Poprvé

Poprvé sama v kině.

Vždycky jsem se na to těšila, ale nebylo to ono.

Možná jsem si vybrala špatný film...

"Je strašné, jak člověk může být příšerně osamělý," říká Simon James, hlavní postava Dvojníka. Film o samotě, potřebě k někomu patřit, o smrti a o životě. Každý z nás chce být viditelný, alespoň pro někoho, někdy stačí jen jedna osoba. Každý z nás chce být výjimečný. Věřím v nahraditelnost na pracovních místech a v nahraditelnost ve funkcích. Věřím, že jako kamarádi umíme být nahraditelní. Ale jako přátelé? Jako partneři? Každý člověk by měl být alespoň pro jednoho jediného člověka na světě nenahraditelný. Tak, že když nakonec dojde k tomu, že z našich životů zmizí, zůstane po něm místo v srdci, které vždycky bude bolavým připomenutím, že kdysi existoval někdo, kdo dával našemu životu smysl. Ne třeba větší, než nám dává nyní někdo jiný. Ale takový smysl, který v té chvíli nikdo jiný dát nemohl.

A takové chvíle můžou (snad) trvat celý život...

Kde (?) je svět ještě v pořádku

Na billboardu jednoho nejmenovaného supermarketu můžete vidět ruce připravující špekáčky a nad nimi slogan: "Tady je svět ještě v pořádku." Ta věta mě moc překvapila. Nejdříve jsem se ušklíbla nad spojením právě této věty s obchodem s potravinami. Jenže pak jsem se nad jejím smyslem zamyslela mnohem víc. Kde je vlastně ještě svět v pořádku? Existuje takové místo?

Mám pocit, že média masírující nás každý den tím nejhorším, co se ve světě děje, z naší společnosti pomalu vychovávají pesimisty a skeptiky. Ubírají nám z našich srdcí důvěru v to, že lidé mohou být dobří a že ne všechny události musí skončit špatně. Všímám si, jak moc to působí i na mě samotnou. Jsem ve skutečnosti strašně naivní a důvěřivý člověk. Ráda v lidech hledám to dobré, protože potřebuji věřit, že to dobré v lidech může zvítězit nad tím zlým. Mám ráda šťastné konce a ráda se přesvědčuju o tom, že i když všichni mluví o světě, který je zlý a zkažený, existují výjimky - ve vztazích, v lidské poctivosti, v přístupu k práci ...

Myslím, že to místo, kde je svět ještě v pořádku, se nachází všude kolem nás. Je to o snaze hledat a touze nacházet. Dívat se a hledat to hezké, nezkažené, dobré. Tak třeba dneska: v pouhých dvou hodinách jsem zažila tolik situací, kdy jsem byla na vážkách a musela se rozhodnout, jaký svět okolo sebe uvidím já. Strávila jsem krásný čas po boku svého bráchy a jeho přítelkyně. Byl až nečekaně pěkný, i když jsme si na procházku vybrali skryté uličky Prahy, které nebyly zrovna nejčistší. Bylo to o tom, čeho si budu více všímat. Na jednom rohu jsme pak viděli jazzovou skupinu a u ní asi 10 párů, které spontánně tančily na jejich hudbu. Když jsme se rozloučili, do tramvaje ke mně nastoupila banda pankáčů, kteří dělali neskutečný randál celou cestu. Když jsme pak společně vystoupili, neslyšela jsem vlastní myšlenky, protože u jednoho polorozpadlého domu byl nejspíš nějaký jejich koncert (ještě pořád pokračuje). Začala jsem se smát, protože celá ta situace mi přišla neuvěřitelná. Lidi se zastavovali, vrtěli hlavami a koukali přes plot, co se to tam děje. No a jako vrchol toho všeho jsem potkala jednu ze svých vysokoškolských spřízněných duší, která si uprostřed rozhovoru pohladila bříško a řekla mi, že čekají miminko. Nemohla v tu chvíli vypadat šťastněji.

V ten okamžik jsem přes všechen svůj vnitřní smutek věděla, že každý den je to boj o to, zda najdu něco, co je na tomto světě ještě v pořádku. Věděla jsem, že když přestanu mít chuť tyhle věci nacházet, přestanu mít chuť žít. Když přestanu chtít tyhle věci hledat, přestanu to být já. Možná k tomu bude zapotřebí lupa nebo mikroskop, ale já je najdu a budu hledat dál...

Václav Hrabě a já

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Fell in love

Mám moc ráda výraz, který angličtina používá pro naše slovo zamilovat se: "fall in love" čili pád do lásky. Pád je totiž rychlý, nepředvídaný a většinou si z něj odnášíte nějaké modřiny. V případě lásky to jsou pak modřiny na srdci. Jak rychle padáte do lásky vy?

Dnes jsem při svém brouzdání na internetu znovu po nějaké době narazila na typologii osobnosti a četla si charakteristiku typů, o kterých jsem přesvědčená, že převládají ve mně samotné. A pod vlivem posledních dní musím přemýšlet nad tím, jak rychle se nejen zamilovávám, ale obecně pouštím do nových věcí. Znepokojující není otázka, jak rychle se tím vším nechám nadchnout, ale spíše ta, jak dlouho u těch věcí vydržím.

Wikipedie hodnotí sangvinika jako emočně stabilního extroverta a cholerika jako extroverta naopak labilně emočního. Co si z toho má jeden odnést, když se v něm promítají oba tyto typy... Nejspíš to, že vždycky záleží na tom, do čeho (koho) se zamiluju.

Teprve čas prověří, jak silné moje nadšení je.

Teprve čas ukáže, jaký pád zažívám.

Dlouhý a zničující, překvapující a nečekaný, pád do Macochy nebo do peřin...

Pád, na jehož konci si sama ošetřuji zranění.

Nebo pád, kdy zvednu hlavu, a vidím tak dobře známou dlaň, která mi pomáhá vstát.

Tori Amos: A sorta fairytale

Rules

Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.

Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.

To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.

Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.

V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.

Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...