Moje ruka držící gumu běhala po stránkách neskutečné utopie Bernarda Bolzana a mazala poznámky, které tato kniha musela snést stejně jako tíhu mých myšlenek vznikajících pod vlivem jejího čtení. Před tím, než jsem se měla vrátit do školy, jsem toho chtěla ještě hodně stihnout, a tak jsem jen na okmažik zvedla hlavu, abych si prohlédla osobu, která si sedla naproti mně. Byla to starší paní s krátkými vlasy a zajímavými náušnicemi. Vedle sebe položila obrovskou složku, ve kterých se nosí velké archy, a zvedla se, aby si z automatu koupila kafe. Pak si opět sedla a já od té chvíle na sobě cítila její pohled.
Když jsem zvedla hlavu, abych se na ni podívala ještě jednou, zeptala se mě, jestli gumuju poznámky. S úsměv
em jsem souhlasně odpověděla. Pak přidala další otázku: "Co je to za knihu?" Překvapilo mě, že se mnou začala mluvit; překvapil mě její zájem. Čas od času se s lidmi pustím do řeči, ale většinou jen u nás... Praha mi přijde v tomto směru méně osobnější. Lidi, které potkávám, většinou mají obličej plný nezájmu a ignorace. Ale ona byla milá, vstřícná a snad i zvědavá. Povídaly jsme si - ptala se mě na mou školu, na to, co mě v ní baví, na Prahu a můj dojem z ní. Mluvila o taky o tom, co studovala ona, a pak přešla ke knihám. "Mám moc ráda, když objevím knihu, ve které jsou poznámky nebo podtržená místa. Vždycky pak musím uvažovat nad tím, jaký byl ten člověk, který ji četl přede mnou. Na co myslel, co jej při čtení napadalo a co si z knihy odnesl. Ale nejvíc miluju knížky z antikvariátů. To pak myslím na ty hrnky káv, čajů a čokolád, co u nich lidé vypili, a na rozhovory, které o nich vedli se svými přáteli." Seděla jsem jako pěna a žasla. Najednou mě zaplavila vlna porozumění a přišlo mi, že ta žena se mi v několika minutách odkryla víc, než to udělali mnozí z lidí, které potkávám denně.
Od té doby vždy, když jdu do knihovny nebo čtu nějakou hodně starou knihu, prolétne mi hlavou vzpomínka na ženu, kterou pravděpodobně už nikdy nepotkám, ale která byla ochotná sdílet se mnou jednu ze svých drobných radostí.
em jsem souhlasně odpověděla. Pak přidala další otázku: "Co je to za knihu?" Překvapilo mě, že se mnou začala mluvit; překvapil mě její zájem. Čas od času se s lidmi pustím do řeči, ale většinou jen u nás... Praha mi přijde v tomto směru méně osobnější. Lidi, které potkávám, většinou mají obličej plný nezájmu a ignorace. Ale ona byla milá, vstřícná a snad i zvědavá. Povídaly jsme si - ptala se mě na mou školu, na to, co mě v ní baví, na Prahu a můj dojem z ní. Mluvila o taky o tom, co studovala ona, a pak přešla ke knihám. "Mám moc ráda, když objevím knihu, ve které jsou poznámky nebo podtržená místa. Vždycky pak musím uvažovat nad tím, jaký byl ten člověk, který ji četl přede mnou. Na co myslel, co jej při čtení napadalo a co si z knihy odnesl. Ale nejvíc miluju knížky z antikvariátů. To pak myslím na ty hrnky káv, čajů a čokolád, co u nich lidé vypili, a na rozhovory, které o nich vedli se svými přáteli." Seděla jsem jako pěna a žasla. Najednou mě zaplavila vlna porozumění a přišlo mi, že ta žena se mi v několika minutách odkryla víc, než to udělali mnozí z lidí, které potkávám denně.Od té doby vždy, když jdu do knihovny nebo čtu nějakou hodně starou knihu, prolétne mi hlavou vzpomínka na ženu, kterou pravděpodobně už nikdy nepotkám, ale která byla ochotná sdílet se mnou jednu ze svých drobných radostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat