Na billboardu jednoho nejmenovaného supermarketu můžete vidět ruce připravující špekáčky a nad nimi slogan: "Tady je svět ještě v pořádku." Ta věta mě moc překvapila. Nejdříve jsem se ušklíbla nad spojením právě této věty s obchodem s potravinami. Jenže pak jsem se nad jejím smyslem zamyslela mnohem víc. Kde je vlastně ještě svět v pořádku? Existuje takové místo?
Mám pocit, že média masírující nás každý den tím nejhorším, co se ve světě děje, z naší společnosti pomalu vychovávají pesimisty a skeptiky. Ubírají nám z našich srdcí důvěru v to, že lidé mohou být dobří a že ne všechny události musí skončit špatně. Všímám si, jak moc to působí i na mě samotnou. Jsem ve skutečnosti strašně naivní a důvěřivý člověk. Ráda v lidech hledám to dobré, protože potřebuji věřit, že to dobré v lidech může zvítězit nad tím zlým. Mám ráda šťastné konce a ráda se přesvědčuju o tom, že i když všichni mluví o světě, který je zlý a zkažený, existují výjimky - ve vztazích, v lidské poctivosti, v přístupu k práci ...
Myslím, že to místo, kde je svět ještě v pořádku, se nachází všude kolem nás. Je to o snaze hledat a touze nacházet. Dívat se a hledat to hezké, nezkažené, dobré. Tak třeba dneska: v pouhých dvou hodinách jsem zažila tolik situací, kdy jsem byla na vážkách a musela se rozhodnout, jaký svět okolo sebe uvidím já. Strávila jsem krásný čas po boku svého bráchy a jeho přítelkyně. Byl až nečekaně pěkný, i když jsme si na procházku vybrali skryté uličky Prahy, které nebyly zrovna nejčistší. Bylo to o tom, čeho si budu více všímat. Na jednom rohu jsme pak viděli jazzovou skupinu a u ní asi 10 párů, které spontánně tančily na jejich hudbu. Když jsme se rozloučili, do tramvaje ke mně nastoupila banda pankáčů, kteří dělali neskutečný randál celou cestu. Když jsme pak společně vystoupili, neslyšela jsem vlastní myšlenky, protože u jednoho polorozpadlého domu byl nejspíš nějaký jejich koncert (ještě pořád pokračuje). Začala jsem se smát, protože celá ta situace mi přišla neuvěřitelná. Lidi se zastavovali, vrtěli hlavami a koukali přes plot, co se to tam děje. No a jako vrchol toho všeho jsem potkala jednu ze svých vysokoškolských spřízněných duší, která si uprostřed rozhovoru pohladila bříško a řekla mi, že čekají miminko. Nemohla v tu chvíli vypadat šťastněji.
V ten okamžik jsem přes všechen svůj vnitřní smutek věděla, že každý den je to boj o to, zda najdu něco, co je na tomto světě ještě v pořádku. Věděla jsem, že když přestanu mít chuť tyhle věci nacházet, přestanu mít chuť žít. Když přestanu chtít tyhle věci hledat, přestanu to být já. Možná k tomu bude zapotřebí lupa nebo mikroskop, ale já je najdu a budu hledat dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat