Bod zlomu

The best things in life are unseen. That's why we close our eyes when we kiss, cry and dream.

Máme bod zlomu, co se strachem tiše chvěje a křičí přes závěje, když po zádech jde mráz.

Některé věci neplánujete. Prostě se stanou. Když o nich druzí mluví, řeknete si, že se vás netýkají a že by se vám ani stát nemohly. Můžete je vidět v televizi nebo o nich číst v románech. Ale nečekáte, že se dějí v reálném světě. Kdybyste je totiž čekali, byli byste zklamaní, protože ony se opravdu normálně nedějí. Dějí se jen nenormálně. Nenormálně, normálním lidem. A právě proto, že je nečekáte, jste z nich pak jako v tranzu. Podlamují se vám kolena a běhá vám mráz po zádech. Zavíráte oči a vdechujete vůni atmosféry, které je nezapamatovatelná, a přesto, vždy, když znovu nastane, je tak známá. A čím víc nechcete, aby to skončilo, tím rychleji čas ubíhá. V tu chvíli vám dojde, že jste našli svůj bod zlomu. Bod, ve kterém se láme všechno, co jste dosud považovali za jisté a nezlomitelné. V tomto bodě se láme to, co jste považovali za nezměnitelné a neprožitelné. V tomto bodě je možné totiž úplně všechno. Můžete zastavit čas, tlukot srdce i tok myšlenek. Pak je možné soustředit se jen na to jediné: zázrak, který se právě odehrává a ve kterém zazní dvě slova v doteku.

Not ready to make nice

Na začátku byla věta: Stydíme se, že prezident USA je z Texasu. Ta věta padla v předvečer druhé irácké války na londýnském koncertu texaské skupiny Dixie Chicks v roce v 2003 a řekla ji frontmanka skupiny Natalie Maines. Pro to, co následovalo, má angličtina slovo backlash.

backlash = a strong negative reaction by a large number of people, for example to sth that has recently changed in society

Natalie Maines tehdy londýskému publiku řekla: „Just so you know, we’re on the good side with y’all. We do not want this war, this violence, and we’re ashamed that the President of the United States is from Texas.“ Tehdy to vypadalo že tím urazila nejen prezidenta Bushe, ale s ním i celý Texas a vlastně celou Ameriku. Shame on her!


Dixie Chicks, do té doby hýčkaná dámská kapela americké country music, měla najednou utrum. Rozhlasové stanice po celých Státech přestaly hrát jejich písničky, Natalie Maines dostávala výhružné dopisy typu „You better shut up and sing or your life will be over!“. Nic nového pod sluncem, prostě – kdo nejde s námi, jde proti nám.

Kapela ten tlak vydržela a dneska je zpátky na výsluní.Dixie Chicks se na scénu vrátily písničkou Not ready to make nice, která v roce 2007 získala tři Grammy. Napsaly ji společně všechny tři členky skupiny a je o tom, jak dnes vidí dobu, kdy se na ně snesl hněv národa.

Jan Jelínek

Já se s touto písničkou setkala poprvé v létě 2007, když ji moje kamarádka přivezla z USA jako čerstvý hit. V té době ji ještě nehrálo žádné naše rádio a nebyla ani v povědomí mých spolužáků. Vracím se k ní po roce a půl s nostalgií a znovu žasnu nad jejími slovy.

Maily = dopisy 21. století

Poslední dobou jen žasnu nad tím, kolik času trávím u počítače. Od té doby, co jsem dostala notebook, je to až neuvěřitelný počet hodin denně. Nejen že na něm píšu všechny zápisy ve škole a vypracovávám všechny zadané úkoly, ale k těmto povinnostem se přidaly i další zájmy. Na televizi se nedívám vůbec, avšak čas, který tím ušetřím, rozhodně promrhám u internetu.

Mimo jiné mi spoustu času zaberou e-maily. Říká se, že je zdravé mít alespoň jednu úchylku. Myslím si, že ta moje se vztahuje právě na psaní mailů. Tahle moje záliba trvá možná už tři roky od chvíle, kdy jsem si začala psát s člověkem, který se nadlouho odstěhovat na jiný kontinent, a mě nezbývala jiná možnost, jak s ním být v kontaktu, než právě přes internet a maily. Zjistila jsem, že člověka tak můžete poznat úplně jiným způsobem a dívat se pak na něj z úplně jiného úhlu pohledu, než když jste vedle něj každý den. Psychologové často rozebírají výsledky tvůrčích činností lidí a zjišťují tak o nich podstatné informace. Když čtete něcí maily, můžete poznat, na co klade v životě důraz a co je pro něj důležitější než všechno ostatní. Napsat něco trvá přirozeně déle než to vyslovit, a tak zvažujete, jestli to, o čem píšete, je opravdu podstatné.
V dnešní době si lidé píší maily spíše informační. I mě samotné málokdy přijde mail, který by se netýkal toho, co bych měla zařídit nebo udělat. Možná i právě proto píšu ráda takové maily, které člověka potěší. Když to totiž nečekáte, udělá vám to dvakrát větší radost. Nečekám, že když někomu napíšu něco pěkného, že mi odpoví a od té doby si budeme psát pořád dál a stanou se z nás nejlepší přátelé. Ale i mě se čas od času stane, že ve své e-mailové schránce objevím text od osoby, kterou bych si netipla a která mě svými slovy třeba i rozpláče. A proto chci poděkovat všem lidem, kterým záleží na druhých a kteří z důvodu, aby někoho potěšili, píší maily, které vykouzlí úsměv na tváří adresátů.

Texty versus melodie, Češi versus cizinci

Hodně ráda se s lidmi bavím o hudbě. Bez ní bych si svůj život nedokázala představit. Poslouchám ji vždy, když to jen trošku jde. Ale rozhovory na téma hudba pro mě nejsou nikdy jednoduché, protože se najde málo lidí, kteří by měli rádi stejné interprety jako já, a je pravda, že já se v těch jejich také ztrácím. Možná i proto, že pro mě tím nejdůležitějším není melodie, ale text.

Už jako malá jsem milovala písničky Svěráka a Uhlíře pro jejich texty. Mám je tak zaryté v paměti, že si troufám říct, že kdybych je poslouchala dnes po několika letech, pořád bych dokázala zpívat zároveň s nimi. Myslím si, že pro dnešní mladé lidi texty nejsou důležité. Pokud neumí anglicky natolik, aby písni rozuměli hned poprvé, neobtěžují se ji překládat. Jsou schopni říct, že tu písničku milují, aniž by rozuměli slovům, která se v ní zpívají. Přiznávám, že i já mám písničky, které poslouchám, aniž bych věděla, o čem se v nich zpívá. Přesto, pokud je poslouchám už delší dobu, vím to alespoň zhruba.
Podle mě je to s písněmi jako s lidmi. Říká se, že první setkání s člověkem je velmi důležité. Po něm se totiž rozhodnete, že jej buď chcete poznat lépe, nebo vám je úplně ukradený. Tuhle část u písniček zastupuje melodie. Pokud se do ní zamiluju, jsem schopná poslouchat ji milionkrát za sebou a okamžitě si překládám text. Možná je to špatný přístup, protože pak můžu přijít o hodně hezkých textů, ale přece jenom: nejsou to básně, ale písně, a půlku písně dělá melodie.

Zjišťuju, že dnešní mladá generace už jen zřídka poslouchá české zpěváky nebo skupiny. Navíc mnoho těchto českých interpretů se uchyluje k tomu, že zpívají také v cizím jazyce (viz. Iva Frülingová). Nevím, jestli je to snahou být více světovými nebo pocitem, že se čeští umělci nemůžou těm zahraničním vyrovnat. Nicméně já měla ty české vždycky ráda. Nedávno mě udivil můj brácha, když za mnou přišel do pokoje a zeptal se mě: "Ty už neposloucháš nic anglického?" Nechápala jsem, proč se na to ptá, pak jsem se podívala na WMP a zjistila, že v něm v tu chvíli nemám ani jednu cizí písničku.

Musím říct, že v tomto směru na mě mají poslední dobou velký vliv mí přátelé a i díky nim jsem se absolutně zamilovala do písniček Nohavici (do těch už po několikáté), Kryštofa a Tomáše Kluse. Za temi třemi trochu pokulhávají ještě No Name. V posledních dnech na plné čáře boduje Kryštof se svými písněmi Svědomí a Chmýří. Miluju texty, u kterých je třeba i deset možností jejich výkladu, a právě Kryštof mi to nabízí. Dostávají mě slovní spojení Richarda Krajča..."milující se páry před rozvodem", "svědomí v bezvědomí", "ticho vykřičníků" nebo "svléct se za zažloutlých negativů". Hledejte i vy některá, která vás překvapí nebo nadchnou. Má jich hodně.

Úterý 9.12.2008

Nikdy jsem nebyla tím typem člověka, který sedí doma na zadku a svůj čas tráví nic neděláním. Měla jsem vždy spoustu přátel a už od nízkého věku mě naši pouštěli dál, než obvykle rodiče své děti pouští. Proto pro mě přechod na vysokou školu, kde, co si člověk nezařídí, to nemá, nebyl v tomto směru až tak náročný. Přesto se s Prahou a vysokou školou peru dodnes.

Budík jsem dnes ráno posunula dvakrát (to je ještě celkem dobré skóre) a i když jsem si plánovala vzít sukni a vysoké boty, rozhodla jsem se nakonec pro tu sportovnější variantu - ten nápad mi byl vnuknut seshora. S kouskem bábovky v ruce a s desetiminutovým zpožděním mačkám tlačítko výtahu a následně sjíždím z devátého patra vstříct tramvaji se stejným číslem vpředu. V té sedím 45 minut (podle jistých kamarádek nebydlím v Praze, ale už v Plzni) a vystupuji kousek od ulice, kterou Karel IV. nekázal postavit. Do Celetné valím poloběhem, abych následně dalších deset minut čekala, než přijde náš vyučující (vsadím se, že kdybych nespěchala, on by přišel včas a já tím pádem pozdě). Necelé dvě hodiny pak rozebírám k smrti nudnou báseň J. V. Sládka a doteď mi v hlavě zní její verše: "Znám křišťálovou studánku..." Naštěstí je tahle přednáška za dnešek jediná, a tak po jejím vytouženém konci můžu zamířit směr Mariánské náměstí. Je to jedno z míst, kde v Praze trávím nejvíce času, a ani dnešek nebyl vyjímkou. V knihovně, která se tu nachází, strávím tři hodiny, ve kterých zpracovávám seminárky: jednu o Descartovi a druhou o slově konstrukce. To, že mi náhodou padne zrak na etymologický slovník, mi ušetří asi dvě hodiny, které bych pozbyla cestou na Lužiny do další knihovny.

S neuvěřitelnou bolestí hlavy po dlouhé době ukládám vypracované seminárky, balím laptop a vydávám se za tetou na soud. Protože jsem si ale spletla tramvaje, musím vystoupit dřív a jít po nábřeží Vltavy na jinou zastávku. Je hezky, ale místo počasí a kouzla Prahy vnímám spíš milión trpaslíků v mé hlavě, kteří mi kladivy buší do mozku. Pak procházím kontrolou u vstupu do budovy soudu a za chvíli zase zpět, ale to už v doprovodu své tety soudkyně. V její společnosti mi utíká další hodina a půl při dobrém jídle v příjemné restauraci. Čokoládovou zmrzlinu s kopcem šlehačky si neodpustím ani tehdy, když si uvědomím, že mě celý den bolí v krku. Je to jeden ze světlých okamžiků mého dne (pro někoho možná dost přízemní, ale můj vztah k čokoládové zmrzlině je hluboký). Když přichází tetina kolegyně, zvedám se a jdu domů.

"Blatiny!" slyším ženský hlas, který oznamuje přítomnou stanici a já vystupuju, abych nakoupila. Jo, kde jsou ty časy, kdy stačilo otevřít ledničku, která byla neustále plná, a nestarat se o to, jak se tam to jídlo dostane! Skrze přemýšlení nad tím, co všechno musím koupit na jídlo, si nevšimnu tramvaje v protisměru a přidám do kroku až ve chvíli, kdy na mě zazvoní. V Albertu si mezi regály s jídlem při pohledu na určité výrobky uvědomím, jak moc mi chybí mí přátelé (ať žijí přesnídávky a Ruměnky!).

Když se vrátím do svého pražského domova, zapnu notebook a podívám se na svou e-mailovou poštu, která mi připomene, že mě za chvíli čeká zkouškové a musím se přihlásit na termíny jednotlivých zkoušek - to abych se náhodou nenudila. Potom najedu na facebook a koupím si pár zvířátek, mezi nimi třeba Marťu, aby mi ji hned následně mohl zase odkoupit Filip. C'est la vie.
Pak ale pustím Tomáše Kluse, přečtu si vzkaz na icq od Máří a napadne mě, že mám svůj život vlastně ráda...

Část mé eseje do teorie literatury

Vždy mě mrzelo, když jsem kolem sebe viděla nadané mladé lidi, kteří nic nedělají jen proto, že se jim prostě nechce. Myslím, že i vy jste už kolikrát prošli kolem party teenagerů sedících na lavičkách, popíjejících levné víno a kouřících cigarety. Nebylo vám jich někdy líto? Ne proto, že si ničí zdraví. Ale proto, jak plýtvají svým časem a nadáním.
Už na základní škole jsem patřila mezi ty žáky, kteří měli téměř každý den nějaký kroužek, hráli na hudební nástroj nebo malovali. Využívala jsem svůj čas na sto procent a někdy jsem si říkala, jak moc bych si přála získat několik hodin svých spolužáků, kteří se tak "rádi" nudili, pro to, abych mohla dělat i něco jiného, co jsem už kvůli svému nabitému programu nestíhala. Měla jsem tendenci přistupovat k nim s nosem nahoru a myslet si o nich, že jsou hloupí. Věřím, že z toho jsem už vyrostla. Dnes několik dívek z mé bývalé třídy vozí kočárky se svými dětmi a já, když je potkám, ptám se sama sebe: „Jsou tito lidé šťastní? Jsou šťastnější než já?“ Někdo by mi řekl, že mezi námi není rozdíl, jen možná v tom, že oni rychleji dospěli. Ale musím si znovu položit otázku: „Opravdu dospěli? Nebo jsou to stále děti vychovávající své děti? A jak tyto děti můžou další děti vůbec vychovat? Jaká bude úroveň jejich života? Budou se cítit naplnění a šťastní?“ Kdo nezkusil dobro, neví, že prožívá zlo, a naopak. Je tedy možné, že budou spokojení, protože neví, že by měli toužit po něčem větším?

Marie

Nikdy jsem nebyla nijak extra pyšná na to, že se jmenuju Marie. Od jisté doby, jakoby se všichni dohodli, mi mí přátelé začali vymýšlet různé formy tohoto jména a také mě jimi oslovovat. A souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že jméno Marie má snad nejvíc možných oslovení ze všech jmen, která existují. O tom, jaká z nich mám nejradši, která nenávidím a kterými mě můžou oslovovat jen lidé mi nejbližší, bychom mohli mluvit dlouho. Důvod, proč tohle všechno píšu, je ten, že mi bylo doporučeno poslechnout si píseň, která nese mé jméno. Po 19 letech mu pomalu přicházím na chuť. Přeji hezký poslech.:-)

Je den. Tak pojď Marie ven.
Budeme žít. A házet šutry do oken.
Je dva. Necháme doma trucovat.
Když nechtějí - nemusí. Nebudem se vnucovat.
Jémine. Všechno zlý jednou pomine.
Tak Marie. Co ti je?

Všemocné. Jsou loutkařovi prsty.
Ať jsou tenký nebo tlustý. Občas přetrhají nit.
A to pak jít. A nemít nad sebou svý jistý.
Pořád s tváří optimisty. Listy v žití obracet.

Je to jed. Mazat si kolem huby med.
A neslyšet. Jak se ti bortí svět.
Marie. Kdo přežívá nežije. Tak ádijé.

Marie. Už zase máš (k)tulení sklony.
Jako loni. Slyším kostelní zvony znít.
A to mě zabije. A to mě zabije.
A to mě zabije. Jistojistě.

REF.
Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat. Nechtěj mě milovat.
Nechtěj mě milovat. Nechtěj mě milovat.

Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat.

Copak nemůže být. Mezi ženou a mužem.
Přátelství - kde není nikdo nic dlužen. Prostě.
Jen prosté. Spříznění duší.
Aniž by kdokoli. Cokoli tušil.

Vzhůru na komín!

Každý den se setkávám s novinkami. To je asi v životě člověka běžné. Málokterá z nich mě ale v posledních dnech tak oslovila jako fakt, že existuje něco jako Svaz českých komínářů. Když jsem tato tři slova uslyšela z úst své spolužačky v semináři rétoriky, myslela jsem si, že jsem se přeslechla. Pak ale začala mluvit o pravidlech, která svaz má, o jeho historii a současných členech. Členem Svazu českých komínářů se může stát pouze osoba, která více než 18 let, pokud v doprovodu stávajícího člena svazu vyleze alespoň tři různé komíny vysoké minimálně 15 metrů. Začínám uvažovat, že bych se k nim přidala.:-) Vždycky jsem tak trochu záviděla Magdě Vašaryové, že jí to bylo ve filmu Postřižiny dovoleno. Možná, že začnu naším tatrováckým komínem...

Důraz na nohy

Módním trendem podzimu-zimy 2008/2009 se staly nápadné punčocháče. Ani já už jsem několikrát neodolala a zavítala do obchodu orientovaného na tento druh doplňků. Výhodu tohoto druhu silonek vidím hned v několika jejich vlastnostech. Jsou sice dražší, nicméně vydrží mnohem déle než obyčejné punčochy, jsou originálnější, teplejší a budou vás víc bavit. Sukně jsem nosila vždycky ráda, teď k tomu mám ale zase o důvod víc.:-)

http://www.puncochy-puncochace.cz/puncochy-puncochace-galerie.php

Jiří Kolář: Termiti

Jsou malí a trpěliví, pracují do úpadu, zručně a přesně. Zakopnutí je pro ně neštěstí, zmýlená pohromou. Nejčastěji nekouří a nepijí. Dokáží nemožné, vědí jen to, co mají provést, jejich srdce má pípy, mozek kontovačky; dnes jsme vytočili litr lásky, přijato deset kilo citu, vydáno sedmnáct. Nikdy nezapomínají na stará kolena a pro své děti dovedou učinit vše. Jejich obzor jsou ohnutá záda, jejich dálky telefonní přístroj, příroda dodávky, štěstí peníze, cíl moc, vědí, jak plakat, jaks e smát, žení se pro výhodu; množí se, mají spořádané rodinné štěstí, co doma uvaří, doma snědí, spí na rozkaz, myslí na povel. Trychtýři s kusadly. Ohlodají až na kost živého jako zdechlinu, pro cokoliv a kohokoliv, jsou nejspokojenější, když mají vše orazítkované, černé na bílém.

Nepřipomíná vám to někoho?

Úsměvné okamžiky mého studia

Studium českého jazyka čas od času přináší i úsměvné chvíle a zážitky. Zhruba před 14 dny jsem měla možnost v jedné z pražských knihoven číst poprvé v životě polemiky. Tyto dvě se týkaly rozporů ohledně toho, jak bude v budoucnosti probíhat výuka češtiny na základních a středních školách. Když jsem dočetla poslední odstavec, vyprskla jsem smíchy. Možná, že se vám stane něco podobného, až si jej přečtete také:

"Na úplný závěr bych panu docentovi, takto svému spolužáku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z let 1975-1980, rád poslal vzkaz podobně osobní, jako byly ty, jimiž mne ve svém elaborátu vydatně častoval: 'Pavle, s blížící se padesátkou ztrácíš nervy, soudnost i glanc. Dej si dvojku vavřince a příště radši napiš zase něco o Čapkovi, které jsi vždycky tak hezky uměl. Střednímu školství totiž rozumíš jako koza petrželi.'" Jiří Kostečka Pavlu Janouškovi

Ready for fun (?)

Ne každý den jsem spokojená se svým životem. Někdy se daří méně, někdy více. Asi všichni znáte tu písničku: "Jednou jsi dole, jednou nahoře." Tak to chodí. Ne vždy se s tím ale umím smířit. A pak přijde chvíle, kdy se to na mě všechno sesype, a já jsem z toho nešťastná. Nedokážu si vždy říct, že jsou lidé, kteří jsou na tom hůř a že mám být pořád za co vděčná. Rozumově to vím, ale stejně se neubráním zklamání a splínu. I když to můžou být malé problémy ve srovnání s problémy jiných, pořád to problémy jsou. Pořád je to něco, co mě trápí. A někdy jako bych to chtěla dát najevo celému světu a schválně se v tom plácala, aby každý věděl, že je mi zle.

Poslední dobou zjišťuju, jak málo dokážu důvěřovat Bohu. V tom, že vede můj život a že pro mě má lepší plán. Chystá pro mě lepší život, než jaký bych si kdy dokázala zařídit já sama bez Něj. Je to pro mě povzbuzením. Někdy si to ale nejde uvědomit hned. Můžu to vědět, ale nemusím to cítit.

Tak bych chtěla říct, že bych se to znovu chtěla učit. Znovu se učit mu důvěřovat, protože to stále ještě neumím. Chtěla bych využít čas, který mi dává, co nejlépe a tím Jej oslavit. Chci být připravená přijímat od něj chvíle, které mi dal proto, abych se smála a čerpala z nich energii pro situace, které nebudou jednoduché. Smích a radost jsou jedny z nejhezčích darů, které nám Bůh dal. Tak proč se jim vyhýbat???

Pro tu, která má nejradši zastávku Krematorium Motol

Sedím nad horkou čokoládou ve Starbucksu, dívám se do jejích hnědých očí a přemýšlím nad tím, proč si za přítele vybrala právě mě. Nikdy bych si netroufla říct, že bude stát o přátelství se mnou. A potom, co máme možnost vzájemně se poznávat, stále víc žasnu nad tím, že ode mě nechce prchnout. Ani když ví, že jím sójové maso, neplavu do hloubek a čas od času se neumím vyjadřovat (přestože studuju češtinu). Žádný vztah na tomto světě není jednoduchý. Pokud se ale rozhodnete ten vztah budovat a víte, že o něj stojíte, pak jste na nejlepší cestě být šťastní a udělat šťastného i toho druhého. To, že se z vás stanou přátele, nemusí nutně znamenat, že najednou budete mít společné zájmy a názory. Je to o touze naslouchat tomu druhému, protože víte, že vás to obohatí. Protože víte, že vás nadchne nadšení toho druhého a budete spokojení, když uvidíte, že je spokojený on.

Málokdo by si s vámi šel sednout dolů, když by věděl, že zůstat nahoře je mnohem bezpečnější. Oceňuju, že je ochotná mluvit se mnou hodiny o tom, co bychom stihly probrat za deset minut, protože ví, že je to pro mě důležité. Je krásné, když hledá neobyčejný diář jen proto, aby vyjádřila, že já jsem pro ni neobyčejná. Pere se s vistama kvůli bobulím a kulmuje si vlasy ve dvanáct v noci. Má trpělivost v situacích, kdy já bych už vraždila, a i když víte, že se chováte jako pytel, řekne vám, že to stejně dobře zvládáte. Mluví s vámi o stovkách knížek, které přečetla, a vy, ať chcete, nebo ne, zkrátka musíte sdílet její nadšení.

Chtěla bych jí umět dát tolik, kolik ona dává mně. Chtěla bych říct, jak moc mi na ní záleží. A potají vždy doufám, že to ucítí z mých slov, činů i mlčení. Těším se na to, co mi přinese budoucnost, protože i díky ní ji vidím růžově...

Martin Hilský: Shakespeare a divadlo řečí

Včera jsem měla možnost navštívit poprvé přednášku Klubu přátel českého jazyka na FF UK. A teď se obávám, že laťka byla nastavena tak vysko, že i kdybych šla ještě někdy na nějakou další, nikdy mě nedostane tak moc, jako ta od Prof. PhDr. Martina Hilského.

Když vstoupil do místnosti, málokdo by řekl: "To je on." Netipli byste si, že v tomto dost vysokém muži může dřímat tak hluboký smysl pro poezii a obdiv pro lásku. Po celou dobu své přednášky se usmíval. Velmi často při gestikulaci rozhazoval rukama a krčil obočí. Vždy, když dorecitoval některý ze sonetů Rómea a Julie nebo Antonia a Kleopatry, omluvil se, že není hercem, aby to dovedl lépe, přesto, že jsem viděla málo herců, kteří by to dokázali lépe. Svým výkladem dokázal posluchače naprosto strhnout. Nebál se sám sebe zkritizovat i pochválit. Často všechny v posluchárně rozesmál, i když mám podezření, že to často neměl ani v úmyslu.:-) Takoví lidé jsou důležití proto, abyste znovu uměli přijít na chuť tomu, co studujete, chtěli v tom pokračovat a být ještě lepší.

Z hodinové přednášky mám popsány asi dvě a půl A4, ale co mě zaujalo: dnes často klademe i v divadle důraz na vizualitu. Je to možná i v důsledku množství filmu a určité pasivity a lenosti ze strany diváků a posluchačů. Ale to, na co klade důraz Shakespeare, je právě řeč. V jeho hrách často najdeme scény, ve kterých si naprosto nauvěřitelným způsobem hraje se slovy. Paradoxy, kontrasty, oximoróny. Shakespeare chce, aby si lidé pod jeho slovy dokázali představit vše: lásku, smrt i erotiku. I když se tato slova v textu mnohdy vůbec neobjeví, člověk je vycítí.

Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., anglista, překladatel, esejista a profesor anglické literatury na Univerzitě Karlově, patří k předním českým překladatelům Shakespearova díla. Své bravurní, sofistikované konstrukce Hilský vždy opírá o důkladnou znalost jazyka a dobových reálií: jeho překlady jsou tak - při vší pokoře vůči předloze - jiskřivé a moderní. V roce 2001 byl za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku jmenován čestným členem Řádu britského impéria.

Víkend plný slunce i mraků

Nejdůležitějším úkolem přítele je, aby ti byl nablízku, když se mýlíš. Když máš pravdu, jsou ve tvé blízkosti skoro všichni.

Řešit problémy o samotě je recept na katastrofu.

Znáte ty okamžiky, od kterých hodně očekáváte, ale taky z nich máte obavy? Přátelství je něco, co se dá těžko nabýt, ale velmi rychle ztratit. Je těžké přiznat si, že se mýlíte. Zvlášť, když jste tvrdohlaví a dokážete situace dokonale zlehčovat. A je skvělé vědět, že kolem sebe máte lidi, o kterých víte, že vás mají rádi, záleží jim na vás, a pokud děláte blbosti, mají o vás strach. Někdy je těžké mluvit o tom, co vám není příjemné a co byste nejraději vymazali ze své minulosti. V určitém věku prožijete věci, o kterých víte, že by je vaši rodiče nepřijali. Že by je nepřijal nikdo, koho znáte. A myslíte si, že by je nepochopili ani vaši přátelé. Ale pochopení není na tom to nejdůležitější. To, co by vám měli vaši přátelé v tuto chvíli nabídnout, je přijetí. Přijetí vás jako osoby, kterou milují, přesto, co jste udělali. Odpustit vám, že jste je zranili, protože jste ublížili osobě, kterou mají rádi - sobě. Není to jednoduché ani pro jednu stranu. Zvlášť, když se vaše skutky zdají být neskutečné a nejste schopni je rozumem vysvětlit jak sobě, tak právě jim.

Marti, Maki, Máří...jsem ráda, že jste v mém životě. Vím, že bez vás bych dnes byla někým jiným. Jste pro mě důležité. Naše přátelství je pro mě důležité. Máří, řekla jsi, že pokud budu chtít, můžu zvládnout spoustu věcí. A tak bych si přála, abyste věděly, že mi na vás záleží a chci s vámi budovat přátelství.

Jiří Kolář: Mé svědectví

...říkal, že o práci
mluví nejvíc lenoch,
lhář o pravdě,
zrádce o cti,
zbabělec o hrdinství,
podvodník o poezii,
zloděj o poctivosti,
zločinec o lásce,
a kat o životě...

Eviin kaligram

Kaligram je literární útvar typický pro kubofuturismus (spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti). Kaligramy nebo-li obrazové básně nám díky svému zobrazení napovídají, o čem báseň bude. Jedním z autorů těchto básní je např. Guillaume Apollinaire.

Já se s nimi mnohem výraznějším způsobem setkala až ve čtvrťáku, přestože nepatří do osnov učiva literatury 4. ročníků. Více se jimi zabývat mě napadlo až ve chvíli, kdy jsem na jedné z třídních nástěnek uviděla výtvor Evy, přítelkyně, která je každým coulem originál. A tak se originální stala i její báseň. Nechápala jsem, jak mohla něco takového napsat! Od té doby jsem se několikrát snažila kaligram vytvořit, ale vždy z toho vzniklo jen něco polovičního. Nebyl to ani kaligram, ani normální báseň. Ale nehodlám to přestat zkoušet. Snad se to jednou podaří...

Pro zajímavost se můžete podívat na jeden z těch, které mi věnovala.

Jan Skácel: Láska a neproclený Bůh

A ráno neměli jsme koho zapírat

bylo nám úzko mezi celníky
nikdo se nezeptal a co do neúprosnosti
neměla ta chvíle obdobu

Za koho vlastně ty jenž neprošel jsi clem
za koho přimluvíš se mocně u lidí

Za jakou vlastně lásku

Lidem nepřísluší soudit. Na tuhle báseň jsem si vzpomněla v souvislosti s rozhovorem, který jsem vedla minulý týden s Máří. Otázka židovství a genocidy je něco, co nás zajímá. A tak jsme přemýšlely nad tím, jak se Bůh postaví k tomu, že se Jej Židé po tom, co museli zažít, zřekli. Máří, tahle básnička je i pro Tebe.

Můj bráška Štěpán

Je zvláštní, když vedle někoho vyrůstáte, považujete ho za dítě, které ničemu nerozumí, a pak se najednou stane něco, díky čemu si uvědomíte, že toto "dítě" má k dospělosti možná mnohem blíže než vy sami. Poznámka "Mrzí mě, že si myslíš, že to, co prožíváš, nemám šanci pochopit." vás donutí přemýšlet. Došlo mi, že jsem se možná nikdy ani nepokusila mu něco vysvětlit.

A potom sedím a vidím, jak stojí před 200 lidmi a v ruce drží mikrofon. Slyším, jak se mu trochu třepe hlas, ale v tu chvíli to není podstatné. Mluví o sobě, o našem vztahu a o Bohu. Nedokážu pochopit, že jsou oblasti, ve kterých vzhlíží právě ke mně. Já se přece znám! A vím, že si jeho obdiv nezasloužím. Obdiv kluka, který neuvěřitelným způsobem a v rekordním čase rozvířil relativně klidné hladiny adventistické mládeže. Kluka, který je mým o čtyři roky mladším bratrem.

Někdy se těžko věří, že jsme sourozenci. Jeho výbušná povaha a obrovský smysl pro empatii jsou mi často vzdálené. Na druhou stranu nás spojuje potřeba vnímat pozornost lidí okolo nás a fakt, že jsme oba "pódiovým typem". Oba milujeme pudink, šimrání a rozhovory o Bohu. Rádi rozesmíváme lidi a ještě radši se smějeme s nimi. Myslím si, že to, co nás rozděluje, je zároveň i tím, co nás spojuje. A tak se každý čtvrtek těšívám, až se vrátím domů, Štěpán strčí hlavu do dveří mého pokoje a řekne: "Ahoj, Marčo, chyběla jsi mi..."

První

What happens tomorrow depends upon today.

The power to believe in yourself is the power to change fate.

To have what you have never had you must do what you have never done...

He climbs highest who helps another up.