu si s ní hrát."
Maru: "A co ještě?"
Sárinka: "Budu na ni řvát: 'Pojď sem!!!' "

Jo a mimochodem: většího dětského melancholika než Sárku jsem neviděla... Naprosto zamyšleně jde po chodníku s nepřítomným pohledem, já na ni křiknu: "Dívej se pod nohy, je tam schod... Sárko, schod!" a ona zakopne. A u výlohy hračkářství, kde si Verunka i Anička z hraček pohledem vybírají pejsky nebo medvídky, Sárka si vybere naprosto fascinovaně hodiny.:-)

Co dělá lidi zajímavými (alespoň v mé hlavě)

Jestli mám něco opravdu ráda, pak je to pozorování lidí z okýnka tramvaje. Téměř vždy sice využiji těch 40 minut cesty do školy ke čtení, ale sem tam knihu nebo časopis odložím a jen se dívám. V posledních měsících mám pocit, že se pohybuji neustále jen mezi stylaři, bohémy a neuvěřitelně silnými osobnostmi. A tak jsem si v hlavě vytvořila seznam poznávacích znamení. Myslím si, že každý člověk ten svůj má, a ať chce nebo ne, škatulkuje lidi přinejmenším na zajímavé a ty méně zajímavé. Postupem času jsem tedy objevila věci, které přitahují mou pozornost:

• conversky - stylové, a přece pohodlné
• kelímek s kávou ze Starbucksu - tito lidé pijí kávu nejen kvůli nedostatku spánku, ale také proto, že jim chutná
  
• Respekt - jeho čtenáři sledují svět kolem sebe a mají na věci názor
• sluneční brýle - dotváří image a dělají jejich nositele v jistém slova smyslu tajemnými
  
• iPhone - technika musí být prostě všude a Apple je otázka stylu :-)
• diář Moleskine - využití času je pro tyto lidi důležité
  
• tvrdá papírová složka, ve které se nosí velké archy papírů - to, co si myslí, umí vyjádřit nejen slovy, ale také tahy štětcem
• vzorované silonky - je přece nuda chodit v těch normálních, ne?
  
• osobitá záložka v knize - četba pro ně není otázkou povinnosti, ale zájmu
• černě nalakované nehty - nebojí se přitahovat pozornost
• výrazné náušnice - stejný důvod jako u nehtů

Tichý boj mezi krysařem a Agnes

Hleděla na něho napjatě.
"Odejdete záhy z Hameln?"
"Nevím," řekl. "Není to v mé vůli. A --"
Odpověděl pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
"Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys."
A vážněji dodala:
"Zůstaňtě, krysaři."
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.
"Mám milence," řekla.
Krysař vzal ji za ruku.
"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."
Hlas krysařův zasmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
"Ne," vydechla. Ale nyblo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
"Agnes---," řekl.
Znělo to jako otázka a jako prosba.
Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

Zlatá Kofola

Co opravdu nesnáším, jsou stupidní reklamy. Většina diváků sledujících televizi při přestávce mezi filmem program automaticky přepíná, aby se nemuseli dívat na reklamy. V určitém období jsem dělala pravý opak: k televizi jsem přicházela pouze tehdy, když jsem slyšela, že začaly hrát reklamy. Ačkoli se nepovažuji v tomto směru za přehnaně kreativní, zajímalo mě, jak se s reklamou na rozličné výrobky vypořádali jejich tvůrci.

Nejčastějšími motivy, kterými se prodejci snaží nalákat zákazníky na své zboží, bývají děti nebo sex. To první mi nevadí - stejně se většina dětí ukáže jen v reklamách na jídlo nebo na plenky. To druhé mi už pomalu začíná lézt na nervy. Asi před týdnem jsem si všimla billboardu stojícího u výjezdu z Ostravy, jehož slogan nabízel práci dělníkům. Jasně, na tom samotném by nebylo nic divného. Naštval mě fakt, že tuto práci propagovala pro mě nepříliš zajímavá, ovšem pro muže nejspíš přitažlivá vnadná blondýna ve spodním prádle. Nepochopila jsem spojitost mezi ní a nabízenou prací... To tu práci nabízí ona? Ona je zaměstná??? Nejspíš ne, i když věřím, že by si to spousta mužů přála. Reklama (a billboard jakbysmet) má přece upozornit na nabídku jako takovou! Chápu, že jde o snahu zaujmout co největší počet lidí. Ale k tomu přece neslouží jen nahé ženské tělo!

Po všech těchto znechuceních (a že jich bylo!) jsem se znovu utvrdila v závěru, že nejlépe je na tom s reklamou Kofola. Jejich nápady mě vždycky dostanou, a proto jim odpustím i menší zabloudění do motivů ne zrovna míli vzdálených od těch sexuálních. Nehodnotím jako odborník, ale jako obyčejný člověk sledující svět okolo sebe.

Posuďte sami.

Já = absolutní extrovert

Jistě, pokud byste se zeptali kteréhokoli mého kamaráda či známého, myslím, že by vám bez problémů odpověděl, že jsem sangvinik. Ale dál? U každého člověka přece dominují dva temperamenty. A tak jsem se musela podívat sama sobě na zoubek. Tady je výsledek.

Oblíbený SANGVINIK ve mně - to znamená:

• přitažlivá osobnost
• zvědavá
• nadšená vypravečka
• citově upřímná
• náladová
• žiji přítomností
• nápaditá a tvůrčí
• vyhledávám velkou společnost
  
• mám vysoké pracovní nasazení
• schopnost motivovat ostatní
• přátelská
• miluji pochvalu
• mám zvýšenou potřebu být vidět
• jsem sebestředná
• neumím naslouchat
• skáču lidem do řeči
• mé prožitky jsou krátkodobé, ale intenzivní
  

Silný CHOLERIK ve mně - to znamená:

• jsem dobrým vůdcem
  
• dynamická a aktivní
• mám silnou vůli
• jsem rozhodná
• jednoduše se nevzdám
• jsem sebejistá
• nezávislá
• soběstačná
• stanovuji si své cíle
• trvám na výkonnosti
• hledám praktická řešení
• svědčí mi opozice
• mám ráda boj a konkurenci
• neplnění plánů negativně ovlivňuje mou náladu
• nepřipouštím svou chybu
• netoleruji lidi, kteří nevyužívají naplno své schopnosti
• jsem netrpělivá
• moje reakce bývají přehnané
  

Glosa k dnešnímu dni

Prý existují tři druhy potu:

• ze smrti
• ze sportu
• z práce

Já dnes okusila ten třetí.

Vzpomínka

Moje ruka držící gumu běhala po stránkách neskutečné utopie Bernarda Bolzana a mazala poznámky, které tato kniha musela snést stejně jako tíhu mých myšlenek vznikajících pod vlivem jejího čtení. Před tím, než jsem se měla vrátit do školy, jsem toho chtěla ještě hodně stihnout, a tak jsem jen na okmažik zvedla hlavu, abych si prohlédla osobu, která si sedla naproti mně. Byla to starší paní s krátkými vlasy a zajímavými náušnicemi. Vedle sebe položila obrovskou složku, ve kterých se nosí velké archy, a zvedla se, aby si z automatu koupila kafe. Pak si opět sedla a já od té chvíle na sobě cítila její pohled.

Když jsem zvedla hlavu, abych se na ni podívala ještě jednou, zeptala se mě, jestli gumuju poznámky. S úsměvem jsem souhlasně odpověděla. Pak přidala další otázku: "Co je to za knihu?" Překvapilo mě, že se mnou začala mluvit; překvapil mě její zájem. Čas od času se s lidmi pustím do řeči, ale většinou jen u nás... Praha mi přijde v tomto směru méně osobnější. Lidi, které potkávám, většinou mají obličej plný nezájmu a ignorace. Ale ona byla milá, vstřícná a snad i zvědavá. Povídaly jsme si - ptala se mě na mou školu, na to, co mě v ní baví, na Prahu a můj dojem z ní. Mluvila o taky o tom, co studovala ona, a pak přešla ke knihám. "Mám moc ráda, když objevím knihu, ve které jsou poznámky nebo podtržená místa. Vždycky pak musím uvažovat nad tím, jaký byl ten člověk, který ji četl přede mnou. Na co myslel, co jej při čtení napadalo a co si z knihy odnesl. Ale nejvíc miluju knížky z antikvariátů. To pak myslím na ty hrnky káv, čajů a čokolád, co u nich lidé vypili, a na rozhovory, které o nich vedli se svými přáteli." Seděla jsem jako pěna a žasla. Najednou mě zaplavila vlna porozumění a přišlo mi, že ta žena se mi v několika minutách odkryla víc, než to udělali mnozí z lidí, které potkávám denně.

Od té doby vždy, když jdu do knihovny nebo čtu nějakou hodně starou knihu, prolétne mi hlavou vzpomínka na ženu, kterou pravděpodobně už nikdy nepotkám, ale která byla ochotná sdílet se mnou jednu ze svých drobných radostí.

The Sims 3

Počítačové hry nehraju. Nemám na to ani čas, ani chuť. Nějak mi prostě nevoní. Ale říkala jsem si, že u The Sims 3 to bude něco jiného. Moje těšení se na ni bylo ale zbytečné. Dneska jsem k ní zasedla a po prvních dvou hodinách ji zavřela. Jestli se k ní ještě někdy vrátím, netuším. Pořád mi ale v hlavě leží otázka, proč se mi nelíbila...? Tohle je totiž přesně typ hry, kterou bych dokázala hrát hodně dlouho.

Pak jsem si uvědomila, že je to o něčem jiném. Do takové hry totiž můžete projektovat svoji osobu: dávat jí vlastnosti i tělesné proporce, které byste si přáli mít vy sami. Došlo mi, že moje první "siminka" byla mnou. Ona byla ale narozdíl ode mě dokonalejší. Myslím si, že lidé rádi ovládají něčí životy. Ať už to jsou životy jejich dětí, podřízených nebo postaviček z počítačových her. Každý chce mít někoho "pod sebou", směřovat jeho život tam, kam chce on sám, rozhodovat o něm. Je to docela jednoduché. A asi to je jediný důvod, proč lidé (i já) tyto hry hrajou.

Jenže problém přichází na scénu ve chvíli, kdy si uvědomíte, že nikdy nebudete moct řídit osud svojí postavičky dokonale. Vždycky budou existovat určitá omezení z toho důvodu, aby hra nevybočovala z reálu naprosto, a tak každý den musí váš človíček jíst, chodit spát nebo se s někým přátelit. Právě po dvou hodinách mi došlo, že mám asi radši reálný život. Život, ve kterém si předem nevybírám téma rozhovoru nebo se nestanu po jednom školení nejlepší žurnalistkou města. Možná by to bylo jednodušší, ale neměla bych z toho takovou radost.

A tak jsem se zvedla a šla si číst. No jo, jenže v čem se liší líčení Kundery, ve kterém ovládá on životy svých postav, od počítačové hry The Sims???