Každý má ten svůj

Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...

 

Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.

 

Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.

 

Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.

 

Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.

 

Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.

 

Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?

 

KRÁSA POMOCI

 

Nerudova dnešní Praha

Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.

 

Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.

 

Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".

 

Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.

Mé dva Nové roky

Je to až k neuvěření, ale blíží se Vánoce. Zase. A s nimi začátek nového roku. Zase. Přeskočím takové ty výroky, které známe všichni, jako že čím jsem starší, tím to všechno běží nějak rychleji, a přejdu rovnou k věci.

 

Každý rok prožívám začátek nového roku vlastně 2x. Jedním je ten občanský Nový rok a druhý je pohyblivý, v závislosti na tom, kdy si objednám a vyzvednu nový diář. Před pěti lety jsem se zamilovala do značky Moleskine a od té doby ji neopustila. Když vcházím do obchodu na Bělehradské, je to jako svátek. Nejen z toho důvodu, že je to relativně drahá záležitost, ale hlavně proto, že to přináší očekávání spjatá s něčím novým.

 

 

 

Stránky jsou prázdné a čekají na to, až je zaplním. Nový diář vždycky voní a vždycky je tenčí než ten, který právě dopisuju. Nejsou v něm totiž pozvánky na různé akce, nevyřízené dopisy z pojišťovny nebo lístečky s poznámkami, co komu koupit k Vánocům. A většinou není politý kávou nebo čajem.

 

Ten den, kdy pro něj jdu, je skoro začátkem nového roku, protože se do něj v myšlenkách přenesu. Ráda přemýšlím nad tím, co mě čeká. Potřebuju se těšit, i když jen na drobné věci. Každý člověk by měl mít něco, na co se těší. V opačném případě budoucnost přináší strach a negativismus. A tak se už teď těším na to, až v příštím roce:

• pojedu na hory,
• vymyslím, co budu dělat o státních svátcích (které výjimečně skoro všechny vychází na pracovní dny!),
• se zimní čas změní na letní,
• půjdu Amálce na promoce,
• nebudu trávit 6 hodin týdně v autě.

Máme doma koťátko

 Už je to pár týdnů, ale já si na něj zvykla už po prvních dnech. Horší to bylo s tím, co je třeba pro něj dělat: zavírat všechna okna i balkónové dvěře, věšet punčochy tak, aby byla co nejmenší šance, že se k nim dostane, neřešit, že je neustále po bytě rozházených několik plyšových myšek a že když najdu nějaký barevný kousek látky, znamená to, že nepřežil další ocas jedné z jeho plyšových rybiček.

 

I když mě někdy neskutečně vytáčí, už jen těžko usínám bez jeho vrnění na dece vedle mě. Miluju, jak mi dělá společnost, balancuje na okraji vany a chytá pěnu pokaždé, když v ní ležím. Baví mě ho sledovat, jak skáče sám proti sobě v zrcadle v domění, že je tam ještě jiný koucour.

 

Nikdy jsem tak "velké" zvíře doma neměla - kočka ani pes v dětství nepřicházeli v úvahu, a tak jsem trochu váhala, jaké to bude. Jenže když ke mně vyskočí a usne mi na klíně, nevadí mi ani ty škrábance na rukách a říkám si, že bych ho chtěla vždycky znovu a stejně moc.

 

 

 

  

 

Isn't there any other path?

"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."

Edward Everett Hale

 

Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.

A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.

 

Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.

 

Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.

 

Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.

 

Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:

• ADRA
• Bangla Kids
• CSFD - Whore's Glory

Co jsem se naučila v Římě

Mám za sebou pár namáhavých, a přesto neskutečně odpočinkových dní v historické evropské metropoli a jednom z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla: v Římě. Protože jsem s sebou neměla žádnou jinou knihu než turistického průvodce, měla jsem čas si jím listovat a porovnávat psané s realitou. Za tu dobu jsem zjistila následující:

• Boty, ve kterých v Praze chodím celý den a ještě si libuju, jak jsou pohodlné, opravdu NEJSOU vhodnou obuví pro x kilometrové chození po horkém velkoměstě. (Jedny z mých dvou párů sandálků, které jsem si tam přivezla, skončily rovnou v hotelovém koši - ani nemělo cenu vozit je zpět.)
 
• Kdyby ovoce (i zelenina) chutnalo v Čechách stejně jako v Itálii, rozhodně by se zvýšila průměrná spotřeba těchto surovin na jednoho člověka za den. Rajčata tam chutnala jako rajčata a slovo broskve nabylo nového významu.

Co mi dělá radost (a trochu se za to stydím)

Nedávno dočtená Šťastná kniha Báry Šťastné mě inspirovala k vytvoření mého malého seznamu toho, co mi dělá radost a vždycky se za to přitom tak trochu stydím. Tady to je:

 

• Fascinovaně koukat na Indiány. A to především na tramvajové zastávce na Andělu, kde předvádí své hudebně-taneční představení.
• Žvýkat dětské žvýkačky. Ano, přesně ty, které mají umělou ovocnou chuť, za chvíli jsou vyžvýkané a zanechávají na jazyku divnou pachuť.
• Zpívat nahlas v autě. Většinou to dělám, když jedu sama v autě, ale nikdy se nevyhnu tomu, aby mě viděl někdo, kdo zastavil vedle mě na červené a neskrývá své pobavení.
• Líbat se na veřejnosti. Mám ráda jakékoli fyzické projevy toho, že ke mně ten druhý patří. Nicméně se nikdy nedokážu ubránit pocitu, že především členové starší generace jsou znechucené tím, že se někdo takto chová mezi lidmi a nenechá si to na doma.
• Požádat v RegioJetu o časopis, jako je Joy, Prima dívka, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe. Tak nějak vnitřně jsem přesvědčená o tom, že tyhle časopisy nemají valnou hodnotu, ovšem ve chvíli, kdy za ně neutrácím vlastní peníze, se ráda vzdělám v oblastech jako např. "jak být stále trendy", "50 neodolatelných letních účesů" nebo "čemu se vyhnout na prvním rande".
• Najít na zemi korunu. Nejhloupěji si připadám, když jdu ještě s někým a uvidím na zemi ležet korunu. V první chvíli mám radost, hned následně ale stres z toho, co si o mně ten druhý pomyslí, pokud ji zvednu (např. něco ve smyslu: "Ta se chová jako socka!"). Nicméně většinou neodolám a zvednu ji.

 

A jak to máte vy? (:

Proč nemám ráda malé děti, puberťáky a důchodce v tramvaji

Stalo se mi to včera. Měla jsem po několikadenní přestávce příležitost jet pražskou MHD a opět to byl nezapomenutelný zážitek. Ale abych nebyla jako ostatní, kteří si na ni nonstop stěžují: mám vlastně MHD ráda. Přijde mi, že nikde se mi tak dobře nepřemýšlí, jako když můžu zírat z okna a nechat myšlenky jen tak plynout. Jsou ale okamžiky, kdy mi to mí drazí spolucestující nedovolí. Mluvím konkrétně o malých dětech, hlučných puberťácích a důchodcích.

 

Tak tedy... Seděla jsem docela pohodlně už delší dobu, když v tom se na Andělu vyměnila minimálně polovina cestujících a společně s nimi nastoupila důchodkyně se svým manželem. Nejprve jsem si jí nevšimla. To, co mě donutilo zvednout hlavu, byl její hlas. Ječivý, hlasitý, protivný. Na celou tramvaj začala řvát, jak je jí hrozné vedro a že se "nedá dejchat", což byl fakt všem dobře známý. Následně na to začala křičet na kluka opodál, který stál přesně pod zavřeným střešním oknem. "Mladý muži, byl byste tak laskav a to vokno votevřel?" A následně zase na svého manžela pohoršeně: "To je strašný, když je zima, tak je to votevřený furt. Ale v léto to vozí zavřený!!!" Bylo mi trapně za ni. A následně mě to vedlo k úvahám, proč tyhle typy lidí nemám ráda. Nejen, že mě vždycky donutí cítit se hloupě za ně samotné, ale ještě k tomu naruší mou bublinu klidu, do které se tak těžko dostávám.

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful

Inspirace Erbenem

Není to ještě tak dávno, co jsem dokončila své studium, a tak mě čas od času napadne myšlenka, co mi vlastně těch necelých 6 let na fakultě dalo.

Napadlo mě to i před pár dny, kdy jsem už po několikáté dočítala svého oblíbeného Saturnina. Mezi odstavci, které mě mimořádně pobavily, byl i jeden, u kterého se ke smíchu předal i obdiv autora nad tím, jak dokáže vytáhnout z jiných děl české klasiky známé úryvky a propojit je s vlastními nápady tak, že z nich vytvoří komickou situaci...

 

Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla. Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu bohužel tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.

Měj jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluvil. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.

Zdeněk Jirotka: Saturnin (str. 65)

 

Stručně řečeno, studium vysoké školy mě naučilo číst. Naučilo mě číst jiným způsobem, než jakým jsem četla do té doby. Hodně mých spolužaček obor české literatury opustilo s tím, že jim škola čtení znechutila nebo znepříjemnila, protože pod vlivem uvědomování si všech faktorů přestaly četbu vnímat jako estetický zážitek. Já to cítím opačně. Znalost literární teorie, historie i kritiky mi pomáhá vidět další a další rozměry jednotlivých děl. Líbí se mi vnímat autorův záměr a rozpoznávat tak techniky, kterými vede své čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Cítím se pak méně snadno manipulovatelná a v případě, že sebou nechám manipulovat autorem knížky, alespoň vím, že to bylo dobrovolné.

Eat & love

Doma jsme k tomu nebyli vedeni, takže nemůžu říct, že je to něco, co by ve mně vypěstovali rodiče. Nicméně se u nás vždycky hodně vařilo i peklo a tuto roli nezastávala jen máma.

Záhy poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a osamostatnila se, zjistila jsem, že se mi nejlépe s přáteli povídá právě u jídla. Jde o skloubení dvou oblíbených věcí: dobrých a významných lidí a chutného jídla. Sklon setkávat se s mými důležitými lidmi právě u jídla mi zůstal. K němu však přibyl zvyk trávit takto čas s mojí rodinou. Nejčastěji se mi to daří s Mali - jde o společné snídaně, obědy i večeře, pro které se nám vydaří najít čas 1-2x do měsíce, což je sice málo, ale o to víc si těch příležitostí vážíme.

Výběr restaurace nechávám většinou na ní a můžu říct, že její vkus zatím nikdy nezklamal. Co mám na takto stráveném čase nejradši? Jde trochu o to, že nemáte kam utéct. Povídáte si po celou dobu - od chvíle, kdy do restaurace vejdete a hledáte místo, až do okamžiku, kdy platíte a vycházíte z ní. Málokdy se mi podaří věnovat jí plnohodnotně strávené cca 2 hodiny, pokud spolu zrovna nejíme. Jde o to příjemné naladění, očekávání něčeho dobrého a zároveň sdílení radostí i starostí s někým, na kom vám moc záleží.
Na jídlo je třeba udělat si čas, protože živí a posiluje vaše tělo. Na lidi významné pro váš život je ho třeba ještě víc, protože sytí a naplňují vaši duši. Zkuste to...

 

 

Štramberská Roubenka

V hlavních rolích: moje skvělá rodina a nový foťák.

S-M-I-L-E

Ikonu s blikajícím nápisem "Smile. It confuses people." jsem si na blog dala už před docela dlouhou dobou. Vždycky jsem sama sebe považovala za člověka, který se narodil pro smích. Směju a usmívám se moc ráda, nabíjí mě to energií a pozitivní náladou. Když jsem pozitivně naladěná a usměvavá, lépe se mi pracuje, víc se soustředím, a hlavně: dokážu tu svou náladu předávat.

Je to smutné, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím méně je příležitostí k smíchu. Faktem je, že mě vlastně někdy ta blikající ikona překvapí a snažím se v ní najít sama sebe. Pod vlivem myšlenek jednoho moudrého starého člověka jsem musela začít přemýšlet nad tím, jak působím na svoje okolí. Moje pevně sevřené rty, obočí, které krčím, když nad něčím hluboce přemýšlím, rázná chůze... Není to zrovna vzor člověka, který šíří pozitivní energii při každé příležitosti. O to víc obdivuju lidi, kteří to dokážou a předají kousek ze sebe i právě mě, ačkoli spolu (ne)mluvíme zrovna nijak dlouho.

Moudrá slova Roberta Fulghuma

Miluješ mě teď, ale co když se změním?
Budeš mě milovat i pak?
Miluješ mě teď, ale co když se změním?
Budeš mě milovat pořád dál?

Miluj můj klid, miluj můj neklid.
Miluj mě dál, vždyť změna je křehká.
Miluj můj klid, miluj můj neklid.
Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

 
No Name: Sl'uby

Jozova Haňulka z Želar

Před nedávnem jsem tu knížku dočetla a zrovna teď koukám na film. Moje prožívání při četbě samozřejmě ovlivnily obrazy a konkrétní představitelé filmu, což mu však neubralo na kráse a poetičnosti.

Na tom příběhu mám ráda spoustu věcí. Silnou ženskou postavu v hlavní roli. Pohraničí, ve kterém se odehrává. A hlavně to, že to je příběh o lásce.

Mladá nedostudovaná doktorka a venkovský balík. Ona do té doby znala jen Prahu, její kulturu, vysokou životní úroveň, vymoženosti tehdejší doby. On pracoval na pile, bydlel téměř mimo civilizaci, žil sám. Zpočátku se v ní mísily pocity nenávisti, odporu a rezignovanosti. On ale svou laskavostí a neskutečnou trpělivostí, citlivostí, skromností a ostychem začal roztápět její strachem a zklamáním zledovatělné srdce.

Věřím, že takových příběhů se stala spousta. S různými detaily a okolnostmi. Princip je ale stejný: láska může vzniknout mezi lidmi, které by si spolu nikdy nikdo nespojil, asi ani oni sami by to nečekali. To je na tom asi to nejhezčí...

4 slunce, 25 let

Už za pár hodin se noc přehoupne do mého narozeninového dne. Mám k narozeninám zvláštní vztah. Nesnáším, když mi někdo třese rukou a přeje všechno nejlepší - neupřímně a chladně. Miluju číst si blahopřání a rozbalovat dárky, ale nejradši bych to dělala v soukromí, kdy se můžu sama ve svém srdci radovat. Miluju květiny, objetí a nesnáším, když jsem na svoje narozeniny sama. Co na nich mám nejméně ráda je depka, která mě každoročně od mých 20. narozenin stíhá. A tak jsem dneska přemýšlela, jestli mě i zítra jedna dlouhá a táhlá čeká...

Po cestě do práce a z práce jsem si zvykla poslouchat rádio Impuls. Mám ráda jejich tradiční pořady - i když někdy nejsou vysoce intelektuální, dost často mě rozesmějí a o to přece taky jde. Doma jsem většinou mezi 18. a 19.hodinou, takže jsem doposud nikdy neměla šanci slyšet jejich pořad "Písničky mého života", ve kterém vždy nějaký člověk vybírá písničky, které jej v jeho životě ovlivnily, a komentuje je. Dneska jsem ho stihla poprvé. Tím, kdo vybíral, byla jedna kolegyně všech těch hlasatelů, která má na starosti zprávy. Podle barvy a tónu hlasu žena kolem 30-35 let, milá a veselá. Po Mikrokosmu od Kryštofa přišla pauza, ve které mohla oznámit, co se bude hrát a proč. Začala asi takhle: "Tuhle písničku rádio Impuls moc často nehraje, je od Vypsané fixy a rozhodla jsem se ji sem zařadit, protože ji miloval můj muž, který před pěti lety zemřel při tragické autonehodě. A protože Toník patřil k mému životu, rozhodla jsem se ji věnovat právě jemu, protože doufám, že se na nás zvrchu dívá a mě i Bětku hlídá. A je taky pro všechny, kdo měli rádi jeho nakažlivý smích a humor." Tenhle kratičký vstup mě zamrazil a zastavil (v myšlenkách, v jízdě jsem pokračovala).

Moje narozeninové depky většinou pramení z pocitu, že jsem za ten předchozí rok nic nedokázala. Její příběh mi ale ukázal pravý opak a já jsem najednou byla schopná vidět svůj 24.rok ve všech barvách.

Co mi přineslo období mezi 6.květnem 2013 a 5.květnem 2014?

• Podařilo se mi zvláštním způsobem znovuobnovit můj vztah s bráchou. Dlouho jsem s ním nic nedělala a nakonec jsem zjistila, že stačilo tak málo.
• Prohloubila jsem vztah s jedinou spřízněnou duší, která mi zůstala, i když už nás nespojuje škola ani společné předměty nebo zkoušky. 
• Uzavřely se za mnou brány Pedagogické fakulty a já před nimi stála s diplomem v ruce. 
• Uvědomila jsem si, že největší klišé bývají zároveň nejhlubšími pravdami.
• Na vlastní kůži jsem zjistila, jakou hodnotu má lidský život a jak rychle je možné jej zničit.
• Zjistila jsem, že činy, slova a city by měly být v jednotě. 
• Potkala jsem úžasného člověka, který toho ve mně spoustu změnil, zlomil a narovnal. Naučil mě spoustu nového o práci, rodině, životě, vztazích a partnerství.

Po tom všem, nad čím jsem dnes při poslouchání Čtyř sluncí přemýšlela, si troufám říct, že by zítřejší den mohl být i docela klidný, možná snad optimistický...

Vypsaná fixa: Čtyři slunce

Poprvé

Poprvé sama v kině.

Vždycky jsem se na to těšila, ale nebylo to ono.

Možná jsem si vybrala špatný film...

"Je strašné, jak člověk může být příšerně osamělý," říká Simon James, hlavní postava Dvojníka. Film o samotě, potřebě k někomu patřit, o smrti a o životě. Každý z nás chce být viditelný, alespoň pro někoho, někdy stačí jen jedna osoba. Každý z nás chce být výjimečný. Věřím v nahraditelnost na pracovních místech a v nahraditelnost ve funkcích. Věřím, že jako kamarádi umíme být nahraditelní. Ale jako přátelé? Jako partneři? Každý člověk by měl být alespoň pro jednoho jediného člověka na světě nenahraditelný. Tak, že když nakonec dojde k tomu, že z našich životů zmizí, zůstane po něm místo v srdci, které vždycky bude bolavým připomenutím, že kdysi existoval někdo, kdo dával našemu životu smysl. Ne třeba větší, než nám dává nyní někdo jiný. Ale takový smysl, který v té chvíli nikdo jiný dát nemohl.

A takové chvíle můžou (snad) trvat celý život...

Kde (?) je svět ještě v pořádku

Na billboardu jednoho nejmenovaného supermarketu můžete vidět ruce připravující špekáčky a nad nimi slogan: "Tady je svět ještě v pořádku." Ta věta mě moc překvapila. Nejdříve jsem se ušklíbla nad spojením právě této věty s obchodem s potravinami. Jenže pak jsem se nad jejím smyslem zamyslela mnohem víc. Kde je vlastně ještě svět v pořádku? Existuje takové místo?

Mám pocit, že média masírující nás každý den tím nejhorším, co se ve světě děje, z naší společnosti pomalu vychovávají pesimisty a skeptiky. Ubírají nám z našich srdcí důvěru v to, že lidé mohou být dobří a že ne všechny události musí skončit špatně. Všímám si, jak moc to působí i na mě samotnou. Jsem ve skutečnosti strašně naivní a důvěřivý člověk. Ráda v lidech hledám to dobré, protože potřebuji věřit, že to dobré v lidech může zvítězit nad tím zlým. Mám ráda šťastné konce a ráda se přesvědčuju o tom, že i když všichni mluví o světě, který je zlý a zkažený, existují výjimky - ve vztazích, v lidské poctivosti, v přístupu k práci ...

Myslím, že to místo, kde je svět ještě v pořádku, se nachází všude kolem nás. Je to o snaze hledat a touze nacházet. Dívat se a hledat to hezké, nezkažené, dobré. Tak třeba dneska: v pouhých dvou hodinách jsem zažila tolik situací, kdy jsem byla na vážkách a musela se rozhodnout, jaký svět okolo sebe uvidím já. Strávila jsem krásný čas po boku svého bráchy a jeho přítelkyně. Byl až nečekaně pěkný, i když jsme si na procházku vybrali skryté uličky Prahy, které nebyly zrovna nejčistší. Bylo to o tom, čeho si budu více všímat. Na jednom rohu jsme pak viděli jazzovou skupinu a u ní asi 10 párů, které spontánně tančily na jejich hudbu. Když jsme se rozloučili, do tramvaje ke mně nastoupila banda pankáčů, kteří dělali neskutečný randál celou cestu. Když jsme pak společně vystoupili, neslyšela jsem vlastní myšlenky, protože u jednoho polorozpadlého domu byl nejspíš nějaký jejich koncert (ještě pořád pokračuje). Začala jsem se smát, protože celá ta situace mi přišla neuvěřitelná. Lidi se zastavovali, vrtěli hlavami a koukali přes plot, co se to tam děje. No a jako vrchol toho všeho jsem potkala jednu ze svých vysokoškolských spřízněných duší, která si uprostřed rozhovoru pohladila bříško a řekla mi, že čekají miminko. Nemohla v tu chvíli vypadat šťastněji.

V ten okamžik jsem přes všechen svůj vnitřní smutek věděla, že každý den je to boj o to, zda najdu něco, co je na tomto světě ještě v pořádku. Věděla jsem, že když přestanu mít chuť tyhle věci nacházet, přestanu mít chuť žít. Když přestanu chtít tyhle věci hledat, přestanu to být já. Možná k tomu bude zapotřebí lupa nebo mikroskop, ale já je najdu a budu hledat dál...

Václav Hrabě a já

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Fell in love

Mám moc ráda výraz, který angličtina používá pro naše slovo zamilovat se: "fall in love" čili pád do lásky. Pád je totiž rychlý, nepředvídaný a většinou si z něj odnášíte nějaké modřiny. V případě lásky to jsou pak modřiny na srdci. Jak rychle padáte do lásky vy?

Dnes jsem při svém brouzdání na internetu znovu po nějaké době narazila na typologii osobnosti a četla si charakteristiku typů, o kterých jsem přesvědčená, že převládají ve mně samotné. A pod vlivem posledních dní musím přemýšlet nad tím, jak rychle se nejen zamilovávám, ale obecně pouštím do nových věcí. Znepokojující není otázka, jak rychle se tím vším nechám nadchnout, ale spíše ta, jak dlouho u těch věcí vydržím.

Wikipedie hodnotí sangvinika jako emočně stabilního extroverta a cholerika jako extroverta naopak labilně emočního. Co si z toho má jeden odnést, když se v něm promítají oba tyto typy... Nejspíš to, že vždycky záleží na tom, do čeho (koho) se zamiluju.

Teprve čas prověří, jak silné moje nadšení je.

Teprve čas ukáže, jaký pád zažívám.

Dlouhý a zničující, překvapující a nečekaný, pád do Macochy nebo do peřin...

Pád, na jehož konci si sama ošetřuji zranění.

Nebo pád, kdy zvednu hlavu, a vidím tak dobře známou dlaň, která mi pomáhá vstát.

Tori Amos: A sorta fairytale

Rules

Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.

Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.

To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.

Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.

V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.

Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...

Dětské radosti

K tomuhle přemýšlení mě přivedly tři věci:

• kapitola Dětké radosti z kuchařky Dity P.
• objev nejlepšího baleného zelí na světě (divte se nebo ne, mají ho v Lidlu)
• nalezení Šťastného blogu, jehož autorka píše o tom, jak jedla v dětství a které pokrmy jí dětství vždycky připomenou

Ano, je to spojené s kyselým zelím. Dělala jsem si zrovna salát z kyselého zelí, tvrdého sýru a tatarky, když jsem se pokoušela sestavit si svůj vlastní seznam. Výčet jídel, která mi vždycky připomenou časy již dávno minulé. Ráda bych se s vámi o něj podělila a ráda bych slyšela, co jste mívali rádi vy:

• Brambory se smaženým květákem a okurkovým salátem se smetanou. Ten salát je jedno z jídel, které dělává každá rodina jinak. My jej děláme na slano a se smetanou. Zvláštní je, že na jiné recepty jsem si chuťově prostě nikdy nezvykla.
• Kakaová buchta s citrónovou polevou. Vždycky jsme čekali na moment, kdy poleva z citrónové šťávy a moučkového cukru ztuhne a my se budeme moct do té dobroty pustit.
• Bramborové placky s nastrouhanými jablky. Dělávala nám je babička a vždycky, když na ně dostanu chuť, je mi pak úzko z toho, že jsem jí vlastně nikdy nestihla říct, jak moc jsem její kuchařské (a hlavně pečící) umění obdivovala. Jak jsem obdivovala ji.
• Salát z kyselého zelí (kvůli masožravé Amálce tam mamka vždycky přidávala i šunku, dokud mi neuvěřila, že mi maso opravdu nechutná a neoddělila pak vždycky trochu pro mě).

To, proč si čas od času tahle jídla udělám, je nejspíš proto, že se ráda vracím ke chvílím, kdy jsem byla šťastná. Ráda si je přivolávám všemi smysly a chuť dětství dokáže být hodně silná. Myslím, že každý z nás má potřebu vracet se ke svým kořenům a připomínat si chvíle, kdy svět byl místem dobrým pro život a ne bludištěm, kterým se stával postupně s přibývajícím věkem, rostoucí skepsí a zvyšujícími se nároky na vztahy a život ve společnosti.

Možnost jíst znovu a znovu tato jídla ve mně vyvolává pocit, že někam patřím a že mám někoho, kdo ve mně potřebu patřit k někomu a někam budoval. Líbí se mi skutečnost, že s někým jiným vytvářím naše vlastní stravovací návyky a že i ony přispívají k mému zakotvení.

Protože - konec konců - i plný žaludek a dobrá nálada u stolu dělají domov domovem.

Maru-ku

Nejsme pány našich životů.
Všem nám vládne čas.
Hodinky, hodiny, budík, orloj, stopky.
Čas nezná přítele.
Čas je nejlepší lékař, čas zahojí všechny rány.
Čas běží čím dál rychleji.
Času je čím dál méně.
Čas nezastavíš.
Vše lidské se odehrává v čase.
Čas lidský = čas konečný.
                    Pravá láska je trpělivá.
                    Nespěchá. Nechvátá. Čeká.
                    Neměří čas, vnímá intenzitu, blízkost, splynutí.
                    Jeden život z hlediska času je nic.
                    Jeden život milované bytosti může znamenat všechno.
                    Čas lásky = čas pokoje.


Když může být nejznámějším útvarem japonské poezie haiku přetvořeno Alicí stvořenou Fulghumem na Alice-ku, já můžu mít svoje Maru-ku. Tady je to dnešní.

Reklama na ticho

Uvědomila jsem si to dneska. Zrovna jsem si to štrádovala po liberecké dálnici, poslouchala rádio Blaník (česká vezre oblíbeného moravského rádia Čas) a přemýšlela, že za poslední dva dny je to má osmá hodina na cestě. A v tu chvíli mi to došlo.

 

Znáte to, jak vám rodiče říkají, abyste si užívali svá studentská léta, protože pak už budete jen do konce života - nebo alespoň do důchodového věku - pracovat? Slyšeli jste to od nich někdy? Má to mít nejspíš povzbuzující účinek, můžu vám ale říct, že na mě to mělo vždycky vliv naprosto opačný. Říkali mi to nejčastěji před těžkými zkouškami, o kterých jsem se jim zmínila; většinou jsem měla totiž radši přijít a oznámit jim už rovnou výsledek. Naposledy jsem to od táty slyšela před 14 dny. To jsem byla v největší studijní horečce svého života a dnes už můžu naštěstí říct, že nejspíš i poslední.

 

Studentská léta mám za sebou a zrovna dneska jsem si uvědomila, že už se to nevrátí. Že chození do práce, které jsem si ty roky představovala jako úžasné a naplňující, není vlastně o nic lepší, než byla moje škola. A ta byla skvělá...

 

Pořád se za něčím ženeme a uniká nám krása toho, co zrovna držíme v rukou. Jakmile překonáme jednu překážku zdající se být nezdolnou, objeví se jiné Everesty - stejně důležité jako ty předchozí. Ve škole nás učí komunikovat a kooperovat a tyhle schopnosti po nás vyžadují v každém kolektivu, do kterého se dostaneme. Nikdo nás ale neučí, jak být potichu. Jak mlčet a v tichosti přemýšlet nad uplynulým dnem, nad tím, co bylo krásné, nad svými blízkými, sami nad sebou. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každý člověk 30 minut denně jen klidně seděl, procházel se, ležel (a nespal), nebylo by tolik opuštěných lidí, protože bychom více mysleli na druhé. Nebylo by tolik nešťastných a nespokojených, protože bychom se naučili vidět pozitiva, kterými byl náš život obdařen. Více bychom přemýšleli o tom, jak být lepšími lidmi a co udělat proto, abychom žili naplněný život. Více bychom si užívali svá studentská léta a vlastně každý den, který by následoval po tom, který zrovna končí. A slyšeli bychom znít všechny zvony světa...

 

Marta Kubišová: Modlitba pro Martu

SZZ z ČJL

Řeknu vám, že spousta znalostí a umění je propojovat je určitě dobrá věc. Člověk má přehled a nevypadá jako blbec. Ale čeho je moc ... 

Posledních několik týdnů (a posledních pár dnů opravdu intenzivně) nedělám nic jiného, než se jen učím. Z celodenního sezení mě bolí záda i jiné části těla. Ujíždím na džusech a žvýkačkách a vytrhala jsem si už tolik vlasů, že začínám přemýšlet, kde koupit dobrou paruku. Jediný z české literatury, koho teď můžu vystát, je Horáček. Tak moc se těším do práce, že je to jen těžko k uvěření.

A nepřeju si nic jiného, než jen to, ať už je pátek 24.1., někdy odpoledne.