...mají oči, a nevidí...

Každý slepý by měl mít u sebe někoho, kdo by mu vždy a za každých okolností pomáhal. Podal hrnek kávy, vyžehlil oblečení, nakoupil. Ale nejen to, člověk nemůže žít bez citů a pochopení. Bylo by potřeba, aby každý takový pomocník dokázal i něco jiného: pohladit po vlasech před usnutím, popřát krásné ráno při probuzení, pochválit za dobře vykonanou práci. Svět takových slepců by pak byl o mnoho jednodušší a krásnější.

Znám lidi, kteří nejsou slepí, ale přesto někoho takového potřebují. Potřebují někoho, kdo jim otevře oči, a to doslova. I já jsem takového člověka potřebovala. A pak se stal zázrak: našla jsem ho. Moje srdce splašeně poletávalo v labyrintu mých vlastních hodnot, její bylo osamělé na vrcholu společnosti. Nechápala jsem, co po mně chce, protože jsem žila za tmavou zdí své vlastní slepoty. Chtěla mi ukázat duhu, ale já potřebovala nejdříve rozpoznat bílou od černé. Postupně mi s nekonečnou trpělivostí dokazovala, že bát se někomu patřit je zbytečné, pokud se můžete na toho člověka spolehnout. Učila mě poznávat všechny barvy lidské duše: porozumění, důvěru a souznění. Připoměla mi, jak je důležité vidět. Nyní se na svět dívám jejíma očima, ale už se nebojím. Vím, že ona to prožívá také tak. A proto když se zadívám do jejích očí, uvidím v nich ty své.

A už vím, že jsem prohlédla.

Je láska směšná?

Nedávno jsme se v rozhovoru s jednou mou kamarádkou dotkly této otázky. Řekla mi, že po diskuzi se svým přítelem se shodli na tom, že láska je skutečně směšná: člověk dělá věci, které by za normálních okolností nedělal, má hlavu v oblacích, zdětinští a pád na zem je pak příliš bolestivý.

Musela jsem nad tím přemýšlet... spojení "směšná láska" mi evokuje vzpomínku na Směšné lásky Milana Kundery. Nevím, o čem píše Kundera (asi si budu muset opět rozšířit své vzdělání), ale to spojení je samo o sobě alespoň pro mě zajímavé.

Je pravda, že lidé, kteří jsou zamilovaní, dělají věci, které jsou postavené na hlavu. Třeba jedou z Ostravy do Prahy jen pro to, aby mohli být s milovanou osobou. Věnují jí veškerý svůj čas a energii. Nosí jí kytky a píší básně. Neustále se usmívají a mají chuť tančit a zpívat bez přestání. A jak se na ně dívají druzí lidé? Většinou jen mávnou rukou a řeknou: "Nech ho, vždyť je zamilovaný." Myslím si ale, že všichni ti, kteří tvrdí, že je láska směšná, vlastně ani nikdy nebyli pořádně zamilovaní. Tohle totiž podle mě dokáže říct jen člověk, který ten pocit nikdy nepoznal. Pokud by věděl, co znamená milovat, nikdy by neřekl, že tento cit je směšný.

Co je směšného na tom chtít někoho udělat šťastným? Co je směšného na tom mít strach ze ztráty osoby, která je mi nejbližší? Co je směšného na potřebě držet ruku člověka, který ví, co si myslím, co mám ráda a co potřebuji?! Nic. To jediné, co je na tom všem směšné, jsou lidé, kteří si hrají na kameny, které nic necítí a které vlastně ani nic nezajímá. Láska dokáže zesílit každý náš pocit, dokáže změnit stereotyp každého dne, dokáže z nás udělat lidi, kteří se konečně jednou nerozhodují zodpovědně, ale impulsivně, srdcem, a ne rozumem.

Láska není směšná, to jen lidé z ní dělají něco, čím jsou ve skutečnosti oni sami.

Všechno má svůj čas...

Sedím vedle bývalé spolužačky, které za ten necelý rok narostly vlasy až po ramena (docela změna, vždycky je měla krátké) a poslouchám, jak dělala natřikrát zkoušku z biofyziky. Naproti mě sedí můj třídní, kterému budu vždycky vykat, přestože je jen o deset let mladší a že mi to nabídnul. Většina mých spolužáků - budoucích právníků, doktorů, informačních technologů a ekonomů - se shoduje: "Vrátili bychom se na gympl." Když tuhle větu slyším, trošku rozpačitě zamrkám. "A co ty, Majko?" doléhá ke mně ze všech stran a já na to oslovení slyším, přestože mi tak nikdy nikde jinde než na střední škole neříkali. "No, já bych se nevrátila," zní můj hlas salónkem restaurace Zafír v Příboře. Na otázku proč odpovím jen stručně - nejsem totiž ochotná odkrýt před nimi to, co si ve skutečnosti myslím.

V takových chvílích se to ve mně totiž vždycky pere: miluju vzpomínat na věci, které byly dobré, na druhou stranu ke mně ale nepatří vracet se k minulosti. Nedokážu sedět a jen vzdychat, jak bych chtěla něco vrátit zpět. Přítomnost probíhá ptávě teď a už nikdy nebudu mít lepší příležitost k tomu, abych změnila budoucnost. Vysoká škola mi otevřela oči - ukázala mi, že lidé jsou o hodně různorodější, než jsem si kdy myslela. Naučila mě být samostatnější, ale také se spoléhat na druhé. Svět je složitější, než byl na gymplu, ale o to víc si pak dokážu užívat svých malých vítězství. Jsem zodpovědná sama za sebe, za svá rozhodnutí, za svůj čas. A to mě naplňuje.

Přes všechny dobré vzpomínky na čtyři roky svého studia bych se na gympl nevrátila. Už tam totiž nepatřím. A přes to, že se v chodbách té sto let staré budovy ještě stále rozléhá můj smích a kroky mých spolužáků, už to není moje škola. A už to není můj svět.

...tiše...ať neuletí

To slovo zaznělo ve filmu. Smála jsem se, ale vlastně to k smíchu ani moc není. Fascinace. Okouzlení. Omámení. Je to něco, co vidíš, a chce se ti plakat... touhou. Něco, o čem se nemluví, ale každý to prožil. Tabu profláknutého světa. Neobjevené na dosah ruky. Víš, že to nikdy nebudeš skutečně mít. Ten okamžik vlastnictví tě ničí, ale dává smysl všemu, co děláš. Proto nepřestáváš hledat na dně vany. Balancuješ na okraji postele, ale tvůj tanec nebyl nikdy živější. Nedokážeš si představit, co se stane, když ji ztratíš, protože už si nepamatuješ, co bylo bez ní. Všechna místa získají její vůni a hudba její rytmus. Už ani nepočítáš, kolikrát za den si na ni vzpomeneš, protože bys nedělal nic jiného. Pohled na lentilky na pásu u pokladny rozzáří tmu v tvých očích a musíš se usmát. Fascinace... ze zvuku bosých nohou na kachličkách a ohně vrhajícího stíny. Z tekoucí vody a objetí ve škole. Ze všeho, co naplňuje tvou bytost až po okraj.

A najednou víš, jaké má fascinace jméno.

Proč (ne)mám ráda SMSky

Stojím na Andělu, v jedné ruce držím batoh a druhou v něm hledám mobil. Když pak po chvíli svoje "véčko" rozevřu, oznamuje mi přístroj přítomnost dvou nepřečtených sms. Jednu z nich rovnou mažu, na druhou se naopak neskutečně těším. Do očí mi svítí slunce a já ho cítím až někde nejhlouběji v sobě samé. Asi nikdy nepochopím lidi, kteří jsou schopni vměstnat do 160 znaků tak úžasné poslání.

Nasedám do tramvaje a přemýšlím, jak odpovědět. A najednou mě napadá, že nikdy nebudu ten správný glosař. Mým charakteristickým rysem je délka, rozhodně ne krátkost. Tak jak ji po mně může někdo vyžadovat?! "Je to trýznění duše i mysli," napadá mě. Na druhou stranu je to výzva. Výzva naučit se psát stručně, ale výstižně. Vměstnat do jedné sms to nejdůležitější, ale napsat to poeticky. Spíš bych dokázala mluvit hodiny než povyprávět příběh za tři minuty. Mluviti stříbro, mlčeti zlato? V tomhle případě to asi platí. Možná si na smskách natrénuju, jak dát prostor druhým. Ale i tak: pokud budete někdy protestovat u operátorů za delší sms, počítejte i s mou účastí. Možná si vezmu i transparent.

I don't give it up

Největším triumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří jsou toho schopni. Eugene Delacroix

Slova knihy nás vzruší, ale důležité je to, aby nás změnila. Konfucius

Myslím si, že už od dětství v mém životě vše směřovalo k tomu, abych milovala knihy a psaní. Ať už to byl můj taťka, který mi už někdy od mých dvanácti pouštěl texty Michala Horáčka (které miluji dodnes) nebo mamka která mi předčítala od toho nejranějšího dětství. Pak následovaly recitační a dětské literární soutěže (pamatuji si dodnes básně Jiřího Suchého nebo Valerie Cooxové) a vlastní pokusy o pohádky, které má mamka ještě stále někde schované.

Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.

Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!

Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.

Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.

Je neodolatelná...

O kom to dnes můžeme skutečně říct?!