Je zvláštní, když vedle někoho vyrůstáte, považujete ho za dítě, které ničemu nerozumí, a pak se najednou stane něco, díky čemu si uvědomíte, že toto "dítě" má k dospělosti možná mnohem blíže než vy sami. Poznámka "Mrzí mě, že si myslíš, že to, co prožíváš, nemám šanci pochopit." vás donutí přemýšlet. Došlo mi, že jsem se možná nikdy ani nepokusila mu něco vysvětlit.A potom sedím a vidím, jak stojí před 200 lidmi a v ruce drží mikrofon. Slyším, jak se mu trochu třepe hlas, ale v tu chvíli to není podstatné. Mluví o sobě, o našem vztahu a o Bohu. Nedokážu pochopit, že jsou oblasti, ve kterých vzhlíží právě ke mně. Já se přece znám! A vím, že si jeho obdiv nezasloužím. Obdiv kluka, který neuvěřitelným způsobem a v rekordním čase rozvířil relativně klidné hladiny adventistické mládeže. Kluka, který je mým o čtyři roky mladším bratrem.
Někdy se těžko věří, že jsme sourozenci. Jeho výbušná povaha a obrovský smysl pro empatii jsou mi často vzdálené. Na druhou stranu nás spojuje potřeba vnímat pozornost lidí okolo nás a fakt, že jsme oba "pódiovým typem". Oba milujeme pudink, šimrání a rozhovory o Bohu. Rádi rozesmíváme lidi a ještě radši se smějeme s nimi. Myslím si, že to, co nás rozděluje, je zároveň i tím, co nás spojuje. A tak se každý čtvrtek těšívám, až se vrátím domů, Štěpán strčí hlavu do dveří mého pokoje a řekne: "Ahoj, Marčo, chyběla jsi mi..."
3 komentáře:
Štěpán je borec. Taková lásečka a je velké štěstí ho mít za bratra :)
Jo, Štěpán je príma chlap. O tom jsem se letos přesvědčil. Má dobrý srdce, a má rád lidi. To se u něj nezapře. A umí překvapit :-)
Štěpááán je nejlepší...:-))
Okomentovat