Co jsem se naučila za posledního půl roku

Změnila jsem práci. Jo, zase.

I když to vlastně není zase. Je to zcela legitimní, v mém věku, v mém oboru, s mými plány do budoucna. HR člověk by řekl, že to byl zcela přirozený kariérní posun. O tom ale dneska psát nechci.

 

Chci psát o tom, co jsem se naučila za posledního necelého půl roku (neuvěřitelné, jak ten čas letí) v téhle práci.

 

Jen pro vysvětlení - polovinu svého měsíce a pracovní doby trávím na cestách. Pro člověka, který se kdysi klepal z používání angličtiny je už tohle samo o sobě neskutečný. Moje angličtinářka by na mě byla hrdá, myslím. Ale o tom taky nechci psát.

 

Takže, co jsem se naučila...

 

Naučila jsem se, že všichni milují mořské plody a další potvory tohohle druhu. Je proto dobré předem zkontrolovat jídelníček restaurace, do které jdete, a alespoň se předem připravit na nejhorší - tedy na to, že se nenajíte.

 

Taky jsem se naučila, že se vyplatí kupovat si kvalitní boty, obzvlášť když to jsou lodičky. Na krásně se vám totiž může stát, že v nich poběžíte final run přes celé letiště, abyste nezmeškali let.

 

V návaznosti na to jsem se taky naučila, že někdy vám prostě to letadlo uletí. A že nevadí, když se vzteky rozbrečíte. Že je akorát fajn mít v tu chvíli nabitý telefon, abyste mohli zavolat někomu, kdo vás uklidní.

 

Naučila jsem se, že je lepší nepít před letem kávu. Nemyslím, že by byl můj žaludek nějak zvlášť citlivý, jestliže ale lítáte na krátké vzdálenosti a odlet a přistání nedělí více než hodina, není to prostě a jednoduše dobrý nápad.

 

Taky jsem zjistila, že pokud sedí u stolu víc než jeden Američan, není dobré nahlas vyslovovat větu: "This is so American." Nemusí se to úplně potkat s pochopením.

 

Taky jsem si ověřila, že poslíčci pořád čekají na spropitné. A ne, nemůžete jim dát stejně jako Kevin McCallister žvýkačku - obzvlášť ne tu vyžvýkanou.

 

Asi tak pro dnešek. Nepochybuju, že se ten seznam rozšíří.

Zatím dobrou.

Moli

Já vím, že o něčem takovém se teď asi úplně nehodí psát. Je začátek léta, všichni plánujeme dovolenou a chceme prostě myslet jen na samé pěkné věci. A tak pokud jste někdy měli vlastní kuchyni, hospodařili v ní a z vlastních zdrojů kupovali všechno jídlo, které se v ní nachází, pak víte, že moli rozhodně nejsou něco, o čem chcete byť jen přemýšlet, natož je doma skutečně mít. V jejich případě se totiž naprosto hodí přísloví "host do domu, hůl do ruky". Že je ale holí nevyženu, to jsem zjistila velmi záhy.

Přítomnost těchle příšer v mém domově se započala nejspíš ve chvíli, kdy mě moje šéfová obdarovala datlemi z Dubaje. Bohužel jsem si až příliš pozdě všimla, že datle nejsou jediným obsahem balení. Takhle započal můj lítý (a zdálo se že i nekončící) boj. Za tu dobu jsem se o molech dozvěděla následující:

• Je blbost, že moli nejdou po sladkém - já je měla jak v těch datlích, ořeších, tak i v čokoládě.
• Přítomnost kočky u vás doma nic nezachrání. Moli lítají většinou tak vysoko, že je ani tihle milovníci výšek nedoženou. (Navíc můj kocour se jich tak nějak podivně bojí a oproti jinému hmyzu po nich ani nikdy nevystartuje.)
• Když hledáte jejich zdroj, podívejte se i na místa, kdeby vás hledat jejich larvy opravdu nikdy nenapadlo. Já je našla třeba v plastovém obalu s návodem na mixér, přestože v něm nebylo žádné jídlo.
• Když už jste opravdu zoufalí, vyhoďtě prostě všechno, co máte doma ve spíži.
• Nezapomeňte přitom vycídit všechny zalezlé kouty vaší kuchyně. Stačí jedna zapomenutá sušenka a jste v háji.
• Myslete přitom na to, že vás moli alespoň donutili uklidit.

Já jsem "hnízdo" molů našla dneska v kočičích jazýččích, které letěly rovnou do popelnice. Snad se mezitím nestihli rozmnožit do dalších pěti míst a nezkazí mi moje léto. Protože právě teď jsem se rozhodla si ho fakt užít.

Jak vybírat knížky, do kterých se zamilujete...

Knihy jsou od mého dětství něčím nepostradatelným, obklopovala jsem se jimi už jako malá, pokračovala ve škole a nakonec i moje vysokoškolské studium se ubíralo stejným směrem.

Po čtyřech letech, kdy jsem opustila prostory své alma mater, jsem se však ještě stále nenabažila možnosti číst to, co chci, a ne to, co obsahují seznamy dopručených děl k jednotlivým zkouškám. Proto zatím nejsem schopná vrátit se ke klasickým dílům ruských, francouzských nebo anglických autorů. A co si budeme nalhávat, možná jsem od dob studijí i trochu zlenivěla; duševně vyčerpávající práce mi neumožňuje číst knihy složitým jazykem Vladislava Vančury nebo hledat krásy poezie prokletých básníků.

Říká se, že vrána k vráně sedá... není tudíž náhodou, že se pohybuju mezi lidmi, kteří milují knihy stejně jako já. Právě oni se na mě často obrací s dotazy, jak vybírám kousky, které pak doporučuji nebo rozdávám. Čím více zdrojů dobrých knih je, tím lépe. A tak jsem se rozhodla sepsat je v krátkosti s nadějí, že mě možná i vy obohatíte o ty své a já tak rozšířím portfolio, ze kterého můžu vybírat.

1. Youtube kanál Martinus.cz Tohle knihkupectví mě nadchlo moderním přístupem k propagaci knih, které nově vycházejí. Nejvíce jsem samozřejmě ovlivněná jejich produkťačkou, Lucií Zelinkovou, toho času jednou z našich největších influencerek (pokud to slovo neznáte, stejně jako jsem ho neznala já, googlete). Lucie ve svých videích Knihy měsíce poukazuje na to nejzajímavější, co v daném měsíci vyšlo a co by vám nemělo uniknout. Věnuje se jak próze (nejčastěji románům, povídkovým knihám, thrillerům a detektivkám), tak poezii, ale i například komiksům. Na své si přijde náročný i občasný čtenář. Lucie dokáže na čtení nalákat a vyzdvihnout to, co knihu nejlépe charakterizuje, pak tudíž víte mnohem lépe, co čeho jdete.
2. Výherci Magnesie litery Už většinou trochu náročnější četba, ale jsem ráda v obraze, takže výherce sleduji každoročně. Díky Martinusu se mi poslední roky většinou daří knihy přečst dřív, než vyhrají, a tak je fajn mít trochu přehled, když se koukám na nominace. Nejvíc mě samozřejmě bere kategorie Próza a Kniha pro děti. Letos - wait for it - vyhlásí výherce 4.4.
3. Velké knižní čtvrtky V tento den (párkrát do roka) vybraní nakladatelné uvádí na trh okolo 15 nových knih, které patří k tomu nejlepšímu, co se v daném období chystá.
4. Čtěnářská výzva Tahle aktivita vás dovede ke knihám, které byste jinak třeba neobjevili. Má vám pomoct zaměřit se na něco nového a přivést vás v průběhu roku k 20 knihám podle předem daných témat (kniha, jejíž děj se odehrává v Brně; kniha, která byla poprvé vydaná v roce vašeho narození; kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy atd.)
5. Moje kamarádky Mezi největší zásobitelky patří i moje spolučtenářky; Šárka (tu dosytosti zásobjí její kolegyně z pedagogických kruhů), Martina (jeden z lidí, který nejvíc podnítil mou touhu číst a dodnes je pro mě tak trochu čtenářským kompasem) a Petra (v současnosti na mateřské dovolené, která stíhá číst závratným tempem vedle všech dalších aktivit, kterým se věnuje).

Volební glosa

Pár vět o tom, jak můj táta žije mimo novinářskou a zpravodajskou relitu, ale vůbec mu to nevadí...

Ráno v den prvního kola přímé volby prezidenta mu volám z práce:
M: "Tati, víš, že se dneska volí prezident?"
L: "No jo, vím."
M: "Tak doufám, že půjdeš volit...!"
L: "No jo... A komu to mám hodit?"
M: "Komukoli, jen ne Zemanovi."
L: "Já jsem uvažoval nad Fischerem nebo Drahošem."
M: "Tak oba jdou. Já volím Fischera."
L: "Tak já tedy taky."
M: "Dobře, ale prosím tě, nezapomeň na to."
L: "No jo, pořád..."

Ve dvanáct mi přijde whatsapp zpráva:
L: "Teď jdu z voleb a vyrazili mě."
M: "???"
L:" Že prý je to až ve dvě."
L: "Bába úča na mě čuměla jako na blba. Já se jí ptám: prosím vás, kde bych našel... čekal jsem tady nějakou navigaci... a ona nejdřív plašba - cože, to už je tolik hodin??? A já říkám: a jóóó, to je podle hodin? A ona na mě hledí, jestli je mi čerstvě osmnáct a jsem u voleb prvně."

Chvíli jsem nebyla přes smích schopná reagovat a přišla další zpráva:
L: "Musím tam znovu?"

No a tak my si tady žijeme.

Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Spontánně

Moc často se mi nestane, že bych si vzala dovolenou jen tak, bez mocného přemýšlení. Věštinou to nejde už jen proto, že můj kalendář je nabitý od pondělka do pátku a umocňuje to můj vlatsní pocit nepostradatelnosti (já vím, že to je blbost).

Dnešek je ale jiný. Při představě dalšího horkého dne, který hlásila předpověď počasí a který jsem měla původně strávit v práci, jsem si řekla, že toho bylo dost a že bych měla jednou dělat taky něco jiného, respektive nic. Jednou bych taky měla dělat nic. Prostě si odpočinout, dělat to, co mám ráda, válet se u vody, číst si. A tak jsem přeházela všechny pondělní schůzky na úterý, neřešila, že pak toho budu mít zase plné kecky, domluvila si parťáka a jela dneska na Slapy.

Tak nějak jsem podvědomě nevěřila, že by to vyšlo. Rozumějte, nejsem moc spontánní člověka a většinou se něco podělá. Ale tentokrát to opravdu vyšlo dokonale. Cestou na Ždáň jsme se stavily pro novou Třeštíkovou, na snídani v Ella má kávu, na místním tržišti koupily hrášek a pak vydržely na slunku asi čtyři hodiny. Děti seděly ještě ve školách, takže byl všude klid a krásno. Výsledkem jsou moje spálená záda a odpočinutá hlava.

Po návratu domů jsem upekla svou první bublaninu, na kterou jsem se chystala už pořádně dlouho a vyzkoušela na ni recept svojí oblíbené Bju.

 

A tak vám chci říct, že být spontánní je někdy skvělé. Dělejte věci, které máte rádi. Času je málo a je škoda plýtvat ho jen na to, co se od nás očekává nebo co děláme proto, že si myslíme, že tak nás budou mít druzí radši. Dělat obyčejné věci, drobnosti, je tím nejhezčím. Nemusím mít facebook nebo instagram plný fotek ze Srí Lanky nebo wellness Chateau Mcely, kde vám servírují večeři v bílých rukavičkách. Někdy stačí Slapy, langoš a 30°C. A samozřejmě blízký člověk, který s vámi sdílí deku.

To je to nej. ♡

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...

Nejklišovatější klišé

Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.

Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.

Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

Jak jsem dostala ty nejúžasnější boty na světě, ale nikdy si je nevezmu ven

Asi každá žena má nějaký svůj marnivý sen. Něco, co úplně nepotřebujeme, ale kdybychom to měly, bylo by to prostě úžasné. Ať už jde o větší prsa, briliantový prsten, jinou barvu očí nebo svatební šaty od Very Wang. Nic z toho vlastně není dnes nemožné, záleží na tom, jak objemnou máte peněženku (případně tučné konto na účtě) nebo morální zásady v otázce svého vlastního těla.

Mým snem je už řadu let mít boty od Jimmyho Choo. Poprvé jsem se do téhle značky zamilovala ve filmu Sex ve městě a byla to láska na první pohled; po druhé, když tento obchod obsadil Pařížskou. Pro ty z vás, kdo vůbec netušíte, o co vlastně jde... Jimmy Choo je v současné chvíli jeden z nejdražších návrhářů obuvi pro ženy i muže na celém světě. Cena bot se pohybuje 450-1000 euro, což je částka, při které se mi jen protočí panenky. Nicméně vždy, když před tím obchodem stojím a zasněně koukám do výlohy, představuju si situaci, kdy do toho obchodu nakráčím, zkouším jednu botu za druhou, budím dojem, že do toho obchodu naprosto zapadám (a ne že tam působím nepatřičně a neumím se tam chovat) a nakonec si v luxusní tašce odnesu ty nejluxusnější lodičky na jehlovém podpatku.

No a protože se prostě někdy dějí naprosto neuvěřitelné věci, sedím takhle jednou na obchodní večeři, ochutnávám mušle, krevety a šneky (což je samozřejmě pro mě jako pro maximálně-kuře-a-ryby žravce ta největší oběť) a mám náladu pod psa, najednou slyším svého šéfa mluvit o tom, jak v nějakém obchoďáku v Dubaji mají celé křídlo jen na boty. Chytá se toho šéfová mého šéfa a najednou už spolu mluvíme o tom, jak to tam musí vypadat jako v ráji, a já jí říkám, že bych se stejně zabydlela jen u Jimmyho Choo. Světe div se, najednou se na mě usměje štěstí a generální ředitelka v jednom a padá z ní: "Mám doma boty od něj s 12 cm podpatkem. A pokud v nich zvládneš chodit, jsou tvoje." Já jen nevěřícne zírám a další den ráno v kanceláři už je opatrně obouvám na nohy na zkoušku s pocitem, že mám na sobě něco nějdražšího, co kdy asi budu mít.

Moje doufání v to, že letitý trénink v lodičkách mě zachrání a já ustojím 12 cm vysoký podpatek, se ale rychle proměnilo v naivní představu. Když jsem to pak smutně oznamovala, dostala jsem další překvapivou odpověď: "Ty boty si nechej, mě rozhodně tak šťastnou jako tebe neudělají. A až si jednou koupíš svoje, ve kterých budeš moct chodit, najdeš někoho, komu udělají stejnou radost, jako tobě dneska, a dáš mu je."

A tak mám doma boty za 20 litrů, občas si je obuju a dívám se na ně a můj sen mít Jimmy Choo lodičky je zase o nějaký kousíček blíž. Protože vím, jak na noze vypadají. Protože dělají krásnou nohu. A protože když chlapi můžou mít kolo za 60 tisíc, proč my bychom nemohly mít lodičky za 20!

Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.

Po 3 měsících

Už přes rok bydlím v Braníku. Tuhle část Prahy jsem si zamilovala. Mám tu svoji oblíbenou kavárnu, obchod, kde nakupuju, veterináře pro kocoura, fajn sousedy. Konečně jsem se dostala k tomu, jak tohle místo ještě více zvelebit a těším se na směr Ikea. Domov už je to ale dávno.

Už přes rok se taky sžívám s Tracym. Respektive jej nechávám určovat pravidla a až při hájení posledních limitů, přes která nejede vlak, se s ním pouštím do bitvy. O to radši jej mám večer, když se přijde mazlit a udobřovat.

Většinu času teď trávím na balkóně, kde jím, pracuju i čtu. Po dvou pádech už se i kocour naučil nechodit úplně ke kraji, takže tam zvládne být celý den, aniž bych se o něj bála. Konečně jsem se snad už i naučila pěstovat muškáty. Jsou krásné, přijďte se podívat...

Začala jsem hodně cvičit. Jóga, plavání, pilates, běh, posilování. Obrovskou výhodou Balance clubu jsou sauny a pára, kterou miluju. Není nad to jít si zaplavat s vědomím, že se nikdy nebudete o své místo ve vodě bít s dalšími 50 lidmi a že vám každou chvíli může skočit nějaké dítě na hlavu. Teprve cvičení mi pomohlo najít způsob odreagování se od práce, která mi dává zabrat ještě i teď.

I nadále objevuju nové kavárny (třeba IF café, KARE café nebo Kavárna, co hledá jméno), obklopuju se v nich lidmi, které mám ráda a kteří můj život vždy obohatí něčím novým. Díky za to, že jste a že jste tu pro mě mnohdy víc, než vůbec tušíte.

A nakonec: těším se na celé léto. Na dovolenou na Šumavě a na dámskou jízdu v Českém Švýcarsku. Na Náplavkování a užívání si dlouhých dní. Na Kogutinu červnovou svatbu a na další věci, které přijdou, aniž bych je plánovala. Těším se na dobrodružství...

Jedna z rozlučky se svobodou na Bohnickém hřbitově bláznů.

Hlavně zdravíčko

Děláme to všichni. Při narozeninách, svátcích, při vstupu do nového roku si přejeme mimo jiné hlavně hodně štěstí a zdraví. Nejvýraznější to je, když pozorujete, jak si to samé přejí lidé, kteří po téhle planetě už nějakou dobu chodí, tisknou si navzájem vrásčité ruce a říkají: "Hlavně to zdavíčko!"

Neměla jsem tohle přání ráda. Přišlo mi nicneříkající, jeho obsah vyprázdněný a ustálenost neoriginální. Vždycky jsem se snažila vymýšlet něco zajímavého, neotřelého anebo úsměvného. Jenže za posledních pár týdnů se můj pohled trochu změnil.

Na začátku února jsem ulehla s angínou a to v čase, kdy jsem zrovna nejvíc potřebovala být v práci. V den, kdy antibiotika měla už dávno účinkovat a můj stav zlepšit, jsem myslela, že umřu a že na mě leží všechna tíha světa. Byl to první den z toho týdne, kdy jsem odložila laptop, nepracovala a záhy potom zjistila, že vše běží dál i beze mě a že ani já (světě div se!) nejsem nenahraditelná. V klidu jsem se doléčila (alespoň jsem si to myslela) a od pondělka zase vesele pracovala dál.

Na takové pracovní tempo ale asi nebylo moje tělo ještě zcela připravené, takže se mě dále držela rýma a přidaly se k tomu migrény. Poslední tři dny jsem nemohla spát kvůli úpornému kašli, který jsem se bláhově snažila léčit jitrocelovým sirupem. Paní v lékárně na Budějovické už mi téměř mává na pozdrav, kdykoli tam vejdu a něco potřebuju - staly se z nás dobré známé. No a dnes jsem si po probdělé noci a bolesti břišních svalů způsobené neustávajícím kašlem byla pro další antibiotika: doktorčin rozsudek zněl zánět nosohltanu a průdušek.

Co tím téměř hypochondrickým výčtem mých zdravotních problémů chci říct? Že i relativně mladí lidé bývají nemocní (a smutnou pravdou je, že několik z nich v mém okolí a v mém věku v posledním roce své nemoci podlehlo úplně). Navzdory tomu já patřím do té skupiny lidí, kteří zdraví považují za něco normálního, přirozeného, samozřejmého. Neuvědomuju si, že jako všechno pozitivní v životě i zdraví je dar. Poslední měsíc mě ale přesvědčil o opaku. K fyzické slabosti se přidala i slabost duševní a já byla chvílemi naštvaná, že jsem nemocná, že nemůžu ven, když už začíná být hezky, že mám všude doma nepořádek, protože nestíhám uklízet.

A tak se o to víc těším, až budu zdravá a budu si moct plnými doušky užívat přicházející jaro. No a vám přeju do dalších dní hlavně zdraví, protože bez něj to není ono.

Já a moje nové brýle

Včera jsem se vypravila do staré dobré Kopřivnice, abych potěšila (nebo zahltila?) svou přítomností svého tátu a mimo další věci si zašla k zubařce. Když jsem udýchaná za 15 minut přešla pěšky z jednoho konce města na druhý, kde má svoji ordinaci, na dveřích mě vítala cedulka s informací, že pro nemoc je dnes zavřeno. Na papíru jsem se dočetla, kdo všechno ji měl dnes navštívit a představila si, že dalších deset lidí bylo nebo teprve bude stejně rozčílených, až přijdou, protože milá paní zubařka nejspíš nezná vymoženost zvanou telefon nebo mail, a tak nikomu nedala vědět. Nutno podotknout, že já jsem v tom seznamu pravděpodobně byla jediná, kdo za ní jel čtyři hodiny a čtyři pojede zase zpátky (o ceně jízdenky nemluvě).

 

Ve své nepříliš pozitivní náladě jsem se vydala zase zpátky domů, tentokrát jsem to ale vzala kolem maličké optiky. Už velmi velmi dlouhou dobu jsem si přála koupit si brýle. Moderní, výrazné, velké. Pořád jsem ale nebyla schopná najít nějaké, které by mi seděly a ve kterých bych se cítila dobře. To, že nemám ráda příliš výstřední kousky, už víte (a kdo si nevzpomíná, může si připomenout zde). N
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
 

V první minutě jsem měla sto chutí odejít. Prodavačka byla nepříjemná, odeskávala mi a zcela postrádala jakýkoli prozákaznický přístup. Když jsem si ale neochotně sedla s myšlenkou, jak se odtamtud dostanu, začala mi podávat jednotlivé obroučky a já musela uznat, že její výběr je docela zajímavý a vůbec ne špatný. Po dalších deseti minutách jsem si nechala odložit dvoje s tím, že s sebou musím přivést tátu, aby mi to zkonzultoval, a šla do kolen, když jsem uslyšela, že "karty mi tady nebereme".

 

No, nebudu to prodlužovat. Po ukrutném rozmýšlení, které z těch dvou zvolit, jsem si domů přivezla rovnou hotové brýle. A mám z nich strašnou radost! (I proto, že už mi někteří nebudou most říkat, že bych si mohla zkusit koupit výraznější brýle.) Co myslíte vy?

 

 

Jak je důležité míti spojence

Tento týden to budou tři měsíce, co jsem se rozhodla po pěti letech vyměnit tvar loga (červeno-bílá zůstala) společnosti, pro kterou pracuji a která mi každý měsíc posílá peníze na účet.  Za to období, kdy jsem pracovala mnohem víc, než kdy dříve, jsem měla možnost odpovědět si sama na dotazy, které tak ráda kladu kandidátům při pohovorech: "Co je pro vás v práci důležité? Co je pro vás při změně zaměstnavatele nejnáročnější? Z čeho máte obavy?"

 

Mých obav a starostí byla spousta (čímž nechci říct, že po zkušebce jich bude méně, jen budou asi trochu jiné). Kromě strachu z denodenního používání angličtiny, potřeby zvyknout si na jiné pracovní prostředí a delší dojíždění za prací, to byl hlavně strach z toho, že nepoznám, kdo je drbna, kdo je hodný, komu můžu věřit a komu radši nic nesvěřovat. Postupně se to všechno poddává a já věřím, že mě čeká v oblasti mezilidkých vztahů na pracovišti ještě spousta - pozitivních i negativních - překvapení.

 

V tuhle chvíli jsem ale vděčná za Zuzanu, finanční ředitelku a snad tu nejvíc (jak by řekl můj šéf) "classy" ženu, jakou si dovedete představit. Zuzana nastoupila týden po mně, a když se mě při adaptačním pohovoru zeptala, jak dlouho jsem ve firmě, šly jsme obě do kolen. Společně ujíždíme na našem indickém fastfoodu, smějeme se trochu zoufale u toho, jak jsme unavené a jakou míváme chuť ten boj vzdát, ale zároveň sdílíme svou touhu a motivaci hnát věci dopředu a zlepšovat sebe i je.

 

Jsem vděčná za Adama, externího právníka, se kterým sdílím kancelář. Navzdory tomu, jak zřídka se potkáváme, dostávají mě jeho repliky rozhovoru s Ellou, jehou skoro tříletou dcerou, i popis situací s manželkou, kdy se mu já snažím vysvětlit, co nás, ženy, na tom, co popisuje on, tak moc štve. Baví mě tak trochu dělat personalistku i pro jeho vlastní společnost a baví mě ládovat se společně s ním čokoládou a doplňovat kofein.

 

Minulý týden jsem si tam ale začala připadat už jako "doma" kvůli paní Marušce. To ona se naprosto nečekaně stala mým spojencem v době nejvyšší potřeby. Přišla za mnou a do ruky mi podala nit s jehlou a celá červená se mě zeptala: "Už vám to někdo řekl?" Dívala jsem se na ni naprosto nechápavě a pak jsem vyhrkla, co se stalo. "Máte oko na punčoše. Tak jsem si říkala, že vám to musím říct." Byla tak rozpačitá a přitom měla takovou snahu mi pomoct, že jsem v tu chvíli měla hroznou chuť ji obejmout, jako by to byla moje babička. To milé gesto pro mě znamenalo hrozně moc, protože my ženské někdy umíme být pořádné mrchy, navzájem se pomlouvat a taková oka na punčochách si prostě někdy navzájem přejeme. Ona mi ukázala, že je tam někdo, kdo mi fandí a kdo mi přeje těch očí co nejméně.

Jak jsem včera bilancovala

K Silvestrům (stejně jako ke všem dnům, které ze své slavnostní povahy nutí bilancovat) nemám zrovna kladný vztah. Za vše mluví ten předloňský, kdy se toho v mém životě mnoho vyhrotilo a tak nějak spustilo a vedlo to k poměrně důležitým závěrům. Nemám ráda ten tlak společnosti, tu potřebu oslavovat něco, co končí a co nás všechny automaticky vede k přemýšlení nad tím, co všechno, co jsme nestihli, chceme zkusit dohnat.

 

A protože můj včerejší večer byl překvapivě klidný, měla jsem možnost uvažovat nahlas nad tím, co všechno se za poslední rok v mém životě změnilo, bez pocitu selhání, nedostatečnosti nebo studu. No a přitom jsem zjistila, že to byl vlastně rok poměrně bohatý na zážitky, nové zkušenosti i nové spřízněné duše.

• Zvládla jsem stěhování a mám radost z toho, v jakém bytě bydlím, jak po těch několika měsících vypadá a že si jej vůbec můžu dovolit.
• Našla jsem si novou práci, což samo o sobě pro mě znamenalo hodně (že mě vůbec někde chtějí).
• Zjistila jsem, že umím pracovat ještě rychleji a dělat ještě více věcí než doteď.
• Pořídila jsem si domů tygra, který mi svým předením pomohl překonat nejdeštivější (rozuměj nejplačtivější) aprílové dny.
• Naučila jsem se šít, pravidelně chodit na jógu a mnohem víc jsem vařila.
• Přišla jsem na to, že změna je převlečená příležitost a že každé zavřené dveře umožňují otevřít jedny nové.
• Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří můj život okořenili a dali mu jiné barvy.
• Lépe jsem poznala lidi, kteří už v mém životě byli. Zvláště jeden z nich pak byl největším překvapením letošního roku.
• Podívala jsem se do Vídně, Berlína a do Slovinska. Prošla desítky kilometrů po Krkonoších a Jesenících.
• Navštívila místa, kde vařili tak, že moje chuťové buňky křičely blahem.
• Naučila jsem se spoustu věcí od mojí sestry i táty a znovu a znovu si uvědomovala hodnotu rodiny a jejího zázemí.
• Téměř polovinu roku jsem mohla více či méně přerušovaně strávit s člověkem, který se objevil jako na zavolanou a přesto tak nečekaně, až mi nad tím zůstává rozum stát.

Můj rok 2015 byl plný zvratů, pláče a únavy. Byl ale taky plný smíchu, něhy a vděčnosti. Z toho vyvozuji, že můj již loňský rok byl naplněný. Kéž je i ten další...

Tři bratři aneb Óda na jednu pohádku

Každé Vánoce se vyznačují tím, že se v jejich průběhu v televizi objevuje spousta nových pohádek. Já se na vzdory svému věku na většinu z nich snažím podívat a pak zhodnotit jejich ne/úspěch. Rodiče mě od mala vedli ke čtení, rozvíjeli moji fantazii i lásku k jazyku a jeho psané formě. Dětských knížek mám doma spoustu a jejich řadu se snažím neustále rozšiřovat i přesto, že teď už mi je nikdo nečte. Miluju pohádky, které jsem vídávala už jako malá holka každé Vánoce. Neodolám podívat se vždycky znovu na Jak se budí princezny nebo Šíleně smutnou princeznu. No a vždycky po konci nové pohádky v televizi, když pak čtu diskuze na Facebooku, jak se zase nepovedla, přemýšlím, co třeba říkali lidé v mém věku, když se Šíleně smutná princezna nebo Lotrando a Zubejda objevila v televizi poprvé.

 

Nejsem tak náročný divák. Od dobré pohádky očekávám únosnou dávku chytrého humoru, trochu čas a kouzel, že zlo bude potrestáno, dobro zvítězí a že láska hory přenáší (myslím, že strukturalista Propp by ze mě byl nadšený). Jenže právě mix toho a hlavně to množství jednotlivých surovin, je to, co je na pohádce tak obtížné. I přes to jsem však shovívavá, protože vím, že to, co se líbí mě, se zdaleka nemusí líbit dětem, pro které pohádka vznikla, a naopak. Z tohoto důvodu mě dokáží vytočit už zmíněné komentáře mých bývalých kolegů a učitelů z katedry české literatury, kteří žhavě nad každou takovou pohádkou diskutují. A letos mě tahle diskuze nejvíc vytočila u pohádky Tři bratři.

 

Duo Svěrák-Uhlíř je mým oblíbeným už od dob, kdy jsem uměla mluvit a učila se jejich písničky (většinu z nich si pamatuji slovo od slova doteď). Něco tak chytrého, vtipného a jazykově nádherného jako Svěrákovy texty se najde málokdy. Hudba byla vždycky chytlavá a snadno zapamatovatelná. To samé platí o jejich nové pohádce. Zvládli dát dohromady tři tradiční české pohádky spojením tří bratrů, kteří hledají nevěsty. Kombinace je nenásilná a úsměvná stejně jako role Svěráka-vypravěče, který celým příběhem provází a komentuje např. to, že hajný příjde ke Karkulčiným rodičům a řekne jim, aby s ním za pár let počítali jako s ženichem, slovy: "Právníci by řekli, že uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí." Dát tatínkovi Karkulky příjmení Červený, z Lábuse udělat starou ježibabu z mokřin, z vlka udělat hlídacího psa, aby se polepšil, nebo dát králi na korunu papírovou krabici, aby se Růženka nepíchla, mi přijde geniální. No a pokud vím, že si malé děti před spaním říkají, aby jim mámy zazpívali písničku z téhle pohádky, pak má jejich hudba co do sebe stejně tak, jako měla v mých dětských letech.

 

Takže pánové a dámy, vy neustálí kritici bez představivosti a lásky k pohádkám: já jsem byla tyto Vánoce spokojená, protože jsem našla pohádku, na kterou se vždycky ráda podívám!

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.

 

1. Radka Třeštíková: To prší moře

Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).

Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

Most, po kterém přejdu

Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.

 

"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."

Cestou

Cestou do práce, když jsem stála v zácpě a nervózně si tiskla ruce ve strachu, že to nestihnu, jsem si to velmi jasně uvědomila...

 

Jak je důležité mít někoho, kdo vedle tebe dýchá. Kdo dýchá s tebou ten stejný vzduch. Kdo cítí jeho chlad a pomůže ti snést alespoň na chvíli pocity samoty. Kdo dýchá možná tak trochu i kvůli tobě a pro tebe. A kdo umí dýchat i za tebe, když máš pocit, že se ti přes tu nesnesitelnou tíhu bytí už nadechnout nedaří.

 

Když jsem do práce dorazila na minutu přesně, zaplavil mě pocit úlevy a vědomí, že se nemusím stresovat, protože to za mě vyřeší a protože ta ochranná bublina, kterou okolo mě buduje, je dost pevná.

Sedm

Už zbývá jen posledních sedm dní. Už jen sedmkrát se vyspím a potom ráno vstanu o něco dřív, než jsem byla zvyklá doteď, protože na Flóru to mám dál. Nasnídám se doma, protože nevím, jestli budu moct snídat v práci. Ještě pečlivěji si vyberu to, co si obleču, protože první dojem je důležitý. Pomazlím se s kocourem a pak vyrazím vstříc novým zkušenostem, novým kolegům, novým starostem a (doufám, že hlavně) novým radostem. Vyměním švýcarskou firemní kulturu za tu americkou. Vyměním svou malou milou kancelář výrobní firmy, ve které jsem „bydlela“ téměř tři roky za open space v business centru. Nevím, jaké to bude. Poslední dva měsíce jsem si bránila právo na to, aby to byla změna k lepšímu. Ale opravdu nevím. Jen doufám. Protože bez naděje v lepší příští dny bych se nepohnula z místa. Neudělala bych krok dopředu a nepřistoupila na to riziko. Strach může být větší než touha, ale nikdy by neměl být větší než odvaha. Třeba si spálím prsty a třeba toho budu litovat. Taky je ale velká pravděpodobnost, že budu spokojená. Víc, než jsem byla teď. A s vírou ve spokojenost a lepší dny se do toho všeho pouštím. Budu bohatší, ať už to vyjde nebo ne. O zkušenosti, o lidské příběhy, o vědomí, že jsem se nebála a šla do toho. Co si můžu přát víc?