Úterý 9.12.2008

Nikdy jsem nebyla tím typem člověka, který sedí doma na zadku a svůj čas tráví nic neděláním. Měla jsem vždy spoustu přátel a už od nízkého věku mě naši pouštěli dál, než obvykle rodiče své děti pouští. Proto pro mě přechod na vysokou školu, kde, co si člověk nezařídí, to nemá, nebyl v tomto směru až tak náročný. Přesto se s Prahou a vysokou školou peru dodnes.

Budík jsem dnes ráno posunula dvakrát (to je ještě celkem dobré skóre) a i když jsem si plánovala vzít sukni a vysoké boty, rozhodla jsem se nakonec pro tu sportovnější variantu - ten nápad mi byl vnuknut seshora. S kouskem bábovky v ruce a s desetiminutovým zpožděním mačkám tlačítko výtahu a následně sjíždím z devátého patra vstříct tramvaji se stejným číslem vpředu. V té sedím 45 minut (podle jistých kamarádek nebydlím v Praze, ale už v Plzni) a vystupuji kousek od ulice, kterou Karel IV. nekázal postavit. Do Celetné valím poloběhem, abych následně dalších deset minut čekala, než přijde náš vyučující (vsadím se, že kdybych nespěchala, on by přišel včas a já tím pádem pozdě). Necelé dvě hodiny pak rozebírám k smrti nudnou báseň J. V. Sládka a doteď mi v hlavě zní její verše: "Znám křišťálovou studánku..." Naštěstí je tahle přednáška za dnešek jediná, a tak po jejím vytouženém konci můžu zamířit směr Mariánské náměstí. Je to jedno z míst, kde v Praze trávím nejvíce času, a ani dnešek nebyl vyjímkou. V knihovně, která se tu nachází, strávím tři hodiny, ve kterých zpracovávám seminárky: jednu o Descartovi a druhou o slově konstrukce. To, že mi náhodou padne zrak na etymologický slovník, mi ušetří asi dvě hodiny, které bych pozbyla cestou na Lužiny do další knihovny.

S neuvěřitelnou bolestí hlavy po dlouhé době ukládám vypracované seminárky, balím laptop a vydávám se za tetou na soud. Protože jsem si ale spletla tramvaje, musím vystoupit dřív a jít po nábřeží Vltavy na jinou zastávku. Je hezky, ale místo počasí a kouzla Prahy vnímám spíš milión trpaslíků v mé hlavě, kteří mi kladivy buší do mozku. Pak procházím kontrolou u vstupu do budovy soudu a za chvíli zase zpět, ale to už v doprovodu své tety soudkyně. V její společnosti mi utíká další hodina a půl při dobrém jídle v příjemné restauraci. Čokoládovou zmrzlinu s kopcem šlehačky si neodpustím ani tehdy, když si uvědomím, že mě celý den bolí v krku. Je to jeden ze světlých okamžiků mého dne (pro někoho možná dost přízemní, ale můj vztah k čokoládové zmrzlině je hluboký). Když přichází tetina kolegyně, zvedám se a jdu domů.

"Blatiny!" slyším ženský hlas, který oznamuje přítomnou stanici a já vystupuju, abych nakoupila. Jo, kde jsou ty časy, kdy stačilo otevřít ledničku, která byla neustále plná, a nestarat se o to, jak se tam to jídlo dostane! Skrze přemýšlení nad tím, co všechno musím koupit na jídlo, si nevšimnu tramvaje v protisměru a přidám do kroku až ve chvíli, kdy na mě zazvoní. V Albertu si mezi regály s jídlem při pohledu na určité výrobky uvědomím, jak moc mi chybí mí přátelé (ať žijí přesnídávky a Ruměnky!).

Když se vrátím do svého pražského domova, zapnu notebook a podívám se na svou e-mailovou poštu, která mi připomene, že mě za chvíli čeká zkouškové a musím se přihlásit na termíny jednotlivých zkoušek - to abych se náhodou nenudila. Potom najedu na facebook a koupím si pár zvířátek, mezi nimi třeba Marťu, aby mi ji hned následně mohl zase odkoupit Filip. C'est la vie.
Pak ale pustím Tomáše Kluse, přečtu si vzkaz na icq od Máří a napadne mě, že mám svůj život vlastně ráda...