Bod zlomu

The best things in life are unseen. That's why we close our eyes when we kiss, cry and dream.

Máme bod zlomu, co se strachem tiše chvěje a křičí přes závěje, když po zádech jde mráz.

Některé věci neplánujete. Prostě se stanou. Když o nich druzí mluví, řeknete si, že se vás netýkají a že by se vám ani stát nemohly. Můžete je vidět v televizi nebo o nich číst v románech. Ale nečekáte, že se dějí v reálném světě. Kdybyste je totiž čekali, byli byste zklamaní, protože ony se opravdu normálně nedějí. Dějí se jen nenormálně. Nenormálně, normálním lidem. A právě proto, že je nečekáte, jste z nich pak jako v tranzu. Podlamují se vám kolena a běhá vám mráz po zádech. Zavíráte oči a vdechujete vůni atmosféry, které je nezapamatovatelná, a přesto, vždy, když znovu nastane, je tak známá. A čím víc nechcete, aby to skončilo, tím rychleji čas ubíhá. V tu chvíli vám dojde, že jste našli svůj bod zlomu. Bod, ve kterém se láme všechno, co jste dosud považovali za jisté a nezlomitelné. V tomto bodě se láme to, co jste považovali za nezměnitelné a neprožitelné. V tomto bodě je možné totiž úplně všechno. Můžete zastavit čas, tlukot srdce i tok myšlenek. Pak je možné soustředit se jen na to jediné: zázrak, který se právě odehrává a ve kterém zazní dvě slova v doteku.