Tolik běsů, tolik víl

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnu
vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

Když beton uchopil do náručí dotek mých tenisek a ve výloze s reklamou na "výhodně" nejdražší půjčky se objevila moje bílá bunda, výraz v mém obličeji potemněl. "Na co asi myslí?" ptám se někdy sama sebe, když míjím lidi obalené do jejich vlastní anonymity. "Na co asi myslí?" ptají se lidé sami sebe, když kolem nich projde můj stín. You talk to me but I don't understand. Neumím konverzovat v jiných jazycích ani svlékat žlutý závoj tak, jako hadi svlékají svou kůži. Chtěla bych to umět, ale... I'm sorry, I can't be perfect. Jak překonat své vlastní chyby a obavy? Vím, že to všechno nás zraňuje: blízkost, kterou nelze překonat, protože prostor neokupují jen dva páry očí. A dřevo praská... When I'm with them, I am thinking of you. Pohled do tvých očí je sérum na všechny jedy, které mi život přináší. Nikdy ho nebude dost. Potřebuju dýchat stejný vzduch a číst stejné řádky. Třeba o Alence a Micce. Pak teprve nastává obrat: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích...

Věčné ty hodiny

Autor je jediný člověk, který může ovlivnit to, co se v jeho díle odehraje. Tato myšlenka v mém vědomí převládala snad již od chvíle, kdy jsem vůbec začala brát v potaz něco, jako je autor a vyprávění. Jenže názory se mění, člověk dozrává a získává vědomosti, které mi v této oblasti opravdu chybí. A tak netrvalo dlouho a já se od svého učitele teorie literatury dozvěděla, že tomu tak není. Sám se alespoň jeden krát za 14 dní rozčiluje, když nám předvádí rozčileného Tostého: "Co mi to ta Anna provedla?! Ona se mi vdala!" Tyhle dvě věty už známe zpaměti. Nikdy jsem si to však neuvědomila v takové míře, jako když jsem sledovala film Hodiny.

Je zvláštní, jak vás po jednom filmu, po jedné knížce a po několika rozhovorech může nadchnout osoba jedné spisovatelky. Už vím, že nejlepší spisovatelé světa byli melancholici. A jak mi dnes ráno v koupelně prozradil můj otec, nejen spisovatelé, ale umělci vůbec.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla Virginii sedět na lavičce a stále dokola opakovat: "Ona zemře. Ona musí zemřít." Tehdy mi skutečně došlo, že ani autor, ani kdokoliv jiný nemá osud svých postav ve svých rukou. Možná může ovlivnit první větu. Ale od ní se příběh odvíjí dál sám. Postavy, prostředí, čas...to všechno je zrozeno a začíná žít vlastním životem. To, co je na knihách vražedné, je chvíle, kdy ji zavřete a s jejími deskami se zavře i život světa, který se nechází uvnitř ní samé. Někdy prostě nemůžete dýchat...

Nesouhlasím s tím, že život každého člověka by stačil na knihu. Nejde o to napsat knihu, která je dobrá. Ani o to napsat knihu, která bude populární. Jde o to napsat knihu, která vás zasáhne, která polapí vaše srdce. A to tak, že i když ji zavřete, její postavy budou žít dál vaším životem.

Co mi v posledních dnech učarovalo...

Modlitba

Nemohu ani zavřít oči,
prázdná postel odhání sen
a život taje
a mizí rychle jako tlesknutí dlaní.

Jako bych ztrácela rozum,
protože si nevšímám skutečnosti,
ještě stále tě miluji,
ještě stále ti slepě věřím.

Jako blázen nevím kam,
nové lásky se bojím,
ale dny, živé rány,
již nepočítám.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Ale Bohu nemohu
ve všem lhát, když se modlím,
přesto lžu, jestliže říkám,
že tě nemiluji.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Že tvoje jméno je moje modlitba.

...mají oči, a nevidí...

Každý slepý by měl mít u sebe někoho, kdo by mu vždy a za každých okolností pomáhal. Podal hrnek kávy, vyžehlil oblečení, nakoupil. Ale nejen to, člověk nemůže žít bez citů a pochopení. Bylo by potřeba, aby každý takový pomocník dokázal i něco jiného: pohladit po vlasech před usnutím, popřát krásné ráno při probuzení, pochválit za dobře vykonanou práci. Svět takových slepců by pak byl o mnoho jednodušší a krásnější.

Znám lidi, kteří nejsou slepí, ale přesto někoho takového potřebují. Potřebují někoho, kdo jim otevře oči, a to doslova. I já jsem takového člověka potřebovala. A pak se stal zázrak: našla jsem ho. Moje srdce splašeně poletávalo v labyrintu mých vlastních hodnot, její bylo osamělé na vrcholu společnosti. Nechápala jsem, co po mně chce, protože jsem žila za tmavou zdí své vlastní slepoty. Chtěla mi ukázat duhu, ale já potřebovala nejdříve rozpoznat bílou od černé. Postupně mi s nekonečnou trpělivostí dokazovala, že bát se někomu patřit je zbytečné, pokud se můžete na toho člověka spolehnout. Učila mě poznávat všechny barvy lidské duše: porozumění, důvěru a souznění. Připoměla mi, jak je důležité vidět. Nyní se na svět dívám jejíma očima, ale už se nebojím. Vím, že ona to prožívá také tak. A proto když se zadívám do jejích očí, uvidím v nich ty své.

A už vím, že jsem prohlédla.

Je láska směšná?

Nedávno jsme se v rozhovoru s jednou mou kamarádkou dotkly této otázky. Řekla mi, že po diskuzi se svým přítelem se shodli na tom, že láska je skutečně směšná: člověk dělá věci, které by za normálních okolností nedělal, má hlavu v oblacích, zdětinští a pád na zem je pak příliš bolestivý.

Musela jsem nad tím přemýšlet... spojení "směšná láska" mi evokuje vzpomínku na Směšné lásky Milana Kundery. Nevím, o čem píše Kundera (asi si budu muset opět rozšířit své vzdělání), ale to spojení je samo o sobě alespoň pro mě zajímavé.

Je pravda, že lidé, kteří jsou zamilovaní, dělají věci, které jsou postavené na hlavu. Třeba jedou z Ostravy do Prahy jen pro to, aby mohli být s milovanou osobou. Věnují jí veškerý svůj čas a energii. Nosí jí kytky a píší básně. Neustále se usmívají a mají chuť tančit a zpívat bez přestání. A jak se na ně dívají druzí lidé? Většinou jen mávnou rukou a řeknou: "Nech ho, vždyť je zamilovaný." Myslím si ale, že všichni ti, kteří tvrdí, že je láska směšná, vlastně ani nikdy nebyli pořádně zamilovaní. Tohle totiž podle mě dokáže říct jen člověk, který ten pocit nikdy nepoznal. Pokud by věděl, co znamená milovat, nikdy by neřekl, že tento cit je směšný.

Co je směšného na tom chtít někoho udělat šťastným? Co je směšného na tom mít strach ze ztráty osoby, která je mi nejbližší? Co je směšného na potřebě držet ruku člověka, který ví, co si myslím, co mám ráda a co potřebuji?! Nic. To jediné, co je na tom všem směšné, jsou lidé, kteří si hrají na kameny, které nic necítí a které vlastně ani nic nezajímá. Láska dokáže zesílit každý náš pocit, dokáže změnit stereotyp každého dne, dokáže z nás udělat lidi, kteří se konečně jednou nerozhodují zodpovědně, ale impulsivně, srdcem, a ne rozumem.

Láska není směšná, to jen lidé z ní dělají něco, čím jsou ve skutečnosti oni sami.

Všechno má svůj čas...

Sedím vedle bývalé spolužačky, které za ten necelý rok narostly vlasy až po ramena (docela změna, vždycky je měla krátké) a poslouchám, jak dělala natřikrát zkoušku z biofyziky. Naproti mě sedí můj třídní, kterému budu vždycky vykat, přestože je jen o deset let mladší a že mi to nabídnul. Většina mých spolužáků - budoucích právníků, doktorů, informačních technologů a ekonomů - se shoduje: "Vrátili bychom se na gympl." Když tuhle větu slyším, trošku rozpačitě zamrkám. "A co ty, Majko?" doléhá ke mně ze všech stran a já na to oslovení slyším, přestože mi tak nikdy nikde jinde než na střední škole neříkali. "No, já bych se nevrátila," zní můj hlas salónkem restaurace Zafír v Příboře. Na otázku proč odpovím jen stručně - nejsem totiž ochotná odkrýt před nimi to, co si ve skutečnosti myslím.

V takových chvílích se to ve mně totiž vždycky pere: miluju vzpomínat na věci, které byly dobré, na druhou stranu ke mně ale nepatří vracet se k minulosti. Nedokážu sedět a jen vzdychat, jak bych chtěla něco vrátit zpět. Přítomnost probíhá ptávě teď a už nikdy nebudu mít lepší příležitost k tomu, abych změnila budoucnost. Vysoká škola mi otevřela oči - ukázala mi, že lidé jsou o hodně různorodější, než jsem si kdy myslela. Naučila mě být samostatnější, ale také se spoléhat na druhé. Svět je složitější, než byl na gymplu, ale o to víc si pak dokážu užívat svých malých vítězství. Jsem zodpovědná sama za sebe, za svá rozhodnutí, za svůj čas. A to mě naplňuje.

Přes všechny dobré vzpomínky na čtyři roky svého studia bych se na gympl nevrátila. Už tam totiž nepatřím. A přes to, že se v chodbách té sto let staré budovy ještě stále rozléhá můj smích a kroky mých spolužáků, už to není moje škola. A už to není můj svět.