Bod zlomu

The best things in life are unseen. That's why we close our eyes when we kiss, cry and dream.

Máme bod zlomu, co se strachem tiše chvěje a křičí přes závěje, když po zádech jde mráz.

Některé věci neplánujete. Prostě se stanou. Když o nich druzí mluví, řeknete si, že se vás netýkají a že by se vám ani stát nemohly. Můžete je vidět v televizi nebo o nich číst v románech. Ale nečekáte, že se dějí v reálném světě. Kdybyste je totiž čekali, byli byste zklamaní, protože ony se opravdu normálně nedějí. Dějí se jen nenormálně. Nenormálně, normálním lidem. A právě proto, že je nečekáte, jste z nich pak jako v tranzu. Podlamují se vám kolena a běhá vám mráz po zádech. Zavíráte oči a vdechujete vůni atmosféry, které je nezapamatovatelná, a přesto, vždy, když znovu nastane, je tak známá. A čím víc nechcete, aby to skončilo, tím rychleji čas ubíhá. V tu chvíli vám dojde, že jste našli svůj bod zlomu. Bod, ve kterém se láme všechno, co jste dosud považovali za jisté a nezlomitelné. V tomto bodě se láme to, co jste považovali za nezměnitelné a neprožitelné. V tomto bodě je možné totiž úplně všechno. Můžete zastavit čas, tlukot srdce i tok myšlenek. Pak je možné soustředit se jen na to jediné: zázrak, který se právě odehrává a ve kterém zazní dvě slova v doteku.

Not ready to make nice

Na začátku byla věta: Stydíme se, že prezident USA je z Texasu. Ta věta padla v předvečer druhé irácké války na londýnském koncertu texaské skupiny Dixie Chicks v roce v 2003 a řekla ji frontmanka skupiny Natalie Maines. Pro to, co následovalo, má angličtina slovo backlash.

backlash = a strong negative reaction by a large number of people, for example to sth that has recently changed in society

Natalie Maines tehdy londýskému publiku řekla: „Just so you know, we’re on the good side with y’all. We do not want this war, this violence, and we’re ashamed that the President of the United States is from Texas.“ Tehdy to vypadalo že tím urazila nejen prezidenta Bushe, ale s ním i celý Texas a vlastně celou Ameriku. Shame on her!


Dixie Chicks, do té doby hýčkaná dámská kapela americké country music, měla najednou utrum. Rozhlasové stanice po celých Státech přestaly hrát jejich písničky, Natalie Maines dostávala výhružné dopisy typu „You better shut up and sing or your life will be over!“. Nic nového pod sluncem, prostě – kdo nejde s námi, jde proti nám.

Kapela ten tlak vydržela a dneska je zpátky na výsluní.Dixie Chicks se na scénu vrátily písničkou Not ready to make nice, která v roce 2007 získala tři Grammy. Napsaly ji společně všechny tři členky skupiny a je o tom, jak dnes vidí dobu, kdy se na ně snesl hněv národa.

Jan Jelínek

Já se s touto písničkou setkala poprvé v létě 2007, když ji moje kamarádka přivezla z USA jako čerstvý hit. V té době ji ještě nehrálo žádné naše rádio a nebyla ani v povědomí mých spolužáků. Vracím se k ní po roce a půl s nostalgií a znovu žasnu nad jejími slovy.

Maily = dopisy 21. století

Poslední dobou jen žasnu nad tím, kolik času trávím u počítače. Od té doby, co jsem dostala notebook, je to až neuvěřitelný počet hodin denně. Nejen že na něm píšu všechny zápisy ve škole a vypracovávám všechny zadané úkoly, ale k těmto povinnostem se přidaly i další zájmy. Na televizi se nedívám vůbec, avšak čas, který tím ušetřím, rozhodně promrhám u internetu.

Mimo jiné mi spoustu času zaberou e-maily. Říká se, že je zdravé mít alespoň jednu úchylku. Myslím si, že ta moje se vztahuje právě na psaní mailů. Tahle moje záliba trvá možná už tři roky od chvíle, kdy jsem si začala psát s člověkem, který se nadlouho odstěhovat na jiný kontinent, a mě nezbývala jiná možnost, jak s ním být v kontaktu, než právě přes internet a maily. Zjistila jsem, že člověka tak můžete poznat úplně jiným způsobem a dívat se pak na něj z úplně jiného úhlu pohledu, než když jste vedle něj každý den. Psychologové často rozebírají výsledky tvůrčích činností lidí a zjišťují tak o nich podstatné informace. Když čtete něcí maily, můžete poznat, na co klade v životě důraz a co je pro něj důležitější než všechno ostatní. Napsat něco trvá přirozeně déle než to vyslovit, a tak zvažujete, jestli to, o čem píšete, je opravdu podstatné.
V dnešní době si lidé píší maily spíše informační. I mě samotné málokdy přijde mail, který by se netýkal toho, co bych měla zařídit nebo udělat. Možná i právě proto píšu ráda takové maily, které člověka potěší. Když to totiž nečekáte, udělá vám to dvakrát větší radost. Nečekám, že když někomu napíšu něco pěkného, že mi odpoví a od té doby si budeme psát pořád dál a stanou se z nás nejlepší přátelé. Ale i mě se čas od času stane, že ve své e-mailové schránce objevím text od osoby, kterou bych si netipla a která mě svými slovy třeba i rozpláče. A proto chci poděkovat všem lidem, kterým záleží na druhých a kteří z důvodu, aby někoho potěšili, píší maily, které vykouzlí úsměv na tváří adresátů.

Texty versus melodie, Češi versus cizinci

Hodně ráda se s lidmi bavím o hudbě. Bez ní bych si svůj život nedokázala představit. Poslouchám ji vždy, když to jen trošku jde. Ale rozhovory na téma hudba pro mě nejsou nikdy jednoduché, protože se najde málo lidí, kteří by měli rádi stejné interprety jako já, a je pravda, že já se v těch jejich také ztrácím. Možná i proto, že pro mě tím nejdůležitějším není melodie, ale text.

Už jako malá jsem milovala písničky Svěráka a Uhlíře pro jejich texty. Mám je tak zaryté v paměti, že si troufám říct, že kdybych je poslouchala dnes po několika letech, pořád bych dokázala zpívat zároveň s nimi. Myslím si, že pro dnešní mladé lidi texty nejsou důležité. Pokud neumí anglicky natolik, aby písni rozuměli hned poprvé, neobtěžují se ji překládat. Jsou schopni říct, že tu písničku milují, aniž by rozuměli slovům, která se v ní zpívají. Přiznávám, že i já mám písničky, které poslouchám, aniž bych věděla, o čem se v nich zpívá. Přesto, pokud je poslouchám už delší dobu, vím to alespoň zhruba.
Podle mě je to s písněmi jako s lidmi. Říká se, že první setkání s člověkem je velmi důležité. Po něm se totiž rozhodnete, že jej buď chcete poznat lépe, nebo vám je úplně ukradený. Tuhle část u písniček zastupuje melodie. Pokud se do ní zamiluju, jsem schopná poslouchat ji milionkrát za sebou a okamžitě si překládám text. Možná je to špatný přístup, protože pak můžu přijít o hodně hezkých textů, ale přece jenom: nejsou to básně, ale písně, a půlku písně dělá melodie.

Zjišťuju, že dnešní mladá generace už jen zřídka poslouchá české zpěváky nebo skupiny. Navíc mnoho těchto českých interpretů se uchyluje k tomu, že zpívají také v cizím jazyce (viz. Iva Frülingová). Nevím, jestli je to snahou být více světovými nebo pocitem, že se čeští umělci nemůžou těm zahraničním vyrovnat. Nicméně já měla ty české vždycky ráda. Nedávno mě udivil můj brácha, když za mnou přišel do pokoje a zeptal se mě: "Ty už neposloucháš nic anglického?" Nechápala jsem, proč se na to ptá, pak jsem se podívala na WMP a zjistila, že v něm v tu chvíli nemám ani jednu cizí písničku.

Musím říct, že v tomto směru na mě mají poslední dobou velký vliv mí přátelé a i díky nim jsem se absolutně zamilovala do písniček Nohavici (do těch už po několikáté), Kryštofa a Tomáše Kluse. Za temi třemi trochu pokulhávají ještě No Name. V posledních dnech na plné čáře boduje Kryštof se svými písněmi Svědomí a Chmýří. Miluju texty, u kterých je třeba i deset možností jejich výkladu, a právě Kryštof mi to nabízí. Dostávají mě slovní spojení Richarda Krajča..."milující se páry před rozvodem", "svědomí v bezvědomí", "ticho vykřičníků" nebo "svléct se za zažloutlých negativů". Hledejte i vy některá, která vás překvapí nebo nadchnou. Má jich hodně.

Úterý 9.12.2008

Nikdy jsem nebyla tím typem člověka, který sedí doma na zadku a svůj čas tráví nic neděláním. Měla jsem vždy spoustu přátel a už od nízkého věku mě naši pouštěli dál, než obvykle rodiče své děti pouští. Proto pro mě přechod na vysokou školu, kde, co si člověk nezařídí, to nemá, nebyl v tomto směru až tak náročný. Přesto se s Prahou a vysokou školou peru dodnes.

Budík jsem dnes ráno posunula dvakrát (to je ještě celkem dobré skóre) a i když jsem si plánovala vzít sukni a vysoké boty, rozhodla jsem se nakonec pro tu sportovnější variantu - ten nápad mi byl vnuknut seshora. S kouskem bábovky v ruce a s desetiminutovým zpožděním mačkám tlačítko výtahu a následně sjíždím z devátého patra vstříct tramvaji se stejným číslem vpředu. V té sedím 45 minut (podle jistých kamarádek nebydlím v Praze, ale už v Plzni) a vystupuji kousek od ulice, kterou Karel IV. nekázal postavit. Do Celetné valím poloběhem, abych následně dalších deset minut čekala, než přijde náš vyučující (vsadím se, že kdybych nespěchala, on by přišel včas a já tím pádem pozdě). Necelé dvě hodiny pak rozebírám k smrti nudnou báseň J. V. Sládka a doteď mi v hlavě zní její verše: "Znám křišťálovou studánku..." Naštěstí je tahle přednáška za dnešek jediná, a tak po jejím vytouženém konci můžu zamířit směr Mariánské náměstí. Je to jedno z míst, kde v Praze trávím nejvíce času, a ani dnešek nebyl vyjímkou. V knihovně, která se tu nachází, strávím tři hodiny, ve kterých zpracovávám seminárky: jednu o Descartovi a druhou o slově konstrukce. To, že mi náhodou padne zrak na etymologický slovník, mi ušetří asi dvě hodiny, které bych pozbyla cestou na Lužiny do další knihovny.

S neuvěřitelnou bolestí hlavy po dlouhé době ukládám vypracované seminárky, balím laptop a vydávám se za tetou na soud. Protože jsem si ale spletla tramvaje, musím vystoupit dřív a jít po nábřeží Vltavy na jinou zastávku. Je hezky, ale místo počasí a kouzla Prahy vnímám spíš milión trpaslíků v mé hlavě, kteří mi kladivy buší do mozku. Pak procházím kontrolou u vstupu do budovy soudu a za chvíli zase zpět, ale to už v doprovodu své tety soudkyně. V její společnosti mi utíká další hodina a půl při dobrém jídle v příjemné restauraci. Čokoládovou zmrzlinu s kopcem šlehačky si neodpustím ani tehdy, když si uvědomím, že mě celý den bolí v krku. Je to jeden ze světlých okamžiků mého dne (pro někoho možná dost přízemní, ale můj vztah k čokoládové zmrzlině je hluboký). Když přichází tetina kolegyně, zvedám se a jdu domů.

"Blatiny!" slyším ženský hlas, který oznamuje přítomnou stanici a já vystupuju, abych nakoupila. Jo, kde jsou ty časy, kdy stačilo otevřít ledničku, která byla neustále plná, a nestarat se o to, jak se tam to jídlo dostane! Skrze přemýšlení nad tím, co všechno musím koupit na jídlo, si nevšimnu tramvaje v protisměru a přidám do kroku až ve chvíli, kdy na mě zazvoní. V Albertu si mezi regály s jídlem při pohledu na určité výrobky uvědomím, jak moc mi chybí mí přátelé (ať žijí přesnídávky a Ruměnky!).

Když se vrátím do svého pražského domova, zapnu notebook a podívám se na svou e-mailovou poštu, která mi připomene, že mě za chvíli čeká zkouškové a musím se přihlásit na termíny jednotlivých zkoušek - to abych se náhodou nenudila. Potom najedu na facebook a koupím si pár zvířátek, mezi nimi třeba Marťu, aby mi ji hned následně mohl zase odkoupit Filip. C'est la vie.
Pak ale pustím Tomáše Kluse, přečtu si vzkaz na icq od Máří a napadne mě, že mám svůj život vlastně ráda...

Část mé eseje do teorie literatury

Vždy mě mrzelo, když jsem kolem sebe viděla nadané mladé lidi, kteří nic nedělají jen proto, že se jim prostě nechce. Myslím, že i vy jste už kolikrát prošli kolem party teenagerů sedících na lavičkách, popíjejících levné víno a kouřících cigarety. Nebylo vám jich někdy líto? Ne proto, že si ničí zdraví. Ale proto, jak plýtvají svým časem a nadáním.
Už na základní škole jsem patřila mezi ty žáky, kteří měli téměř každý den nějaký kroužek, hráli na hudební nástroj nebo malovali. Využívala jsem svůj čas na sto procent a někdy jsem si říkala, jak moc bych si přála získat několik hodin svých spolužáků, kteří se tak "rádi" nudili, pro to, abych mohla dělat i něco jiného, co jsem už kvůli svému nabitému programu nestíhala. Měla jsem tendenci přistupovat k nim s nosem nahoru a myslet si o nich, že jsou hloupí. Věřím, že z toho jsem už vyrostla. Dnes několik dívek z mé bývalé třídy vozí kočárky se svými dětmi a já, když je potkám, ptám se sama sebe: „Jsou tito lidé šťastní? Jsou šťastnější než já?“ Někdo by mi řekl, že mezi námi není rozdíl, jen možná v tom, že oni rychleji dospěli. Ale musím si znovu položit otázku: „Opravdu dospěli? Nebo jsou to stále děti vychovávající své děti? A jak tyto děti můžou další děti vůbec vychovat? Jaká bude úroveň jejich života? Budou se cítit naplnění a šťastní?“ Kdo nezkusil dobro, neví, že prožívá zlo, a naopak. Je tedy možné, že budou spokojení, protože neví, že by měli toužit po něčem větším?

Marie

Nikdy jsem nebyla nijak extra pyšná na to, že se jmenuju Marie. Od jisté doby, jakoby se všichni dohodli, mi mí přátelé začali vymýšlet různé formy tohoto jména a také mě jimi oslovovat. A souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že jméno Marie má snad nejvíc možných oslovení ze všech jmen, která existují. O tom, jaká z nich mám nejradši, která nenávidím a kterými mě můžou oslovovat jen lidé mi nejbližší, bychom mohli mluvit dlouho. Důvod, proč tohle všechno píšu, je ten, že mi bylo doporučeno poslechnout si píseň, která nese mé jméno. Po 19 letech mu pomalu přicházím na chuť. Přeji hezký poslech.:-)

Je den. Tak pojď Marie ven.
Budeme žít. A házet šutry do oken.
Je dva. Necháme doma trucovat.
Když nechtějí - nemusí. Nebudem se vnucovat.
Jémine. Všechno zlý jednou pomine.
Tak Marie. Co ti je?

Všemocné. Jsou loutkařovi prsty.
Ať jsou tenký nebo tlustý. Občas přetrhají nit.
A to pak jít. A nemít nad sebou svý jistý.
Pořád s tváří optimisty. Listy v žití obracet.

Je to jed. Mazat si kolem huby med.
A neslyšet. Jak se ti bortí svět.
Marie. Kdo přežívá nežije. Tak ádijé.

Marie. Už zase máš (k)tulení sklony.
Jako loni. Slyším kostelní zvony znít.
A to mě zabije. A to mě zabije.
A to mě zabije. Jistojistě.

REF.
Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat. Nechtěj mě milovat.
Nechtěj mě milovat. Nechtěj mě milovat.

Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat.

Copak nemůže být. Mezi ženou a mužem.
Přátelství - kde není nikdo nic dlužen. Prostě.
Jen prosté. Spříznění duší.
Aniž by kdokoli. Cokoli tušil.

Vzhůru na komín!

Každý den se setkávám s novinkami. To je asi v životě člověka běžné. Málokterá z nich mě ale v posledních dnech tak oslovila jako fakt, že existuje něco jako Svaz českých komínářů. Když jsem tato tři slova uslyšela z úst své spolužačky v semináři rétoriky, myslela jsem si, že jsem se přeslechla. Pak ale začala mluvit o pravidlech, která svaz má, o jeho historii a současných členech. Členem Svazu českých komínářů se může stát pouze osoba, která více než 18 let, pokud v doprovodu stávajícího člena svazu vyleze alespoň tři různé komíny vysoké minimálně 15 metrů. Začínám uvažovat, že bych se k nim přidala.:-) Vždycky jsem tak trochu záviděla Magdě Vašaryové, že jí to bylo ve filmu Postřižiny dovoleno. Možná, že začnu naším tatrováckým komínem...