čtvrtek 31. prosince 2015

Tři bratři aneb Óda na jednu pohádku

Každé Vánoce se vyznačují tím, že se v jejich průběhu v televizi objevuje spousta nových pohádek. Já se na vzdory svému věku na většinu z nich snažím podívat a pak zhodnotit jejich ne/úspěch. Rodiče mě od mala vedli ke čtení, rozvíjeli moji fantazii i lásku k jazyku a jeho psané formě. Dětských knížek mám doma spoustu a jejich řadu se snažím neustále rozšiřovat i přesto, že teď už mi je nikdo nečte. Miluju pohádky, které jsem vídávala už jako malá holka každé Vánoce. Neodolám podívat se vždycky znovu na Jak se budí princezny nebo Šíleně smutnou princeznu. No a vždycky po konci nové pohádky v televizi, když pak čtu diskuze na Facebooku, jak se zase nepovedla, přemýšlím, co třeba říkali lidé v mém věku, když se Šíleně smutná princezna nebo Lotrando a Zubejda objevila v televizi poprvé.
 
Nejsem tak náročný divák. Od dobré pohádky očekávám únosnou dávku chytrého humoru, trochu čas a kouzel, že zlo bude potrestáno, dobro zvítězí a že láska hory přenáší (myslím, že strukturalista Propp by ze mě byl nadšený). Jenže právě mix toho a hlavně to množství jednotlivých surovin, je to, co je na pohádce tak obtížné. I přes to jsem však shovívavá, protože vím, že to, co se líbí mě, se zdaleka nemusí líbit dětem, pro které pohádka vznikla, a naopak. Z tohoto důvodu mě dokáží vytočit už zmíněné komentáře mých bývalých kolegů a učitelů z katedry české literatury, kteří žhavě nad každou takovou pohádkou diskutují. A letos mě tahle diskuze nejvíc vytočila u pohádky Tři bratři.
 
Duo Svěrák-Uhlíř je mým oblíbeným už od dob, kdy jsem uměla mluvit a učila se jejich písničky (většinu z nich si pamatuji slovo od slova doteď). Něco tak chytrého, vtipného a jazykově nádherného jako Svěrákovy texty se najde málokdy. Hudba byla vždycky chytlavá a snadno zapamatovatelná. To samé platí o jejich nové pohádce. Zvládli dát dohromady tři tradiční české pohádky spojením tří bratrů, kteří hledají nevěsty. Kombinace je nenásilná a úsměvná stejně jako role Svěráka-vypravěče, který celým příběhem provází a komentuje např. to, že hajný příjde ke Karkulčiným rodičům a řekne jim, aby s ním za pár let počítali jako s ženichem, slovy: "Právníci by řekli, že uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí." Dát tatínkovi Karkulky příjmení Červený, z Lábuse udělat starou ježibabu z mokřin, z vlka udělat hlídacího psa, aby se polepšil, nebo dát králi na korunu papírovou krabici, aby se Růženka nepíchla, mi přijde geniální. No a pokud vím, že si malé děti před spaním říkají, aby jim mámy zazpívali písničku z téhle pohádky, pak má jejich hudba co do sebe stejně tak, jako měla v mých dětských letech.
 
Takže pánové a dámy, vy neustálí kritici bez představivosti a lásky k pohádkám: já jsem byla tyto Vánoce spokojená, protože jsem našla pohádku, na kterou se vždycky ráda podívám!




neděle 20. prosince 2015

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.
 
Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).
Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

neděle 13. prosince 2015

Most, po kterém přejdu

Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.
 
"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."

sobota 31. října 2015

Cestou

Cestou do práce, když jsem stála v zácpě a nervózně si tiskla ruce ve strachu, že to nestihnu, jsem si to velmi jasně uvědomila...
 
Jak je důležité mít někoho, kdo vedle tebe dýchá. Kdo dýchá s tebou ten stejný vzduch. Kdo cítí jeho chlad a pomůže ti snést alespoň na chvíli pocity samoty. Kdo dýchá možná tak trochu i kvůli tobě a pro tebe. A kdo umí dýchat i za tebe, když máš pocit, že se ti přes tu nesnesitelnou tíhu bytí už nadechnout nedaří.
 
Když jsem do práce dorazila na minutu přesně, zaplavil mě pocit úlevy a vědomí, že se nemusím stresovat, protože to za mě vyřeší a protože ta ochranná bublina, kterou okolo mě buduje, je dost pevná.







neděle 4. října 2015

Sedm

Už zbývá jen posledních sedm dní. Už jen sedmkrát se vyspím a potom ráno vstanu o něco dřív, než jsem byla zvyklá doteď, protože na Flóru to mám dál. Nasnídám se doma, protože nevím, jestli budu moct snídat v práci. Ještě pečlivěji si vyberu to, co si obleču, protože první dojem je důležitý. Pomazlím se s kocourem a pak vyrazím vstříc novým zkušenostem, novým kolegům, novým starostem a (doufám, že hlavně) novým radostem. Vyměním švýcarskou firemní kulturu za tu americkou. Vyměním svou malou milou kancelář výrobní firmy, ve které jsem „bydlela“ téměř tři roky za open space v business centru. Nevím, jaké to bude. Poslední dva měsíce jsem si bránila právo na to, aby to byla změna k lepšímu. Ale opravdu nevím. Jen doufám. Protože bez naděje v lepší příští dny bych se nepohnula z místa. Neudělala bych krok dopředu a nepřistoupila na to riziko. Strach může být větší než touha, ale nikdy by neměl být větší než odvaha. Třeba si spálím prsty a třeba toho budu litovat. Taky je ale velká pravděpodobnost, že budu spokojená. Víc, než jsem byla teď. A s vírou ve spokojenost a lepší dny se do toho všeho pouštím. Budu bohatší, ať už to vyjde nebo ne. O zkušenosti, o lidské příběhy, o vědomí, že jsem se nebála a šla do toho. Co si můžu přát víc?

pondělí 21. září 2015

Jak jsem hrála bowling s Taťánou a Ondrou

V sobotu jsem hrála bowling. Naprosto normální aktivita pro čas strávený s přáteli, tenhle byl ale dost jiný. Skupinu lidí, se kterými jsem jej hrála, spojovala společná aktivita: čas trávený 1x týdně s přiděleným seniorem, který o takový druh pozornosti stojí. Vyslechla jsem si spoustu různých příběhů různě starých lidí a měla radost z toho, že vidím pár známých tváří, se kterými jsem kurzem prošla zároveň.
 
Proč se o tom ale zmiňuju... Bowling pořádala sama původkyně celého projektu, Taťána Kuchařová. Ve spojení s Ondrou pro mě vždycky tvořili jeden z nejzajímavějších párů českého showbyznysu: ona krásná a konec konců i docela schopná, on skvělý hudebník (NAVÍC dlouhou dobu pracuje s Horáčkem, což z něj dělá v mých očích hudebníka s velkým H). Jenže... nějak jsem očekávala asi víc. Knedlík v krku a nervozita nastala samozřejmě hned, když jsem vešla do herny. S Táňou se tak nějak počítalo, s Ondřejem už ne, což způsobilo moje trapné vykání a jejich tykání hned při představování, následné rozpaky a můj červený obličej (Mary z Downtonu by v takové chvíli řekla s chladným výrazem jí vlastním: "Don't make me blush."). No a pak navázání ostatních na rozhovor, který vedli před mým příchodem. Skončila jsem u stolu vedle O. a čekala, co bude. A právě v tu chvíli to přišlo. Poslouchala jsem jeho rádoby strašně cool&trendy názory a prohlížela si ho ze vzdálenosti bližší, než jsem si myslela, že se mi kdy poštěstí, a hlavou mi problesklo jediné: není ani tak hezký, ani tak chytrý.
 
A tak vám nevím. Od soboty nad tím přemýšlím a říkám si, jestli je to takhle se všemi herci, zpěváky, spisovateli a já nevím kým vším. Tihle lidé jsou ikonami našeho národa, mají být naší inspirací, jsou neustále propíráni Blesky, Aha, Světem hvězd a Na kafičkem (díky, paní Procházková, že jste mě uvedla do tohoto světa a každý týden mě seznamujete se vším podstatným) a nevědomky si je pouštíme do svých myslí jako vzory chování, které je normální. Nakonec pak ale zjistíme, že jsme od nich očekávali mnohem víc. Oni za to, chudáci, možná ani nemůžou. Ve svých hlavách si je přetváříme a modelujeme jako plastelínu místo toho, abychom se soustředili na mnohem zajímavější lidi, kteří jsou kolem nás a té pozornosti si zaslouží ještě víc, navzdory tomu, že o nich nikdy nikde nepsali.

neděle 23. srpna 2015

Jak jsem si koupila boty

 
Vždycky jsem svým způsobem obdivovala Carrie ze Sexu ve městě. Ten seriál jsem nikdy nesledovala, viděla jsem pouze filmy a jestli mě něco uchvátilo, pak to bylo jejich oblečení, nikoli osa příběhu nebo hodnotové nastavení některých hrdinek. Ale zpátky ke Carrie: ten důvod, proč ji obdivuju, je prostý - dokáže být středem pozornosti tak, že jiné ženy jen závistivě koukají (v lepším případě), případně ji mezi sebou začnou pomlouvat pro její výstřednost (v případě horším). Vždycky mi připadalo, že na to, abych nosila oblečení nebo boty jako ona, nejsem dostatečně sebevědomá, hezká, jistá, nemám dostatečně dobrou postavu nebo dostatečně dobrý vkus. Proto jsem se vždy oblékala průměrně. Hezky, dle příležitosti, ale nevýrazně.

Když jsem ale naposledy procházela obchoďákem, řekla jsem si, že je na čase to změnit. Určitě víte, že se říká, že žena často po velké změně v životě změní barvu vlasů. Já mám vlasy pořád stejné, ale rozhodla jsem se změnit boty. Na tu myšlenku mě přivedl jeden můj kamarád, se kterým jsem vedela dlooooouhou diskuzi na téma dámských bot. Dozvěděla jsem se tolik, že jsem až žasla (ladies, věřte mi, žasly byste taky). A tak prvním mým krokem v této oblasti byly obyčejné černé lodičky. Pro jednou jsem odsunula na druhou kolej otázku pohodlnosti a na tu první se dostal jejich vzhled. Když jsem zjistila, že jejich vysoký a tenký podpatek moje noha snese, volba byla na světě. Tím to ale neskončilo.

Tím důvodem, proč jsem se vůbec rozhodla se o svém nákupu zmínit, byly boty jiné. Vážení a milí, já, která nemusím výstřednosti v oblékání, já, která jsem si za poslední rok lodičky nekoupila ani jedny, a já, která jsem začala dávat přednost neutrálním barvám, jsem si koupila rudě červené lakované lodičky. Dnes jsem je měla poprvé na sobě a po opravdu dlouhé době jsem na sobě cítila závistivé pohledy žen a zvědavé pohledy mužů. Ani jedno mi nebylo extra příjemné, nicméně je to cena za to, že jsem se cítila neskutečně žensky. Kamarádčin pohled mluvil za vše a její slova: "Ty boty tě proměnily," pro mě byly potvrzením toho, že na botech záleží a že boty můžou změnit celý váš vzhled i to, jak působíte. Vím, že je nebudu nosit často (což jsem věděla už ve chvíli, kdy jsem si rozmýšlela, jestli je za tu pekelně vysokou cenu vůbec kupovat), ale když si je vezmu, bude to pro speciální okmažik a ta rudá mu dá speciální význam.
 
Každá žena by se alespoň občas měla cítit jako Carrie. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli muži, pro kterého si je obouvá. Nakonec příliš často to stejně nejde, už jen proto, že oslavujete okamžik, kdy si je po celém dni sundáte a velebíte papuče pro jejich plochost a měkkost.

úterý 11. srpna 2015

Co mi Tracy dal a vzal

Bydlíme pod jednou střechou bez mála tři měsíce: můj malý zrzaveček a já. Čekala jsem, že bude stejný jako moje první kočičí láska, ale dost jsem se zmýlila. Prvních pár týdnů jsme dost bojovali a vytyčovali si každý své hranice. Děláme to doteď, jen už z toho nejsem tak zoufalá. Neumím si představit, jak to dělají matky, které samy vychovávají dítě. Já byla hotová z malého kocourka. Zažila jsem chvíle čirého zoufalství, když mě co hodinu budil svým mňoukáním a kousáním do nosu. Nebo když se pravidelně každý den počůrával do postele. Nebo když neuměl jíst kočičí jídlo a já ho musela krmit sunarem, protože byl tak maličký. Dneska už vím, co mu udělá radost a čím ho nejúčinněji potrestám. A prožívám chvíle čirého štěstí, když spolu jdeme v noci spát a on mi s vrněním usíná ve vlasech.
 
Tenhle malý chlupatý miláček je plný rozporů. Dal mi pocit, že nejsem samotná, zároveň však strach z toho, co dělat, když už na jeho výchovu nemám nervy. Ukázal mi, jak hebounce mě umí pohladit a jak bolestivě umí kousnout. Vyžaduje maximální pozornost, když se mi to nejméně hodí (třeba ráno, když se chystám do práce), zároveň jsou dny, kdy o něm hodiny nevím. Zbavil mě nadějí, že ho odnaučím lézt na stůl, a umožnil mi věřit v to, že žít sám nemusí znamenat být osamělý.

Tak tady spolu bydlíme. Můj malý tygr Tracy a já. A je to čím dále lepší.





neděle 19. července 2015

Nejsilnější láska je ta nešťastná

Znáte takové ty internetové psycho poradny a magazíny, kde vám každý den vyskočí několik chytrých článků o vztazích, traumatech z dětství nebo osobních nešvarech? Já jsem k jednomu přihlášená na facebooku, ale vzhledem k tomu, že nepatřím k předplatitelům, někdy se mi ukáže jen titulek článku a dále mě odkaz nepustí. Právě tak tomu bylo tento víkend, kdy se tam objevil článek s názvem "Nejsilnější láska je ta nešťastná". Mohla jsem jen hádat, co bylo obsahem článku, nicméně nadpis mi utkvěl v hlavě a já si ho tam nosím doteď.
 
Láska je divná věc. Nutí nás utrácet peníze, dělat hlouposti, které bychom se střízlivým srdcem nedělali, zanedbávat rodinu a přátele, veškeré myšlenky i čas věnovat jen jedné osobě. A nakonec se velmi často ukáže, že to "nebylo to pravé". Je zázrak, když se v těch davech potkají lidé, kteří si padnou do oka a je to vzájemné. Moc bych to přála všem těm (většinou mladým ženám), které kolem mě v poslední době chodí a vzdychají po někom, kdo jim zlomil srdce nebo s kým se dohodly vztah uknočit, protože ubližoval jim oběma. Sobě bych to přála stejnou měrou - a možná sobecky o trochu víc.
 
Nemá smysl někoho přemlouvat, aby nás miloval. Těch žen kolem mě je čím dál víc. Jsou samostatné, krasné, chytré, schopné a talentované. A každá z nich má samozřejmě spoustu "ale" (ale kdo je nemá). Problémem je, že kvůli slabosti pro některé, ty své muže zahazujeme svou důstojnost a úctu samy k sobě, abychom je přesvědčily, že to my je umíme dělat šťastnými, vařit ta nejlepší jídla a přijímat je takové, jací jsou. Uvědomujeme si, že s každou takovou prosbou se stáváme méně a méně chtěnými, ale nemůžeme si pomoct. A tak jde rozum do kytek a zůstává jen a zase jen ta tolik nechtěná a přitom tolik opečovávaná láska.
 
Nejtěžší je smířit se s tím, že žádné příště nebude. Nějtěžší je pohřbít sny a vzpomínky uložit do alba, které se otevírá jednou za deset let.
 
Přesto, že každý další vztah může přinášet úplně ty stejné pocity a bolet, vrháme se do toho znovu. Protože to je život... a takový nás baví.

neděle 12. července 2015

Až na vrcholky

Posledních pár dní jsem strávila s torzem svojí úžasné rodiny. Dny jsme naplnili krkonošským vzduchem, dobrým jídlem, borůvkami, kilometry v nohách, psaním bakalářky a společně stráveným časem. Vymysleli tisíce hlášek a já jsem zvědavá, které z nich zůstanou rodinnými bonmoty. Naladili jsme se na stejnou vlnu a prožívali zase alespoň těch pár dní v roce rodinné souznění.
 

pátek 10. července 2015

Ze vzpomínek mého táty

Sedělo jich tam asi třicet. Kolem šla cítit zatuchlina a plíseň, chlad obestupoval každého z nich. Ve skutečnosti nebyla až taková zima, ale když se smísí obavy s tmou a dostanou příchuť snahy o sebezáchovu, naskočí husí kůže každému. S sebou neměli nic zvláštního, i když slep byl na takové chvíle už předem připraven. Jedna žena odběhla od vaření přímo v zástěře, některé děti byly v pyžámkách a rozespalé, jak je maminky vytáhly z postýlek uprostřed odpoledního snění. Najednou přestalo být důležité, jestli bábovka nesplaskne, jestli je vytřená chodba nebo napsány úkoly s dětmi. Najednou každý myslel na to, co je v životě nejdůležitější a co možná už nikdy nestihne: říct někomu, že je mu líto, co se stalo. Říct jinému slova lásky, vášnivě a nezakrytě, přesně tak, jak se doposud neodvážil. Říct muži, že je na cestě jejich první dítě. Vychovávat děti s větší péčí o jejich vývoj a chování, než se věčně jen starat o další a další peníze, které se musí přinést domů, aby se jim mohly koupit další hračky jako náhrada za čas, který s nimi ani jeden nemůžou strávit.

Po celou dobu takto zvířených myšlenek poslouchali s nastraženýma ušima, maximálně citliví na jakýkoli zvuk připomínající ten, kterého se báli nejvíc. Kolem nich pobíhaly jejich děti. Jak zvláštní, že do určitého věku si nebezpečí vůbec neuvědomovali. Pak přišel zlom a ty starší se i v útlém věku podobaly výrazem spíše dospělým než dětem. Strach z nich vyzařoval ještě ryzeji než z tváří jejich matek a otců. Správce byl z těch nejmenších na nervy: „Musíte tu pořád pobíhat? Nemůžete chvíli sedět na zadku?!“ Někteří rodiče nereagovali, jiní mu jen slabě opáčili, aby je nechal. U každého se strach projevoval jinak, u správce ještě zvýraznil jeho nelásku k dětem a všem drobným tvorům, kteří potřebují péči někoho jiného. Dětí tam bylo až překvapivě hodně, protože každá rodina v tom domě jich měla dost. V té oblasti bydleli především mladé rodiny dělníků a v tomto domě se jich sešla pěkná řádka.
Pak se najednou ozvala ohlušující rána. Bomba musela dopadnout o pár metrů dál, jen kousíček od jejich domu. Slyšeli zvuk vybitého skla i padající omítky. Každý z nich se přirozeným gestem skrčil víc do klubíčka, matky objaly svoje děti. Malá copatá holčička s očima jako ostravské uhlí vykřikla: „Bum, už spadl zajíc!“ Správce se rozklepal. V té situaci se z lidí, kteří se více či méně důvěrně znají po několik let, stali lidé s jinými tvářemi, v nichž se zračil prožitek hrůzy. Ani se nestihli znovu zhluboka nadechnout a zazněla druhá rána, znovu kousek od nich, jen jakoby z druhé strany. Holčička se znovu ozvala se stejným výkřikem.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než zazněly sirény ohlašující konec bombardování. Když vylezli ze sklepa, zůstali stát v němém úžasu, s dlaněmi v hrůze přes ústa. Některé ženy padly na kolena a hlasitě plakaly. Ze tří bloků stojících v těsné blízkosti zůstal stát jen ten jejich. Nemohli uvěřit, že bomby, které dopadly na Ostravu dne 29.srpna 1944 za sebou zanechaly takové krátery.

Po několika dnech, kdy se postupně odklidily sutiny z celé bombardované oblasti, správce (pořád ještě částečně v šoku) řekl potichu jedné z maminek: „Bůh nad námi držel ochrannou ruku kvůli vašim dětem.“ Ve dvou okolních blocích žádné děti neměli.
Díky této ochranné ruce mohla prožít dlouhý život moje babička i její sestra, tak fascinovaná „zajícem“. Díky ní je dnes na světě můj táta, jenž je otcem tří dětí, kterým se celý život snaží vštěpit životní hodnoty a pravdy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak o tom píše Ten s ochrannou rukou.

pondělí 6. července 2015

Labyrint srdce

Boj srdce a rozumu. Boj starý jako lidstvo samo. Stejně jako skutečnost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Jak přesvědčit rozumem srdce o něčem, o čem ani rozum není přesvědčený?

Ve skutečnosti jsem hodně rozumový člověk. Často přemýšlím o věcech několikrát a ze všech stran, než je udělám. Na druhou stranu ráda propadám intenzivním a náhlým pocitům, když se rozsvítí můj šestý smysl a já cítím, že to vychází z hloubi mojí duše, mého chtění a mého srdce. Jenže pak se dostavuje rozum a klade otazníky do cesty všem těm upřímným citům a pohnutkám. A vedle otazníků klade i obavy a úzkost. Podlehnout srdci může mít následky smršti. Když se v tom podlehnutí nacházíte, těžko se na něj podíváte z odstupu.

Musím ale přiznat, že naslouchání srdci mě vždycky posunulo dál, ukázalo mi to hodně o mně samotné a nedokázalo mě přimět litovat toho, že jsem se rozhodla na základě citů, ne hlavy. Dělalo ze mě lepšího člověka, citlivějšího, chápavějšího. Učí mě, že život není o jistotách a že někdy je třeba být spontánní, abych mohla zažít něco krásného a plného.
 

Ellie Goulding: Love Me Like You Do
 
You're the light, you're the night
You're the colour of my blood
You're the cure, you're the pain
You're the only thing I wanna touch
Never knew that it could mean so much, so much

You're the fear, I don't care
Cause I've never been so high
Follow me to the dark
Let me take you past our satellites
You can see the world you brought to life, to life

pondělí 29. června 2015

Tygr, jenž je láska

Už je to týden, co jsem si domů přivezla tohohle miláčka...
  • Aby zaplnil jedno ze dvou prázdných míst v mém srdci.
  • Aby mi dělal parťáka a společnost v bezesných nocích.
  • Abych se více těšila domů.
  • Abych si nepřipadala divně, když mluvím nahlas v prázdném bytě (teď to alespoň můžu svést na jeho přítomnost).
  • Abych znovu zažívala ten pocit, že někdo potřebuje moji péči.
  • Abych se mohla těšit z jeho úspěchů.
  • Abych mohla cítit něčí blízkost.
Můj malý tygr Tracy.





sobota 27. června 2015

V metru

 
Než on přistoupil, ona už tam nějakou chvíli seděla, unavená po dlouhém dni, s knížkou na klíně a hlavou opřenou o sedadlo. Něco ji donutilo se na něj podívat. Nejdřív se dívala srz něj, pak ale zachytila jeho přímý pohled a zjistila, že se dívají přímo na sebe, oběma se jim v očích zračilo překvapení, pobavení i zvědavost. Nejdřív to byl jen okamžik, pak se ale ta krátká chvíle vzájemného pohledu protáhla na věčnost. Přerušilo ji zabrždění vlaku v další zastávce. Jak dlouhá může být jedna minuta?
 
A pak po celou tu dobu další kradmé i neskrývané pohledy, bušící srdce, červeň ve tvářích. Společné pobavení dvou neznámých cestujících nad člověkem, který se neohrabane pokouší prodrat mezi jejich místa. Přemýšlel on nad tím samým jako ona? Jak těžké může být natáhnout ruku, představit se a říct: "Vykašli se na to, co máš teď před sebou, a pojď se mnou na kafe."
 
On se začal chystat k odchodu jako první. Po těch pohybech, kterými dáváme najevo lidem kolem nás, že pro nás cesta končí, se na sebe ještě jednou dlouze podívali a usmáli se. Pobaveně, polichoceně. Když vystoupil, čekala, jestli se otočí. Další dlouhý okamžik. Cítila, že ho zajímá, jestli se na něj dívá i pak. Věděla, že se otočí, aby si to ověřil. A pak se otočil. Poslední zářivé a jiskřivé úsměvy na obou frontách.
 
Po zbytek cesty přemýšlela nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ho v miliónovém městě potká znovu. A jaká je pravděpodobnost, že by pak tu ruku natáhla.

neděle 14. června 2015

Letní

Miluju letní bouřky. To čekání na okamžik, kdy černá mračna v dálce konečně doputují nad moji hlavu a rozprší se. Silný vítr rozhýbe všechno kolem, setmí se dříve než běžně v tyhle dny a na rozpálené chodníky dopadnou první kapky. Dusný vzduch před ní se tetelí a ulpívá na každém kousíčku těla, jako by s každým nádechem přidával další vrstvu oblečení.
 
Láska k bouřkám jako všechno krásné s sebou přináší ale i strach. Ten pocit samoty a obav je až nábožný. Do toho rozžhnuté svíčky, já v hlubokém křesle přikrytá dekou, obličej ozářený monitorem a v hlavě vířící se vzpomínky z posledních dnů.
 
Tolik emocí, tolik vydané energie a fyzické námahy, nových tváří a starých známých. S každou extrémní situací se lidé mění nebo (to možná spíš) ukazují v tom nejpřímějším světle. Nejsem schopná nosit svou pracovní masku ve chvíli, kdy sedím v kánoi a údajně vypadám "jak přikovaná k jejímu dnu", protože trnu hrůzou, že je pode mnou strašná vodní hlubka. Fakt, že na břeh došlápnu suchou nohou, je pak jako zázrak.
 
A potom hned myšlenka na možnou budoucnost. Na velké změny, které zasáhnou a mají dalekosáhlé následky. Zvolit změnu nebo ze strachu zůstat stát? Dát všechno na jednu kartu, i když jsem za sebou ještě úplně nezavřela? Co když ta změna dveře přibouchne nadobro? Je možné ztratit všechno v jednom gestu, kterým ale nakonec víc získám? A ta nejdůležitější otázka: jsem na to dostatečně odvážná?
 
Bouřkou vrcholí období čekání. Bouřka vyjasní vzduch, myšlenky i pocity. Po bouřce je vzduch cítit bezem, Vltavou a čerstvě pokosenou trávou. Chlad a jasno prostoupí vaším domovem a srdcem tak daleko, jak je jen necháte. Třeba s krabicí zmrzliny a lžičkou v otevřeném okně, když bouřku pozorujete ze vnitř a necháváte se naplnit tím vším, co s sebou přinesla.
 
 

sobota 13. června 2015

Father-daughters time

Tisíc stupňů ve stínu. Jízda Elefantem, který měl být rychlíkem a za který jsme dali nekřesťanské peníze. Tátův puchýř na patě a rozapadající se boty. Amálčina kabelka úplně k ničemu. Pistáciová zmrzlina nesrovnatelná s tou včerejší z Újezdu. Růžová zahrada, altán bez laviček, rybník bez vody. Hranolky s tatarkou jako předkrm, po návratu nálet na tetinu kuchyni, roštěnou, okurky z Moravy a koláč z Globusu.
 


neděle 7. června 2015

Srdcebeat

Asi není žádná jiná kapela, která by mě provázela životem tak dlouho, jako to dělá Kryštof. Jejich Obchodníka s deštěm jsme vyhrávali ve školním rádiu už na základce a s každou jejich další deskou mám spojené určité životní období.
Tak výjimečné je pro mě dělají především jejich texty. Jak řekla jednou moje teta při poslechu jedné z jejich písniček: "Oni vždycky dají dohromady slova, která k sobě vůbec nepatří, ale tak nějak podivně to drží." Dokážou člověka roztančit a rozplakat hned při prvním poslechu. Nevím, o kom dalším (jestli vůbec) bych to mohla říct, ale písničky z jejich alb nepřeskakuju.
Umělec je pro mě člověk, který dokáže svou tvorbou vyvolat emoce v tom, s kým dílo sdílí. Je mi jedno, nakolik je to prvoplánové (jako třeba totální slaďák zpívaný s klavírním sólem) nebo přeslazené. Stačí mi, že je to pravdivé, protože takovou vděčnost za to, co bylo, bolest z toho, co není, a radost z toho, co možná bude, nedokáže vyvolat špatná píseň.
 
Znám milion blyštivých měst
v nich milion dveří
za nimi labyrinty cest
co mě lákají dál
a nad tím vším ještě víc hvězd
chceš ať mě střeží
abych se neztratil
abych se nenachytal

Protože ty a já
jsme jedno jen ze dvou částí
protože ty a já
jsme dvě křídla nad propastí

A tak doufám
že to co mě i tebe tak mrazí
nejsou  jen tři tečky na konci frází
a tak doufám
že to co mě i tebe tak mrazí
nejsou  jen tři tečky na konci frází

Znám sto tisíc scénářů
v nich sto tisíc rolí
a uprostřed všech ta jediná
co bych chtěl hrát
je to ta, co jsi vepsala do snářů
a co nás spojí
co s ní každý den vstávám a večer jdu spát

Protože ty a já
jsme jedno jen ze dvou částí
protože ty a já
jsme dvě křídla nad propastí
Kryštof: Ty a já (Srdcebeat 2015)

sobota 6. června 2015

Spíkování


Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.
 
Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.
Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).

Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.
 
Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.  

úterý 2. června 2015

Den, kdy jsem se naučil žít

Aneb malé promo nové knize Laurenta Gounelle (musíte si přečíst hned po Bůh chodí po světě vždycky inkognito).
 
Margie se usmála.
"Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. Díky pokusu, který ve 13.století provedl panovník Svaté říše římské Fridrich II., to můžeme tvrdti s naprostou jistotou."
"O tom pokusu jsem nikdy neslyšel."
"Tento muž plynně hovořil šesti či sedmi jazyky a kladl si otázku, jaký je onen 'jazyk boží', tedy jazyk, kterým bychom všichni přirozeně mluvilo, kdybychom se žádnému jazyku neučili. Proto provedl pokus, který by se v dnešní době naštěstí nikdo neodvážil zopakovat."
"Co udělal?"
"Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo dávat jim jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, tedy zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit."
"A jaký jazyk se u nich rozvinul?"
"To se nikdy nezjistilo."
"Jak to?"
"Všichni zemřeli- Přestože všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno, byly mezilidské vztahy."
Jonathan znechuceně zakroutil hlavou.
"To je příšerné."
"Vztahy jsou esencí našeho života, Jonathane."

pondělí 1. června 2015

V krocích

První letošní bezsilonkový den. Nečekané setkání s Janem, který má pec a v ní peče to nejlepší jahodové müsli s mandlemi a bílou belgickou čokoládou. Prý se ho naučil "od bejvalky" a postavil na něm svůj business. Aspoň k něčemu ty bejvalky jsou.
A pak už oblíbená trasa: z Pohořelce přes Nový svět k Jelenímu příkopu, přes Mánesův most na Staroměstskou. V poslední době alespoň jedenkrát týdně. Nikde jinde mě to tak nebaví.

 

pondělí 25. května 2015

(ne)snáším loučení

Když jsem byla malá, měla jsem růžové legíny s bílými puntíky. Na většině fotek z toho období mě spatříte právě v nich. Nejdříve jsem v nich chodila na poutě, na oslavy a do školy. Pak (vzhledem k jejich oblíbenosti a častému nošení) mi bylo dovoleno chodit v nich na zahradu, na tábor a pak na doma. Postupem času se z nich staly vybledlé kusy látky, guma se opotřebovala a prakticky se nedaly používat, ale já je milovala. Až jsem pak jednoho dne zjistila, že je moje máma rozstříhala a začala používat jako hadry.
Vím minimálně o dvou lidech, kteří dokáží pochopit moje pocity z té chvíle, kdy jsem to zjistila. Byla jsem nešťastná, naštvaná a zraněná. Jak si to mohla dovolit? Vždyť to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení! Ničemu nepomáhalo to, že mi pořád dokola opakovala, že už se nedaly nikam nosit a že mi přece koupí nové. Nechtěla jsem nové, chtěla jsem přesně ty, které najednou používala na utírání prachu.

Dnes se loučím se svým termohrnkem. Už jen to, když si tu větu přečtu, ve mně vyvolává pocit, že se chovám jako dítě. Ale je to tak: loučím se se svým krásným Starbucks termohrnkem z limitované edice Lada. V zimních měsících jsem potisk Lady vyměnila za vločky a připadala si stylově. Dělal mi společnost při mém časném vstávání a jízdách do Jablonce, při výletech, v mrazivých dnech a mrazivých náladách. A zase: vzhledem k častému používání mu dneska chybí spodní část a vločky jsou polité kávou. Je popraskaný a je nemocný. To nejdůležitější na něm je ale to, kdo jej vybíral, kdo mi ho přinesl s laskavýma očima domů a kdo mi do něj ráno dělával kávu. A když jsem ho dneska házela do popelnice s tříděným odpadem, vybavila se mi písnička Svěráka&Uhlíře Semišky a připadala jsem si jako zrádce.


 

Neznám moc lidí, kteří mají rádi změny. Máme rádi to, co známe a co jsme si zamilovali, a je vždycky těžké se s tím loučit. Někdy to, co přijde a čím nahradíme to staré, není lepší. Někdy je to horší a někdy jen jiné. Jestliže však vybíráme pečlivě, opatrně a s velkým úsilím, může se to podařit. Změny dávají prostor novému: novému nadšení, novým začátkům, novému štěstí. Přináší možnost nedělat znovu ty samé chyby (jako třeba neházet s hrnečem tak, jako by byl ze železa). Přináší možnost přemýšlet nad tím, co opravdu chceme a co je pro nás nejlepší. Změny jsou bolestivé a nepříjemné, ale nakonec z nich můžeme vzejít silnější, moudřejší a s novým termohrnkem.

neděle 24. května 2015

Singer

Dostala jsem šicí stroj.

 
 Už je to nějaká doba, co jsem poprvé četla facebookový status mojí mladší sestry, který hlásal do světa, že je nejspíš výjimečnou dcerou, protože ji táta obdaroval novým Singerem. Tehdy jsem se zasmála a pak s respektem pozorovala bílou mašinu na jejím stole v našem home town. Zkusit to na něm jsem se ale už tehdy neodvažovala. Nejspíš jsem tušila, že se tomu dá snadno podlehnout.
 
Troufám si tvrdit, že mnoho druhů ručních prací je mi blízkých - šití pro mě ale zůstávalo velkou neznámou. Když jsem zpod stromečku vytáhla tu velkou krabici a rozbalila ji, zachvátil mě úžas. Přesně tohle byl typ dárku, po kterém člověk touží, ale vlastně vůbec nečeká. Nejdřív jsem nevěděla, co s ním. Co se šije v době, ve které se nevyplatí šít si vlastní oblečení? Pak jsem si ale uvědomila, že už dlouho schovávám látku pro obal na knížku, který jsem se chystala už dlouho ušít (samozřejmě v ruce). A tak jsem začala...
 
No, začala je silné slovo. Naštěstí někdo začal místo mě. Skutečnost, že nečtu návody a že jsem neměla nervy přijít na to, jak vůbec navléknout nitě, vypovídá dost o absenci trpělivosti v mojí povaze. První kousek vyšel spíše náhodou než proto, že bych opravdu věděla, co dělám. Teď mám ale dostatek času šít, a tak mám konečně od Vánoc pocit, že jsem se s tím strojem sblížila. A po menší krizi v minulém týdnu cítím, že mezi mojí nohou a šlapadlem vzniká harmonický vztah, který dal v posledních dnech vzniknout dalším obalům na knížky, povlakům na polštáře a kuchyňské zástěrce.
 
Nicméně přes značný pokrok vím i nadále, že můj respekt před tímto strojem je stále velký, což ovšem kupodivuju kvituju, protože s respektem obecně mívám problém. Díky šití si uvědomuju, že ne všechno se můžu naučit na lusknutí prstů. Vím, že se musím pekelně soustředit a že pěkný výsledek nedostanu zadarmo. Že musím být hodně trpělivá a smířit se s tím, že dost času strávím neužitečným páráním. O to je pak ale hezčí položit ten obyčejný ikeácký polštář na křeslo a dívat se, jak se stal výjimečným jen díky dvěma hodinám mého času a pečlivě vybrané látce.

středa 13. května 2015

Eat, pray, love

"Pořád vzpomínám na jednu poučku své guru ohledně štěstí. Říká, že lidé mají obecně tendenci považovat štěstí za nějakou náhodu, která se objeví a sestoupí na vás jako pěkné počasí. Ale tak štěstí nefunguje. Štěstí je důsledkem osobní snahy. Bojujete o ně, usilujete o ně, trváte na něm a někdy dokonce i cestujete kolem světa, abyste je našli. Musíte se neoblomně účastnit projevů vlastního blaha. A jakmile dosáhnete stavu štěstí, nikdy nesmíte přestat dbát o jeho uchování. Musíte projevovat mohutné úsilí a neustále mu plavat v ústrety. Pokud se zastavíte, ztratíte svou niternou spokojenost. Je snadné se modlit, když strádáte, ale pokračovat v modlitbách i v situaci, kdy se krize přehnala, je obdobou stvrzujícího procesu, kterým své duši pomáháte, aby se přidržela dosažených met."
Elizabeth Gilbert: Eat, pray, love
 
Stejně jako se Elizabeth rozhodla hledat sama sebe a najít způsob, jak být šťastná, i já se vydala na podobnou cestu. Donutily mě k tomu jiné okolnosti a zvolila jsem jiné způsoby (přece jen si nemůžu dovolit rok nepracovat a strávit jej objížděním zeměkoule). Jak to píše Bára Šťastná: "Každý den v podmínkách všedního života testuji nejrůznější způsoby, jak být šťastnější." Za těch pár týdnů jsem přišla na následující:
  • Miluju číst si na balkoně s čerstvou kávou a všemi těmi venkovními zvuky okolo.
  • Rozveselí mě čerstvé květiny na stole a v okamžiku, kdy je kupuji, se snažím nemyslet na to, že za pár dní zvadnou.
  • Uklidňuje mě cesta vlakem a ta představa, že mám čtyři hodiny na seriály, dobré filmy nebo knížky.
  • Baví mě procházet Ikeou a představovat si, co by mohlo být součástí mého domova.
  • Chybí mi kotě, a tak jsem se jala sehnat nového miláčka.
  • Šťastnou mě dělá trávit čas s mojí rodinou.
  • Potřebuju a naplňuje mě dělat radost (jakýmikoli způsoby) druhým lidem, které  mám ráda.
  • Často chodit na procházky.
  • Péct a vařit pro někoho, komu chutná.


 

pátek 1. května 2015

Májové kočky

Tak jsem se konečně dočkala a přišla na řadu. Zvědavost a očekávání se stupňovalo s každým přibývajícím dnem od loňského října. A včera to bylo poprvé.
 
Poprvé, co jsem zazvonila na dvěře paní P. a čekala, jestli mi přijde otevřít nebo jestli kvůli jejím nedoslýchajícím uším budu muset zvonit znovu a déle. Poprvé, co jsme spolu vyrazily do Billy na nákup a já mohla vidět svět z úplně jiné perspektivy a prožít situace, které jsem si dříve neuměla ani představit. Nechápavě jsem se dívala do tváří lidí, pro které jsme my dvě byly atrakcí: dvě ženy jdoucí rychlostí 300m za hodinu s věkovým rozdílem 65 let. V těch prvních dvou hodinách jsem se učila, jak jí být pomocí, aniž bych ji uváděla do rozpaků, rozpoznat, co jí dělá problém (třeba rozevřít igelitový sáček), a naučit se, co má ráda.
 
Když mi popisovala, jak vaří, dokázala tak rozehrát moji chuťovou fantazii, že jsem se olizovala jen při jejím popisu. Nikdy jsem si v obchodě nestihla prohlídnout tolik potravin jako včera, protože ho většinou proletím mnohonásobnou rychlostí. My jsme ale za tu dobu stihly probrat její pobyt v nemocnici, problém s vypadáváním vlasů (ten sdílíme) a absenci vlastenectví v dnešní době. Začala jsem se rozplývat, když mi řekla, že si bude muset znovu přečíst F.L.Věka a že si příště musím prohlédnout její knihovnu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že na tom, jak na nás vypadají kalhoty a jestli nemáme velký zadek, nám záleží v jakémkoli věku. Vyprávěla mi, co všechno prožila a co už prožít nestihne. Já jí vyprávěla, co bych prožít chtěla a v co doufám. Vyprávěla mi o svých květnových narozeninách a pak jsme se společně smály tomu, že jsme májové kočky.
 
Učí mě vnímat tuhle věkovou skupinu lidí jinak, než jsem to uměla doteď. Už vím, že pokud mi někdo jako ona vjede vozíkem na nohu, nemusí to být proto, že má špatný den. Jen už ten vozík nedokáže ovládat tak jako ve třiceti. Obdivuju a závidím jí její klid a smířenost s tím, jaké věci jsou. Takže když došlo na děkování za společně strávený čas, já té vděčnosti cítila určitě víc.
 
Z úst paní P.:
  • "Vařit pro jednoho je peklo."
  • "Už přes 60 let se kamarádím s dvěma sestrami a ty se jmenujou Marta a Marie."
  • "Dvě kolečka kvalitního uheráku jsou lepší než celá štangle salámu."

středa 29. dubna 2015

Cukr i sůl


Aneta Langerová: Salome

Něžná i proradná,
krutá i bezradná.
Plamen i červánek,
ďábel i beránek.
Cukr i sůl.
U vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků 
císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil 
království půl .

Salome, noc už je na sklonku.
Salome, podobnas úponku.
Podobna kytaře pro svého vladaře, 
Salome, tančíš.

Je to jako snaha chytit do dlaně první vločku přicházející zimy. Jako by to, že se roztopí v dlani, znamenalo, že zima nepřijde. Jako snaha pochopit sama sebe a najít se mezi protiklady. Něžná i proradná, krutá i bezradná. Jako by Kryl žil po mém boku a viděl do mojí hlavy. Dokázal zachytit nálady a rozmary těch femme fatal, které vstoupí do života, roztočí vše dosud důvěrně známé, změní to v chaos, návykový zdroj neutuchající touhy žít vášnivě a nekonečně, a pak musí odejít, protože jsou ničivé a protože se s nimi prostě žít nedá. Třeba potkal-znal-měl taky jednu takovou...
Jenže ony se nedokáží zbavit pocitu, že když se přiblíží obyčejnosti, jejich život upadne v zapomění (jako by se nesmířily s tím, že tomu stejně tak nakonec bude). A tak chodí pod pražskými podloubími, ztrácí se v parcích, jsou éterickými sny mnoha mužů, kteří si nakonec radši vybírají ženy z masa a kostí, s nákupními taškami a zástěrami ušmudlanými od rajské.

neděle 26. dubna 2015

Jednička pro Anetu ...

... za její nové album. Čtyři Andělé jsou naprosto odpovídající.


Aneta Langerová: Na Radosti

Takový den
kdy láska němá bývá
zaslepí zrak,potopí vrak
k umírání vzývá

A já náhle vím
že zítra kvůli tobě
ztroskotám na skaliskách
tak blízko tvojí země

Tak nám nedej ukrást den
o němž zdává se mi sen
jak do zátoky vplouvám

pondělí 20. dubna 2015

Partik Hartl: Malý pražský erotikon

Moc šancí jsem tomu nedávala. Jenže je to tak neuvěřitelně čtivé, že jsem do toho vlítla a po třech dnech už skoro končím. Po všech těch Viewezích, Milencích lady Chatterleyové a Padesáti odstínech šedi by si člověk řekl, že už ho nic nepřekvapí. Moje překvapení bylo ale dnes tak velké, že mě musel vyhodit z metra na konečné člověk, který procházel vagóny a kontroloval, jestli se tam někdo neskrývá. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla s očima otevřenýma v úžasu a dlaní jsem si zakrývala otevřenou pusu. Pohled to musel být asi dost komický.

A tak po prvních rozpacích ohledně této knížky překypující erotikou jsem zjistila, že ji budu muset zařadit mezi ty, kterým se nečekaně podařilo vyvolat ve mně notnou dávku emocí. Překvapení, pobavení, radost, zvědavost. Rozběhly mou fantazii na plné obrátky. Nakonec jsem ale zjistila, že tím hlavním tématem není erotická stránka lidkých vztahů, ale neustálá potřeba být zamilovaný. Mít někoho, ke komu můžou směřovat naše ideály, naše láska a naše touha. Být s tím člověkem stejně šťastný po dvaceti letech jako v okamžik prvního setkání. Patrik Hartl nabízí trochu jiný pohled do oken pražských bytů a do srdcí jejich obyvatel.
 
Zkuste to. Třeba vás to nepohorší a bude bavit stejně jako mě.


úterý 14. dubna 2015

Na rozloučenou

Chybění dnes a smutek po zítřku
překonáme obtěžkáni vzpomínkami.
Radši jen nevědomky vědomě
pustit si do života
všechny ty
absurdně nezbytné marnosti.
 
Vzdálenost na měsíc a zpět
do Prahy vsunutá,
falešná a zároveň rostoucí.
 
Už neslyšíš
tlukot mého překypujícího srdce.
Už nevidím
pláč tvých vyprahlých očí.
 
Tak vzdáleně blízcí.
Tak blízce vzdálení.

sobota 11. dubna 2015

Spolu

Když tři se rádi mají.
 

Diana Krall: Operator
 
 







 

pondělí 6. dubna 2015

Objevuju a hledám

... okolí svého nového domova.
... jak se vypořádat se ztrátou.
... jak začít znovu.
... jak nabrat sílu.
... jak se poučit z chyb a nedělat dále ty stejné.
... jak se zase nadechnout a těšit se na další jarní dny.
 

Ellie Goulding: Your song




neděle 29. března 2015

Mí bobříci odvahy

Moje oblíbená bloggerka Bára Šťastná využila možnost zeptat se svých čtenářů, čeho se v životě bojí. Šlo jí především o drobnosti, se kterými se stkáváme dnes a denně každý z nás, a z nějakého důvodu nám právě tyto maličkosti nahánějí hrůzu. Průzkum se setkal s poměrně velkým ohlasem, všechny zatím nashromážděné odpovědi najdete zde: http://stastnyblog.cz/odvaha/
 
A protože jsem zjistila, že spousta z těchto strachů je sdílená, vyjmenuji některé, které se tam objevily, a přidám svoje. K čemu tedy potřebujeme odvahu?
  • Když čelím nějakému problému, tak si připustit, že to může dopadnout dobře, věřit tomu a celou dobu se nebát, že se to nevyplní a já pak budu jen čelit zklamání.
  • Vykašlat se na to, co si o mě myslí ostatní (a teď nemyslím přátele a rodinu), ale ty cizí lidi, ke kterým třeba nemám zas tak blízko, ale přesto mě trápí, co by si asi pomysleli.
  • Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veči, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohati. I když to trochu bolí.
  • Zavolat mámě.
  • Zastat se někoho, kdo se přizná, že chodí k psychoterapeutovi, i když se na něj ostatní dívají jako na blázna.
  • Být dobrým přítelem člověku, který se mi líbí, a přát mu štěstí, i když to znamená, že nebude se mnou.
  • Říct svým dotěrným a zvědavým kolegyním, že se o něčem opravdu nechci bavit, místo toho, abych se vykrucovala.
  • Přiznat si, že potřebuju něčí pomoct.
  • Podívat se do zrcadla a dívat se nejen NA člověka, ale i DO člověka, kterým jsem.
  • Přiznat si, že jsem něco fakt nezvládla, a poučit se z toho.
  • Zavřít oči a nechat se vést.

pátek 20. března 2015

Proč nenosím iPod

Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.
Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"
Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."
 
Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.
 
Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.
 
Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.
 
 

úterý 17. března 2015

(Bez)nadějné

Její milovaná sestra jí řekla, že v těžkých životních etapách je třeba radovat se z maličkostí. Člověk potřebuje postupně nabrat sílu, protože ho k smrti vyčerpá už jen vstát z postele nebo zabouchnout za sebou dveře. Každý večer i každé ráno jsou beznadějné. A vůbec jí nepomáhá, když slyší, že každý takový večer a každé takové ráno bude méně a méně beznadějné. Až se pak jednoho rána probudí s vědomím, že zmizelo to BEZ a tohle ráno už je jen NADĚJNÉ. A dokud to nepřebolí, je třeba myslet na ty největší drobnosti. A když nad tím pak přemýšlela, věděla, že i dneska ji nějaké potkaly. Tak třeba:
  • někdy stačí fakt, že vyjdete z domu a svítí slunce (kdyby se k té depresi měl přidat ještě déšť, asi by ani nevstala);
  • jí přes kruhy pod očima a opar na rtu někdo vysmekl poklonu;
  • zjistila, že - světe div se - bezlepkové piškoty jsou lepší než ty s lepkem;
  • ji překvapila a nesmírně potěšila zpráva od blízkého člověka, který se nabídl vzít si trochu té tíhy na sebe;
  • i přes to všechno se dokáže smát a radovat s lidmi, se kterými ji spojuje láska ke knihám.
    Když nad tím pak přemýšlela, uvědomila si, že je vlastně nesmírně obdarovaný člověk.

    sobota 14. března 2015

    Já se přiznávám

    Mám ráda antropologii.
    Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.
     
    Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.
     
    Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.
     
    Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.
     

    Hana Hegerová: Potměšilný host 
     
    Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.
     
    Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

    Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.

    čtvrtek 19. února 2015

    Kytku jen tak

    A tak je za námi, ten letošní den svatého Valentýna. Ten loňský byl první, rozpačitý, a nakonec i rozlobený. Letos jsem ho prožívala trochu jinak, už jen proto, že se na něj shodou okolností ptaly všechny moje kamarádky, které jsem potkala těsně před 14. únorem.
     
    "To jen chlapi říkají, že je to blbý americký svátek a že kytku mi přece můžou dát kdykoli jindy, aniž by jim někdo diktoval termín. No jo, jenže já se té kytky stejně nikdy jindy nedočkám, tak proč by nemohli respektovat alespoň ten nadiktovaný termín!" Zvláštní, že takhle se se smíchem (ale zároveň i bodnutím u srdce) rozčilovalo několik z nich. Přemýšlely (y hlavně proto, že by mě zajímal názor vás, žen) jste někdy nad tím, proč máme to gesto tak rády? Proč zrovna květiny? A proč si je nejvíc přejeme dostávat bez důvodu? Ne k narozeninám nebo svátku, ne k nějaké jiné výjimečné příležitosti nebo jako omluvu, ale jen tak? Vždycky mě dokáže rozehřát pohled na muže stojícího před nákupním centrem s gerberou v ruce. A ještě hřejivější je, když se mi podaří vidět celou tu scénu, kdy ona přichází s úsměvem k němu, obejme ho a políbí a potom s úsměvem tu kytku přijme. Je v tom tolik emocí, až se mi z toho chce někdy brečet.
     
    Moje láska patří mezi ty muže, kteří květiny nosí rádi a často. Proto jsem si vyloženě užívala tu chvíli, kdy jsem svým kamarádkám musela říct, že se ho musím zastat a říct, že on květiny nosí bez důvodu. Jen proto, že na mě myslel, když šel kolem květinářství. Anebo proto, že na mě myslel, a tak do toho květinářství zašel, i když kolem něj neměl vůbec cestu. A v každý takový okamžik si uvědomím, co na tomhle gestu mám tak ráda já: vyvolává ve mně pocit ženskosti, která je milována a ceněna. Ten pocit, že být zranitelná a jemná není na škodu, ale je to výsada žen. Že přijmout ji s úsměvem, díky a polibkem je vlastně stejné umění, jako dát muži najevo to, že si cením jeho mužnosti, kterou znásobil tím, že dal najevo své něžné city s přirozeností a elegancí.
     
    V konečném důsledku je to drobné gesto, které když se postaví vedle té spousty drobných gest, tvoří vlastně naši celou lásku. To, proč druhého milujeme, proč se bez něj neobejdeme a proč je pro nás tak výjimečný. Nemusí to být jen květiny, ale jakékoli vaše malé rituály, které vás k sobě přibližují a dělají tebe a jeho vámi. Moc bych nám všem přála, abychom si právě těchto drobností vážili a hýčkali si je celým srdcem, protože z nás dělají menší sobce a učí nás více přemýšlet o druhých...


    neděle 8. února 2015

    Den

    Písňové texty stejně jako básně dokáží zintenviznit moje pocity. Podtrhnout a zvýraznit to, co v daný okamžik prožívám. Když se skrz brýle dívám do oslepujících slunečních paprsků a myslím na to, že právě teď jsem to nejvíc já. Když si od hlavy až ke konečkům prstů uvědomuju, že tohle je můj život a že zrovna teď žiju to, co další den už nebudu. Když zavřu oči a naslouchám rytmu svého srdce. Když si položím hlavu na jeho hruď a poslouchám tlukot toho jeho. Myslím na housle a na to, co se v té písni zpívá. Na to, že tohle jsme my ... jakkoli nešťastní či šťastní. Slzy a smích a chvíle absolutního a čistého štěstí.


     Aneta Langerová: Den

    Jako by někdo umíral
    ale není kdo by to byl
    nad žaludkem ten pecivál
    válí se jako by se smál
    jako by vůbec netušil

    Že zítra bude novej den
    a co je teď je jen sen
    co se dlouho nezdrží
    ptáci zpívaj asi jsou
    s netrvanlivou adresou
    na nepotřebným nádraží

    Zítra ty krásný vypustí
    na ulice i náměstí
    štěstí se někam nakloní
    že někam spadne s tím počítej
    tak se dobře podívej
    a pak si naber do dlaní

    čtvrtek 22. ledna 2015

    A.P. 24 Y/0

      

     Billy Joel: She's always a woman
     
    Dneska je to 24 let. S nikým jiným jsem v životě nestrávila tolik času a asi málokdo to někdy překoná.
    Doufám a věřím v to.

    Jméno Amálka dostala v době, kdy ještě rozhodně nebylo tak oblíbeným a neslyšeli jste ho z úst volajících maminek tak často. Myslím, že se našim povedlo.
    Její komplikovaná povaha mi mnohdy nedá spát a náš vztah je stejně složitý jako dlouhý. Obě čas od času zažíváme chvíle, kdy se ptáme, proč "zrovna ona musí být moje sestra"? Navzdory všem neúspěchům se nám za ta léta podařilo vytvořit jedinečné a ohromně vzácné pouto.
    Vždycky jsem měla potřebu ji chránit a zároveň poučovat, co by měla dělat. Postupně mi dochází, že jsou už dávno za námi doby, kdy moje rady potřebovala. Dnes je to právě na opak. Je pro mě neskutečnou inspirací a nepřestávám se obdivovat jejímu stylu v oblékání, zájmech (šerm, šachy a vážná hudba mě u ní nepřestávají uchvacovat) a především tomu, co je pro ni opravdu důležité.
     
     
    A tak v den jejích narozenin přemýšlím nad tím, co přinesla do mého života a přicházím k náledujícímu:
    • Schopnost dělit se.
    • Poznání toho, že na vztahu (i tom, ke kterému jsme byli nějakým způsobem předurčeni) je třeba pracovat a že se nevytvoří pouze tím, že máte společné geny nebo stejné rodiče.
    • Vědomí, že nejsem sama, i když se naši hádají, a že mám s kým brečet pod peřinou a bát se budoucnosti, stejně jako ...
    • ... se radovat z toho, co nás čeká.
    • Možnost objevit moje střeštěnější a méně racionálnější já (jako třeba při laser games).
    • Umění jezdit na vodních lyžích z pohodlí vlastní postele (Amál, na to se fakt nedá zapomenout).
    • Názorný příklad toho, že když má člověk vůli, může dál a dál překonávat sám sebe a stávat se tak lepším a silnějším člověkem.
    • Lidskou zkušenost, že pod nepřístupnou tváří a odtažitým jednáním se může ukrývat hluboký vnitřní svět plný lásky, pochopení a soucitu.


     
    Všechno nejlepší, Mali!