Tento týden jsem podepisovala novou pracovní smlouvu. Na celý rok 2011. Takže kromě toho, že budu mít určitý stálý příjem (pokud se to tak dá vůbec nazvat), vypadá to taky, že se zase nezastavím. No a vzhledem k tomu, že jsem tímto týdnem vstoupila do svého zkouškového období, přemýšlím o tom mnohem víc.
Není týden, kdy by mě pod návalem povinností z práce a tlaku ze školy nenapadlo, že s jedním z toho praštím (ano, pravděpodobněji s prací). Pravdou však je, že obojí mi tak přirostlo k srdci, že bych musela být na zhroucení, abych se toho vzdala.
Z prezentace, kterou jsem si dneska v práci projížděla, jsem zjistila, že na místo, které mám já, čeká další stovka studentů. A já k němu přišla jak slepý k houslím! Když tak hodnotím těch 8 měsíců, myslím, že jsem nemohla dostat lepší. Tak nějak jsem si tam našla své místo. Naučila jsem se mluvit konkrétně a k věci. Zjistila jsem, že i když moje angličtina není nic extra, cizinci jsou rádi, když jim někdo dá alespoň základní informace. Přišla jsem na to, že mě nemusí bolet břicho při cestě do Brna a že i cesty na večírky se proplácejí jako služební. Ale co víc: došlo mi, že i v kolektivu zkušených a starších lidí mám svoji hodnotu - třeba už jen proto, že jsem v průměru o víc než o 10 let mladší.
Nedávám si novoroční předsevzetí a nevěřím na ně. Mám jen jedno neskromné přání, prosbu, modlitbu: zvládnout obojí, aniž bych se jednoho musela vzdát.
Poznámka pro ty, kteří musí poslouchat moje stížnosti na nedostatek času: Prosím, až se zas jednou dostanu do svého skvělého časového skluzu, připomeňte mi tenhle článek. :)
4 komentáře:
mám radost, když píšeš ...
To je krásný, Maru. Moc ti to přeju, ten pocit, že jsi ve škole správně. Já s tím bojuju už čtvrtý rok a můžu říct, že to je opravdu na nic, když z toho člověk pomalu ani nemá radost. Snažím se ale nelitovat toho, že jsem se nepřihlásila na jiný obor a nezkusila to, po čem jsem dlouhá gymnaziální léta toužila... Je přede mnou poslední půlrok, a je jen na mě, jestli si ho zpříjemním tím, že se budu pořádně učit a že mi to tím pádem aspoň trochu víc půjde a bude mě to bavit. Hlavně se mám na co těšit. Těším se, že až dodělám to, pro co jsem se rozhodla jako malý pívo, budu se moct vrhnout do toho, co cítím teď, jako o něco dospělejší, že mě bude bavit a že je to "moje". Užívej si, že tě baví škola i práce :-*
ach jo, proč já prostě neumím jednoduše napsat, že jsi opět napsala krásný článek, který se mě někde hluboko dotýká, a že ti to všechno moc přeju??? promiň za ten můj výlev:-)
Miri, mám moc ráda tvoje komentáře, takže se za ně rozhodně neomlouvej! Od tebe mě pochvala těší dvojnásob, protože i já "ulítávám" na tvých článcích a fotkách. Tvůj blog patří mezi mé zamilované.:)
Moc bych ti přála, aby ses mohla pustit do toho, co máš ráda a v čem najdeš naplnění. Je to úžasný dar. Fandím ti ve tvé cestě za štěstím.:)
Okomentovat