Pro tu, která má nejradši zastávku Krematorium Motol

Sedím nad horkou čokoládou ve Starbucksu, dívám se do jejích hnědých očí a přemýšlím nad tím, proč si za přítele vybrala právě mě. Nikdy bych si netroufla říct, že bude stát o přátelství se mnou. A potom, co máme možnost vzájemně se poznávat, stále víc žasnu nad tím, že ode mě nechce prchnout. Ani když ví, že jím sójové maso, neplavu do hloubek a čas od času se neumím vyjadřovat (přestože studuju češtinu). Žádný vztah na tomto světě není jednoduchý. Pokud se ale rozhodnete ten vztah budovat a víte, že o něj stojíte, pak jste na nejlepší cestě být šťastní a udělat šťastného i toho druhého. To, že se z vás stanou přátele, nemusí nutně znamenat, že najednou budete mít společné zájmy a názory. Je to o touze naslouchat tomu druhému, protože víte, že vás to obohatí. Protože víte, že vás nadchne nadšení toho druhého a budete spokojení, když uvidíte, že je spokojený on.

Málokdo by si s vámi šel sednout dolů, když by věděl, že zůstat nahoře je mnohem bezpečnější. Oceňuju, že je ochotná mluvit se mnou hodiny o tom, co bychom stihly probrat za deset minut, protože ví, že je to pro mě důležité. Je krásné, když hledá neobyčejný diář jen proto, aby vyjádřila, že já jsem pro ni neobyčejná. Pere se s vistama kvůli bobulím a kulmuje si vlasy ve dvanáct v noci. Má trpělivost v situacích, kdy já bych už vraždila, a i když víte, že se chováte jako pytel, řekne vám, že to stejně dobře zvládáte. Mluví s vámi o stovkách knížek, které přečetla, a vy, ať chcete, nebo ne, zkrátka musíte sdílet její nadšení.

Chtěla bych jí umět dát tolik, kolik ona dává mně. Chtěla bych říct, jak moc mi na ní záleží. A potají vždy doufám, že to ucítí z mých slov, činů i mlčení. Těším se na to, co mi přinese budoucnost, protože i díky ní ji vidím růžově...