Odpověď

Do toho vozu jsme nasedly... proto příběh nekončí.
Nenosím své štěstí po kapsách, ale držím jej pevně v dlaních a nikdy ho nepustím.
Svoji duši dám na misku vah, ale společně s tou druhou nemůžou být váhy prázdné.
A tak...ještě nabírám dech a chci pálit stůj co stůj...
Protože nejsem jen na půjčení, nejsem jen na dobu určitou!

Christmas time

Zjistila jsem, že nesnáším pečení cukroví, i když s jeho pojídáním už je to trochu jinak. Když si zalezu s dětskou knížkou do postele a vedle sebe položím talířek plný sladkého, radši nepřemýšlím, jak bude po Vánocích vypadat moje postava.

Taky jsem ráda, že už nejsem na gymplu - ne kvůli učitelům, ale kvůli širokému záběru všech předmětů. Je dobře, že se člověk čas od času musí pohnout z místa. Otázka je, jestli tím víc ztrácí nebo víc nachází...

Pořád čekám, jestli se najde někdo, kdo mě nafotí podle mých (i jeho) představ. Může ale fotka zachytit duši? A je vůbec možné i přes mou náročnost, aby se mi líbila?

Jsem znovu nadšená z barvy svých vlasů, což ještě nemusí nutně znamenat, že nemám ráda tu svou přirozenou.

A v tomto Vánočním čase klidu a pohody přemýšlím nad životem a smrtí, nad milováním i nenávistí. Asi to nikdy nevyřeším. Proč lidé musí umírat, když o ně druzí pořád stojí? A proč je život nefér? Proč je tolik věcí, kterým nerozumím, a proč se nemůžu vyrovnat s tím, že jim ani nikdy rozumět nebudu?

Jak by řekl Horáček: "Nevzdávám se a zápolím..."

Smutná krása

Někdy cítíme smutek, když se díváme na něco krásného, protože víme, že to nebude trvat dlouho.

Zjistila jsem, že ty krásné věci si nedokážu užívat hned v tu chvíli, kdy probíhají. Status krásy získávají teprve tehdy, když o nich začnu přemýšlet.Často mi chybí Arabelin prsten - chtěla bych jím jen otočit a prožít ty chvíle znovu. Je jich jen pár, ale všechny proběhly teprve v průběhu minulého roku. Chtěla bych vrátit jednu prosincovou noc a následující den, kdy téměř všechna slova označující city a prožívání nabyla nových rozměrů. Chtěla bych otočit prstenem a znovu prožít pět dní na konci srpna, kdy mi došlo, že jsem nikdy nebyla ráda samostatná a soběstačná. Taky by to byl minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že ne před bouří, ale po bouři nastává ten největší klid.
Není lehké se s těmi okamžiky rozloučit, protože ještě předtím, než skončí, víte, že to už nikdy nebude stejné. Můžete je ještě prožívat, ale už být smutní z jejich konce, být smutní z krásy, která uniká. Nejde o to, jestli jste optimisté nebo pesimisté. Jde o to, jak moc jste závislí.

A mně už nepomůže ani léčení...

Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

Kotě je solidní

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?

VeSmíru

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Co se mi honí hlavou...

Není jednoduché se mnou vyjít. Vím, že často klamu svou potřebou se všemi vycházet. Umím být pořádně paličatá a nekompromisní. Když jsem o něčem přesvědčená, že to tak funguje, nemůže to fungovat jinak. A pokud mám představu o tom, jak bude probíhat můj další den, a ono to nakonec nevyjde, dokážu být dost nepříjemná. Taky jsem pěkně protivná, když jsem unavená a nemám poblíž postel a teplou peřinu. Mívám období, kdy nevyjdu ven bez podpatků a kabelky, a tak mě teď pořádně štve, že musím chodit v ryflích a kozačkách (protože jinak bych zmrzla). A štve mě, že když se pěkně obléknu, všichni se hned ptají, jestli jdu do divadla - jako by už v dnešním světě holka nemohla být doopravdy holkou. Moje černé nehty vyjadřují moji současnou náladu. Nejradši bych si zalezla do postele, pila horký černý čaj a četla si dětské knížky, jednu za druhou. Místo toho trčím ve škole už od sedmi hodin a jsem naštvaná, protože mi odpadlo cviko.

A zjistila jsem, že mám stejný problém jako Fialka: nedokážu dost dobře přemýšlet, pokud si své myšlenky nenapíšu nejdříve na papír. Tak se formuje to, co ve mě vlastně někde ve skrytu bloumá bez hlubších souvilostí. Možná proto tahle zpověď.

Mé dnešní (nezodpovězené) otázky

Jednou z nejdůležitějších otázek, které si podle mne církve v dnešní době kladou, je otázka po tom, jak získat co nejvíce "oveček do svých ovčinců". Přiznejme se: být křesťanem není v dnešní době a zvlášť v naší zemi zrovna něčím vysoce módním a atraktivním. Ale mimo různé argumenty (jako např. již známý a tradiční: "Kdyby Bůh neexistoval, nebylo by žádné utrpení!" nebo "Mám se dobře, jsem poměrně milý, spolehlivý a většinu lidí mám rád, tak na co bych potřeboval Boha?"), proč lidé nevstupují do církví, mě dnes napadl ještě jeden. Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlela tak jako dnes. A co mě k tomu dovedlo?

Po čase jsem se rozhodla pokračovat v knize současného teologického (a filosofického) buditele Tomáše Halíka Dotkni se ran. Nemám ji dosud přečtenou celou, ale i tak si troufám říci, že kniha je hluboce teologická, ani ne tak z pohledu rozebírání jednotlivých textů Bible, ale spíš z pohledu praktického prožívání a cítění. Samozřejmě tak jako ve všech knihách tohoto druhu musíte počítat s tím, že pokud nemáte alespoň základní znalosti z oblasti křesťanství, mine se kniha účinkem, a to i přesto, že se T. Halík snaží vše podat s maximální srozumitelností.

Po celou dobu, co jsem listovala stránkami knihy, jsem přemýšlela nad člověkem, který knihu četl, a ačkoli není věřící, stala se jednou z nejho nejoblíbenějších. Neustále mi v hlavě zněla otázka: "Jak může takováto kniha oslovit někoho nevěřícího, kdo nemá žádné hlubší znalosti Bible? Jak může oslovit někoho, kdo vlastně v Boha ani nevěří? A jak může do takové míry oslovit někoho, kdo s Bohem neprožil žádnou zkušenost?"

Asi před dvěma lety jsem se setkala s mladou ženou, studentkou, která mě velice zaujala nejen svým přístupem k lidem, ale také svými zájmy a názory na ne zrovna všední věci. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že se velice intenzivně zajímá o náboženství i různé církve. Tento její zájem se projevil také v tom, že si vybrala (z pohledu nevěřícího člověka) velice těžké téma své bakalářské práce: rozdíly mezi Biblí a apokryfy. Přestože přečetla celou Bibli (myslím, že v tomto má náskok před většinou křesťanů), všechny apokryfy a další množství knih na toto téma, dostala nejhorší hodnocení, které mohla získat.

A tak pořád dokola přemýšlím nad tím, zda má vůbec člověk, který nevyrůstal od dětství v prostředí věřících lidí, šanci dohnat ta léta, která "zameškal"? Je možné, že jej množství informací, které zatím nezná, odradí od hledání křesťanského Boha? A co mohou církve udělat proto, aby v lidech vyvolaly touhu po vědění a rozumění "nadpozemskému"? Souvisí tato nechuť poznávat s celkovým úbytkem touhy se vzdělávat, anebo je to fenoménem dnešní společnosti, která raději uteče, než by bojovala?

A kdo mi na tyto otázky dá uspokojivou odpověď???

Něco o mých motýlcích v břiše

Prý jsem pódiový typ. Co to znamená? Dokud moje práce není vidět (a při nejlepším i slyšet), nejsem s ní spokojená. V poslední době to slýchávám celkem často. Ať už to pravda je, nebo není, faktem zůstává, že na to pódium čas od času vylézt musím.

Není problém něco napsat (pokud mám zrovna múzu) a ani nejde o to, že bych se to nedokázala naučit (pokud zrovna moje paměť nevyhlásí stávku tak jako dneska). Jde o ten pocit před tím, než na pódium vylezu. Jestliže holky mívají motýlky v břiše před líbáním, já je tam mám před chvílí, kdy vím, že se veškerá pozornost soustředí jen na mě. V těch minutách těsně před akcí si uvědomuju zodpovědnost, která na mě leží. Vím, že všichni mí přátelé a vlastně i ti, kteří mě neznají osobně, jsou zvyklí na nějakou úroveň. A já rozhodně nepatřím mezi ty, kterým je jedno, jaký bude mít jejich výstup ohlas. Nechci zklamat jejich očekávání a chci cítit naplnění z dobře odvedené práce. Vzpomínám na to, kolik jsem přípravě věnovala času a někdy si vyčítám, že ho bylo málo... To všechno se mi honí hlavou ještě ve chvíli, kdy už slyším svoje jméno.

A pak? Nastane situace, kdy se pro mne přestane všechno na nějaký čas hýbat. Jako bych se dívala sama na sebe, jak tam stojím a otevírám pusu. Nezáleží na tom, kolik je tam lidí nebo jak dlouho mluvím. Vždycky je to naprosto stejné. V tu chvíli jde o to, abych odvedla perfektní výkon. A i když vím, že dokonalý nikdy ve skutečnosti nebude, vždycky se budu snažit alespoň se tomu přiblížit, protože je mi jasné, že jedině tehdy, když do toho dám celé sdrce a všechny své schopnosti i zkušenosti, budu se cítit naplněná a užitečná.

Vzpomínka na prázdniny

Slova (a melodie) mého srdce

Chtěla bych umět popsat svůj život a své city tak, jak to umí on...

Jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc,
jsi radost, jsi bolest,
jsi všechno, co mám na dně mý lžičky.

Jsi anděl i opar na rtu,
jsi štěstí, jako když Baník porazí Spartu,
i hřebík za mými víčky.

Jsi do tmy hořící cigaretou,
napsaný román jen holou větou,
jsi árie o dvou prstokladech,
jsi poslední výdech a věčný nádech.

Jsi mrazení v zádech,
jsi fronta v Tesku,
jsi kniha mouder i třesku plesků.

Jsi ráno, co mám zakázáno.
Jsi mé ráno, co mám zakázáno.

Jsi definitivní tečka a dalších tisíc slov.
Jsi nemoc, jsi cure, jsi Friday under love,
má poslední romantička.

Jsi můj pád i můj odraz ze dna,
jsi světlo, jsi tma,
jsi bílá, jsi černá,
bez knotu hořící svíčka.

Moudrost malého prince

"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce..."
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Zastavení se nad Topolem při četbě Čapka

"Doba, které úspěch je měřítkem výkonu, není zrovna vděčnou půdou pro umění. Kdyby měly být hodnoty ověřovány jejich okamžitým úspěchem, mnoha dobrého bychom se nedohledali. Zůstaly by většinou hodně neznámými - Poutník se pousmál - vyjímaje ovšem knihy tohoto roku.

Knihy tohoto roku nebývají právě knihami příštích let. Nasycují čtenářský hlad - nemluvě o nevybraném labužnictví snobismu - až do knihy příštího roku, až zase do té novější seznace, novější historky.
Nechci historky, chci slovo! nechci informace, chci vědění! nechci půl pravdy, ale spokojím se celým okouzlením! Chci knihy, které bych mohl čísti znovu a znovu, a vždy by mně měly co povědět, v čem utvrdit, v čem pobídnout."

(J. Čapek: Kulhavý poutník)

A tak jsem dneska přemýšlela o tom, proč jsem se rozhodla číst novou knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Jestli mě na to navnadil seznam četby ke zkoušce z literatury, pohled na tuto knihu na stole mně blízkého člověka, nebo fakt, že o ní psali v příloze Relfexu, a tudíž je in. A bude tato kniha knihou příštích let?

Kdybych...

Kdybych uměla malovat, malovala bych dvě ženy s cigaretou u rtů, s kartami v rukou, s jiskrami v očích.

Kdybych uměla fotit, hledala bych nejkrásnější úhel pohledu fotoaparátu pro fotku jediného auta na parkovišti na Vřesinách.

Kdybych uměla zpívat, zpívala bych ti, že "rozeznávám tvou vůni mezi tisíci".

Kdybych uměla tančit, rozvlnila bych své boky i bez vodky a energy drinku.

Kdybych uměla psát, psala bych ti o souznění a polštářích.

Kdybych uměla snít, brala bych tě každý den na naši Planetu, kde není ani zeměpisec, ani lampář, a je tam místo jen pro dvě osoby a krabici.

Ale umím jen být, a tak jsem s tebou. To je vše, co mohu nabídnout.

Děkuji za dnešní den.

Můj "nekoupený" přítel

Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.

Tvrdím, že nesnáším věci, které jsou zadarmo, ale někdy je přijímám s neuvěřitelnou samozřejmostí a bez výčitek. Teprve teď vím, jaké to je za něco opravdu bojovat. Makat na tom a potit krev. Můj čas je pro mě téměř nade vše, a tak velice pečlivě zvažuji, jak s ním naložím. Nikdy ze mě nikdo nedokázal vytřískat tolik. Nikdy jsem si od nikoho nevzala více. Více času, energie, myšlenek a nápadů. Kolikrát jsem zuřila a v duchu to vzdala? Nesčetněkrát. Ale pořád o jedenkrát méně, než jsem se rozhodla v tom pokračovat a vytrvat. Ani jednou jsem nelitovala a tisíckrát nechápala, proč zrovna já. S obdivem a neskutečným těšením se sedám do vlaku pokaždé, kdy to jen jde. A pomaloučku zjišťuju, že jsem získala svého přítele. Nekoupila jsem ho, ale poskládala ze společných dnů, slz, smíchu, vzpomínek a budoucnosti.

A můj čas, o který tak pečuji? Došlo to tak daleko, že mi nevadí, když mě veze domů třicítkou.

Rozkoš začíná v knihkupectví

Jedním z nejkrásnějších okamžiků mého barevného života je chvíle, kdy vstupuji do knihkupectví. Nejsem fandou obrovských obchodních domů, které nabízejí přes několik tisíc titulů, ačkoli přiznávám, že jejich slevy pro studenty jsou výhodné.

Miluji ten zvuk zvonku u dveří, který prodavačce oznámí, že vešel zákazník. A pak se poprvé nadechnu... vůně knih je něco, co mě vždycky zarazí a přitom naplní touhou číst, vědět, kochat se. Liternární dílo má jediný hlavní cíl: povznést duši svého čtenáře a udělat jej lepším, hloubavějším, soustředěnějším na svět okolo sebe. Upozornit je na věci, kterých by si možná ani v reálu nevšimli. A pokud je takových knih v jedné polici tolik, vždy mě to rozechvěje. Zvlášť, pokud vím, že z toho malého krámku můžu odejít s nějakou knihou ve své ruce. Je to jiné, než si vybírat knihy v knihovně. Tohle je mnohem osobnější. Ta kniha vás pak bude provázet celý život. Při žádném jiném rozhodování neprožívám stejný pocit jako v knihkupectví - strach ze špatného výběru, chuť už v tu chvíli se do knihy začít, naplnění z vlastnictví něčeho, co ovlivnilo přede mnou již tolik lidí...

Málokdy si vyberu knihu, kterou jsem ještě nečetla. A pokud tomu tak je, pak je to proto, že autor je opravdu třída a jeho knihy nikdy nezklamou. A tak jsem se dnes skláněla nad knihami tří autorů. Mou myslí se honili tituly jako Nesnesitelná lehkost bytí, Postřižiny a Večer tříkrálový. Jedinou z nich jsem dosud nečetla, a přesto právě tu jsem si nakonec odnášela zabalenou v hladkém papíru. Jsou dva důvody, proč jsem si ji koupila: vždycky jsem milovala zápletky, které byly tak nereálné, že by se klidně mohly stát. A ten druhý? Drama má vlastně dva autory. Jedním z nich je dokonalý Angličan Shakespeare, druhým je dokonalý Čech Hilský.

A tak mou duši dnešní odpoledne povznášela Viola společně s Orsinem, Olivií a Sebastianem.

Číst Večer tříkrálový znamená představovat si lásku, mnoho podob lásky, nevýslovnou radost z lásky opětované (Sebastian o ní mluví poté, co se poprvé potká s Olivií), i bolest lásky neopětované či zavržené. Shakespeare psal ve svých hrách i básních o lásce, ale nikdy nepsal o mámivém blouznění lásky tak dobře a krásně jako ve Večeru tříkrálovém. Láska je v této hře "svým vlastním přeludem". Vstoupit do světa Večera tříkrálového znamená vstoupit do snu.

Martin Hilský

Okamžiky, které rozesmějí a zůstanou

Jo, chtěly jsme se projít stmívající se Kroměříží, popovídat si a nasávat atmosféru historického města. Ale člověk míní a ... Nakonec jsme skončily s trojicí tříletých holčiček, jejich drobnýma rukama v těch svých, neúměrně velkých a s očima přilepenýma na výloze hračkářství. Lidi si o nás museli myslet, že jsme se zbláznily, když jsme začaly na náměstí tančit na Queeny a zpívaly dětské písničky na celou ulici. Dověděly jsme se, jakou "mrzku" mají nejraději, kdy mají svátek (mimochodem to bylo naprosto zcestné datum) a co budou dělat s mladší, ještě nenarozenou sestřičkou. A můj result? Možná mám přece jen děti ráda.:-)

Maru (při pohledu na Sářiny růžové šatičky, které viděla už předchozí den na Aničce): "Hej, Ani, nemáš náhodou stejné šaty jako Sárinka?"
Anička: "Mám, ale doma."
Verunka: "Já mám taky doma stejné šaty."
Sárinka: "Já taky."
Maru: "Ale, Sárko, ty je máš přece na sobě!"
Sárinka: "Ne, ne, já je mám doma."

Verunka: "Já jsem tam byla s Katuškou."
Marťa: "A kdo je Katuška?"
Verunka: "To je moje kamaládka."
Maru: "A není to náhodou tvoje sestřička?"
Verunka: "Je."

Marťa: "Sárinko, a co budeš s Ráchelkou dělat, až se narodí?"
Sárinka: "Budu si s ní hrát."
Maru: "A co ještě?"
Sárinka: "Budu na ni řvát: 'Pojď sem!!!' "

Jo a mimochodem: většího dětského melancholika než Sárku jsem neviděla... Naprosto zamyšleně jde po chodníku s nepřítomným pohledem, já na ni křiknu: "Dívej se pod nohy, je tam schod... Sárko, schod!" a ona zakopne. A u výlohy hračkářství, kde si Verunka i Anička z hraček pohledem vybírají pejsky nebo medvídky, Sárka si vybere naprosto fascinovaně hodiny.:-)

Co dělá lidi zajímavými (alespoň v mé hlavě)

Jestli mám něco opravdu ráda, pak je to pozorování lidí z okýnka tramvaje. Téměř vždy sice využiji těch 40 minut cesty do školy ke čtení, ale sem tam knihu nebo časopis odložím a jen se dívám. V posledních měsících mám pocit, že se pohybuji neustále jen mezi stylaři, bohémy a neuvěřitelně silnými osobnostmi. A tak jsem si v hlavě vytvořila seznam poznávacích znamení. Myslím si, že každý člověk ten svůj má, a ať chce nebo ne, škatulkuje lidi přinejmenším na zajímavé a ty méně zajímavé. Postupem času jsem tedy objevila věci, které přitahují mou pozornost:

• conversky - stylové, a přece pohodlné
• kelímek s kávou ze Starbucksu - tito lidé pijí kávu nejen kvůli nedostatku spánku, ale také proto, že jim chutná
  
• Respekt - jeho čtenáři sledují svět kolem sebe a mají na věci názor
• sluneční brýle - dotváří image a dělají jejich nositele v jistém slova smyslu tajemnými
  
• iPhone - technika musí být prostě všude a Apple je otázka stylu :-)
• diář Moleskine - využití času je pro tyto lidi důležité
  
• tvrdá papírová složka, ve které se nosí velké archy papírů - to, co si myslí, umí vyjádřit nejen slovy, ale také tahy štětcem
• vzorované silonky - je přece nuda chodit v těch normálních, ne?
  
• osobitá záložka v knize - četba pro ně není otázkou povinnosti, ale zájmu
• černě nalakované nehty - nebojí se přitahovat pozornost
• výrazné náušnice - stejný důvod jako u nehtů

Tichý boj mezi krysařem a Agnes

Hleděla na něho napjatě.
"Odejdete záhy z Hameln?"
"Nevím," řekl. "Není to v mé vůli. A --"
Odpověděl pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
"Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys."
A vážněji dodala:
"Zůstaňtě, krysaři."
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.
"Mám milence," řekla.
Krysař vzal ji za ruku.
"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."
Hlas krysařův zasmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
"Ne," vydechla. Ale nyblo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
"Agnes---," řekl.
Znělo to jako otázka a jako prosba.
Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

Zlatá Kofola

Co opravdu nesnáším, jsou stupidní reklamy. Většina diváků sledujících televizi při přestávce mezi filmem program automaticky přepíná, aby se nemuseli dívat na reklamy. V určitém období jsem dělala pravý opak: k televizi jsem přicházela pouze tehdy, když jsem slyšela, že začaly hrát reklamy. Ačkoli se nepovažuji v tomto směru za přehnaně kreativní, zajímalo mě, jak se s reklamou na rozličné výrobky vypořádali jejich tvůrci.

Nejčastějšími motivy, kterými se prodejci snaží nalákat zákazníky na své zboží, bývají děti nebo sex. To první mi nevadí - stejně se většina dětí ukáže jen v reklamách na jídlo nebo na plenky. To druhé mi už pomalu začíná lézt na nervy. Asi před týdnem jsem si všimla billboardu stojícího u výjezdu z Ostravy, jehož slogan nabízel práci dělníkům. Jasně, na tom samotném by nebylo nic divného. Naštval mě fakt, že tuto práci propagovala pro mě nepříliš zajímavá, ovšem pro muže nejspíš přitažlivá vnadná blondýna ve spodním prádle. Nepochopila jsem spojitost mezi ní a nabízenou prací... To tu práci nabízí ona? Ona je zaměstná??? Nejspíš ne, i když věřím, že by si to spousta mužů přála. Reklama (a billboard jakbysmet) má přece upozornit na nabídku jako takovou! Chápu, že jde o snahu zaujmout co největší počet lidí. Ale k tomu přece neslouží jen nahé ženské tělo!

Po všech těchto znechuceních (a že jich bylo!) jsem se znovu utvrdila v závěru, že nejlépe je na tom s reklamou Kofola. Jejich nápady mě vždycky dostanou, a proto jim odpustím i menší zabloudění do motivů ne zrovna míli vzdálených od těch sexuálních. Nehodnotím jako odborník, ale jako obyčejný člověk sledující svět okolo sebe.

Posuďte sami.

Já = absolutní extrovert

Jistě, pokud byste se zeptali kteréhokoli mého kamaráda či známého, myslím, že by vám bez problémů odpověděl, že jsem sangvinik. Ale dál? U každého člověka přece dominují dva temperamenty. A tak jsem se musela podívat sama sobě na zoubek. Tady je výsledek.

Oblíbený SANGVINIK ve mně - to znamená:

• přitažlivá osobnost
• zvědavá
• nadšená vypravečka
• citově upřímná
• náladová
• žiji přítomností
• nápaditá a tvůrčí
• vyhledávám velkou společnost
  
• mám vysoké pracovní nasazení
• schopnost motivovat ostatní
• přátelská
• miluji pochvalu
• mám zvýšenou potřebu být vidět
• jsem sebestředná
• neumím naslouchat
• skáču lidem do řeči
• mé prožitky jsou krátkodobé, ale intenzivní
  

Silný CHOLERIK ve mně - to znamená:

• jsem dobrým vůdcem
  
• dynamická a aktivní
• mám silnou vůli
• jsem rozhodná
• jednoduše se nevzdám
• jsem sebejistá
• nezávislá
• soběstačná
• stanovuji si své cíle
• trvám na výkonnosti
• hledám praktická řešení
• svědčí mi opozice
• mám ráda boj a konkurenci
• neplnění plánů negativně ovlivňuje mou náladu
• nepřipouštím svou chybu
• netoleruji lidi, kteří nevyužívají naplno své schopnosti
• jsem netrpělivá
• moje reakce bývají přehnané
  

Glosa k dnešnímu dni

Prý existují tři druhy potu:

• ze smrti
• ze sportu
• z práce

Já dnes okusila ten třetí.

Vzpomínka

Moje ruka držící gumu běhala po stránkách neskutečné utopie Bernarda Bolzana a mazala poznámky, které tato kniha musela snést stejně jako tíhu mých myšlenek vznikajících pod vlivem jejího čtení. Před tím, než jsem se měla vrátit do školy, jsem toho chtěla ještě hodně stihnout, a tak jsem jen na okmažik zvedla hlavu, abych si prohlédla osobu, která si sedla naproti mně. Byla to starší paní s krátkými vlasy a zajímavými náušnicemi. Vedle sebe položila obrovskou složku, ve kterých se nosí velké archy, a zvedla se, aby si z automatu koupila kafe. Pak si opět sedla a já od té chvíle na sobě cítila její pohled.

Když jsem zvedla hlavu, abych se na ni podívala ještě jednou, zeptala se mě, jestli gumuju poznámky. S úsměvem jsem souhlasně odpověděla. Pak přidala další otázku: "Co je to za knihu?" Překvapilo mě, že se mnou začala mluvit; překvapil mě její zájem. Čas od času se s lidmi pustím do řeči, ale většinou jen u nás... Praha mi přijde v tomto směru méně osobnější. Lidi, které potkávám, většinou mají obličej plný nezájmu a ignorace. Ale ona byla milá, vstřícná a snad i zvědavá. Povídaly jsme si - ptala se mě na mou školu, na to, co mě v ní baví, na Prahu a můj dojem z ní. Mluvila o taky o tom, co studovala ona, a pak přešla ke knihám. "Mám moc ráda, když objevím knihu, ve které jsou poznámky nebo podtržená místa. Vždycky pak musím uvažovat nad tím, jaký byl ten člověk, který ji četl přede mnou. Na co myslel, co jej při čtení napadalo a co si z knihy odnesl. Ale nejvíc miluju knížky z antikvariátů. To pak myslím na ty hrnky káv, čajů a čokolád, co u nich lidé vypili, a na rozhovory, které o nich vedli se svými přáteli." Seděla jsem jako pěna a žasla. Najednou mě zaplavila vlna porozumění a přišlo mi, že ta žena se mi v několika minutách odkryla víc, než to udělali mnozí z lidí, které potkávám denně.

Od té doby vždy, když jdu do knihovny nebo čtu nějakou hodně starou knihu, prolétne mi hlavou vzpomínka na ženu, kterou pravděpodobně už nikdy nepotkám, ale která byla ochotná sdílet se mnou jednu ze svých drobných radostí.

The Sims 3

Počítačové hry nehraju. Nemám na to ani čas, ani chuť. Nějak mi prostě nevoní. Ale říkala jsem si, že u The Sims 3 to bude něco jiného. Moje těšení se na ni bylo ale zbytečné. Dneska jsem k ní zasedla a po prvních dvou hodinách ji zavřela. Jestli se k ní ještě někdy vrátím, netuším. Pořád mi ale v hlavě leží otázka, proč se mi nelíbila...? Tohle je totiž přesně typ hry, kterou bych dokázala hrát hodně dlouho.

Pak jsem si uvědomila, že je to o něčem jiném. Do takové hry totiž můžete projektovat svoji osobu: dávat jí vlastnosti i tělesné proporce, které byste si přáli mít vy sami. Došlo mi, že moje první "siminka" byla mnou. Ona byla ale narozdíl ode mě dokonalejší. Myslím si, že lidé rádi ovládají něčí životy. Ať už to jsou životy jejich dětí, podřízených nebo postaviček z počítačových her. Každý chce mít někoho "pod sebou", směřovat jeho život tam, kam chce on sám, rozhodovat o něm. Je to docela jednoduché. A asi to je jediný důvod, proč lidé (i já) tyto hry hrajou.

Jenže problém přichází na scénu ve chvíli, kdy si uvědomíte, že nikdy nebudete moct řídit osud svojí postavičky dokonale. Vždycky budou existovat určitá omezení z toho důvodu, aby hra nevybočovala z reálu naprosto, a tak každý den musí váš človíček jíst, chodit spát nebo se s někým přátelit. Právě po dvou hodinách mi došlo, že mám asi radši reálný život. Život, ve kterém si předem nevybírám téma rozhovoru nebo se nestanu po jednom školení nejlepší žurnalistkou města. Možná by to bylo jednodušší, ale neměla bych z toho takovou radost.

A tak jsem se zvedla a šla si číst. No jo, jenže v čem se liší líčení Kundery, ve kterém ovládá on životy svých postav, od počítačové hry The Sims???

Mea culpa

Chybami se člověk učí. Prý. A říká se, že je to ta nejlepší metoda. Stokrát řeknete dítěti, ať nesahá na žehličku, protože by se popálilo. Typický příklad. Teprve když na ni šáhne a spálí se, můžete si být jisti, že to už nikdy neudělá znovu. Problém nastane ve chvíli, kdy svými chybami pleníte srdce a city lidí, na kterých vám záleží.

Tak třeba já...
Vždycky jsem si myslela, že dokážu svou chybu přiznat. (Samozřejmě i já jsem jako mnoho dalších puberťáků měla období, kdy jsem žila ve sladkém domění, že já chyby nedělám.) Chodila jsem po světě s tím, že když už se mi náhodou nějaká ta chyba přihodí, dokážu uznat, že jiní měli pravdu a že jsem se spletla a chybila. Poslední dobou však přicházím na poněkud překvapující zjištění. Přiznání chyby totiž vypadá jinak, než jsem si to vždycky představovala.

Dnes ráno jsem si při jednom důležitém rozhovoru uvědomila, že to asi nikdy nedokážu tak dobře, jak to dokáží jiní. Došlo mi, že to je akt pokory a odkrytí svých vlastních nedostatků - tudíž pro mou osobu čin dost nepříjemný. Často odevzdáváte svá slova i skutky do rukou člověka, u kterého jen doufáte, že vám to nevmete zpátky do tváře a ještě vás za to neseřve.

Kéž bych to dokázala jednoho dne stejně... se stejnou grácií, půvabem a důvěrou v toho, komu hledím do očí (a vlastně i do srdce).

Tolik běsů, tolik víl

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnu
vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

Když beton uchopil do náručí dotek mých tenisek a ve výloze s reklamou na "výhodně" nejdražší půjčky se objevila moje bílá bunda, výraz v mém obličeji potemněl. "Na co asi myslí?" ptám se někdy sama sebe, když míjím lidi obalené do jejich vlastní anonymity. "Na co asi myslí?" ptají se lidé sami sebe, když kolem nich projde můj stín. You talk to me but I don't understand. Neumím konverzovat v jiných jazycích ani svlékat žlutý závoj tak, jako hadi svlékají svou kůži. Chtěla bych to umět, ale... I'm sorry, I can't be perfect. Jak překonat své vlastní chyby a obavy? Vím, že to všechno nás zraňuje: blízkost, kterou nelze překonat, protože prostor neokupují jen dva páry očí. A dřevo praská... When I'm with them, I am thinking of you. Pohled do tvých očí je sérum na všechny jedy, které mi život přináší. Nikdy ho nebude dost. Potřebuju dýchat stejný vzduch a číst stejné řádky. Třeba o Alence a Micce. Pak teprve nastává obrat: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích...

Věčné ty hodiny

Autor je jediný člověk, který může ovlivnit to, co se v jeho díle odehraje. Tato myšlenka v mém vědomí převládala snad již od chvíle, kdy jsem vůbec začala brát v potaz něco, jako je autor a vyprávění. Jenže názory se mění, člověk dozrává a získává vědomosti, které mi v této oblasti opravdu chybí. A tak netrvalo dlouho a já se od svého učitele teorie literatury dozvěděla, že tomu tak není. Sám se alespoň jeden krát za 14 dní rozčiluje, když nám předvádí rozčileného Tostého: "Co mi to ta Anna provedla?! Ona se mi vdala!" Tyhle dvě věty už známe zpaměti. Nikdy jsem si to však neuvědomila v takové míře, jako když jsem sledovala film Hodiny.

Je zvláštní, jak vás po jednom filmu, po jedné knížce a po několika rozhovorech může nadchnout osoba jedné spisovatelky. Už vím, že nejlepší spisovatelé světa byli melancholici. A jak mi dnes ráno v koupelně prozradil můj otec, nejen spisovatelé, ale umělci vůbec.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla Virginii sedět na lavičce a stále dokola opakovat: "Ona zemře. Ona musí zemřít." Tehdy mi skutečně došlo, že ani autor, ani kdokoliv jiný nemá osud svých postav ve svých rukou. Možná může ovlivnit první větu. Ale od ní se příběh odvíjí dál sám. Postavy, prostředí, čas...to všechno je zrozeno a začíná žít vlastním životem. To, co je na knihách vražedné, je chvíle, kdy ji zavřete a s jejími deskami se zavře i život světa, který se nechází uvnitř ní samé. Někdy prostě nemůžete dýchat...

Nesouhlasím s tím, že život každého člověka by stačil na knihu. Nejde o to napsat knihu, která je dobrá. Ani o to napsat knihu, která bude populární. Jde o to napsat knihu, která vás zasáhne, která polapí vaše srdce. A to tak, že i když ji zavřete, její postavy budou žít dál vaším životem.

Co mi v posledních dnech učarovalo...

Modlitba

Nemohu ani zavřít oči,
prázdná postel odhání sen
a život taje
a mizí rychle jako tlesknutí dlaní.

Jako bych ztrácela rozum,
protože si nevšímám skutečnosti,
ještě stále tě miluji,
ještě stále ti slepě věřím.

Jako blázen nevím kam,
nové lásky se bojím,
ale dny, živé rány,
již nepočítám.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Ale Bohu nemohu
ve všem lhát, když se modlím,
přesto lžu, jestliže říkám,
že tě nemiluji.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Že tvoje jméno je moje modlitba.

...mají oči, a nevidí...

Každý slepý by měl mít u sebe někoho, kdo by mu vždy a za každých okolností pomáhal. Podal hrnek kávy, vyžehlil oblečení, nakoupil. Ale nejen to, člověk nemůže žít bez citů a pochopení. Bylo by potřeba, aby každý takový pomocník dokázal i něco jiného: pohladit po vlasech před usnutím, popřát krásné ráno při probuzení, pochválit za dobře vykonanou práci. Svět takových slepců by pak byl o mnoho jednodušší a krásnější.

Znám lidi, kteří nejsou slepí, ale přesto někoho takového potřebují. Potřebují někoho, kdo jim otevře oči, a to doslova. I já jsem takového člověka potřebovala. A pak se stal zázrak: našla jsem ho. Moje srdce splašeně poletávalo v labyrintu mých vlastních hodnot, její bylo osamělé na vrcholu společnosti. Nechápala jsem, co po mně chce, protože jsem žila za tmavou zdí své vlastní slepoty. Chtěla mi ukázat duhu, ale já potřebovala nejdříve rozpoznat bílou od černé. Postupně mi s nekonečnou trpělivostí dokazovala, že bát se někomu patřit je zbytečné, pokud se můžete na toho člověka spolehnout. Učila mě poznávat všechny barvy lidské duše: porozumění, důvěru a souznění. Připoměla mi, jak je důležité vidět. Nyní se na svět dívám jejíma očima, ale už se nebojím. Vím, že ona to prožívá také tak. A proto když se zadívám do jejích očí, uvidím v nich ty své.

A už vím, že jsem prohlédla.

Je láska směšná?

Nedávno jsme se v rozhovoru s jednou mou kamarádkou dotkly této otázky. Řekla mi, že po diskuzi se svým přítelem se shodli na tom, že láska je skutečně směšná: člověk dělá věci, které by za normálních okolností nedělal, má hlavu v oblacích, zdětinští a pád na zem je pak příliš bolestivý.

Musela jsem nad tím přemýšlet... spojení "směšná láska" mi evokuje vzpomínku na Směšné lásky Milana Kundery. Nevím, o čem píše Kundera (asi si budu muset opět rozšířit své vzdělání), ale to spojení je samo o sobě alespoň pro mě zajímavé.

Je pravda, že lidé, kteří jsou zamilovaní, dělají věci, které jsou postavené na hlavu. Třeba jedou z Ostravy do Prahy jen pro to, aby mohli být s milovanou osobou. Věnují jí veškerý svůj čas a energii. Nosí jí kytky a píší básně. Neustále se usmívají a mají chuť tančit a zpívat bez přestání. A jak se na ně dívají druzí lidé? Většinou jen mávnou rukou a řeknou: "Nech ho, vždyť je zamilovaný." Myslím si ale, že všichni ti, kteří tvrdí, že je láska směšná, vlastně ani nikdy nebyli pořádně zamilovaní. Tohle totiž podle mě dokáže říct jen člověk, který ten pocit nikdy nepoznal. Pokud by věděl, co znamená milovat, nikdy by neřekl, že tento cit je směšný.

Co je směšného na tom chtít někoho udělat šťastným? Co je směšného na tom mít strach ze ztráty osoby, která je mi nejbližší? Co je směšného na potřebě držet ruku člověka, který ví, co si myslím, co mám ráda a co potřebuji?! Nic. To jediné, co je na tom všem směšné, jsou lidé, kteří si hrají na kameny, které nic necítí a které vlastně ani nic nezajímá. Láska dokáže zesílit každý náš pocit, dokáže změnit stereotyp každého dne, dokáže z nás udělat lidi, kteří se konečně jednou nerozhodují zodpovědně, ale impulsivně, srdcem, a ne rozumem.

Láska není směšná, to jen lidé z ní dělají něco, čím jsou ve skutečnosti oni sami.

Všechno má svůj čas...

Sedím vedle bývalé spolužačky, které za ten necelý rok narostly vlasy až po ramena (docela změna, vždycky je měla krátké) a poslouchám, jak dělala natřikrát zkoušku z biofyziky. Naproti mě sedí můj třídní, kterému budu vždycky vykat, přestože je jen o deset let mladší a že mi to nabídnul. Většina mých spolužáků - budoucích právníků, doktorů, informačních technologů a ekonomů - se shoduje: "Vrátili bychom se na gympl." Když tuhle větu slyším, trošku rozpačitě zamrkám. "A co ty, Majko?" doléhá ke mně ze všech stran a já na to oslovení slyším, přestože mi tak nikdy nikde jinde než na střední škole neříkali. "No, já bych se nevrátila," zní můj hlas salónkem restaurace Zafír v Příboře. Na otázku proč odpovím jen stručně - nejsem totiž ochotná odkrýt před nimi to, co si ve skutečnosti myslím.

V takových chvílích se to ve mně totiž vždycky pere: miluju vzpomínat na věci, které byly dobré, na druhou stranu ke mně ale nepatří vracet se k minulosti. Nedokážu sedět a jen vzdychat, jak bych chtěla něco vrátit zpět. Přítomnost probíhá ptávě teď a už nikdy nebudu mít lepší příležitost k tomu, abych změnila budoucnost. Vysoká škola mi otevřela oči - ukázala mi, že lidé jsou o hodně různorodější, než jsem si kdy myslela. Naučila mě být samostatnější, ale také se spoléhat na druhé. Svět je složitější, než byl na gymplu, ale o to víc si pak dokážu užívat svých malých vítězství. Jsem zodpovědná sama za sebe, za svá rozhodnutí, za svůj čas. A to mě naplňuje.

Přes všechny dobré vzpomínky na čtyři roky svého studia bych se na gympl nevrátila. Už tam totiž nepatřím. A přes to, že se v chodbách té sto let staré budovy ještě stále rozléhá můj smích a kroky mých spolužáků, už to není moje škola. A už to není můj svět.

...tiše...ať neuletí

To slovo zaznělo ve filmu. Smála jsem se, ale vlastně to k smíchu ani moc není. Fascinace. Okouzlení. Omámení. Je to něco, co vidíš, a chce se ti plakat... touhou. Něco, o čem se nemluví, ale každý to prožil. Tabu profláknutého světa. Neobjevené na dosah ruky. Víš, že to nikdy nebudeš skutečně mít. Ten okamžik vlastnictví tě ničí, ale dává smysl všemu, co děláš. Proto nepřestáváš hledat na dně vany. Balancuješ na okraji postele, ale tvůj tanec nebyl nikdy živější. Nedokážeš si představit, co se stane, když ji ztratíš, protože už si nepamatuješ, co bylo bez ní. Všechna místa získají její vůni a hudba její rytmus. Už ani nepočítáš, kolikrát za den si na ni vzpomeneš, protože bys nedělal nic jiného. Pohled na lentilky na pásu u pokladny rozzáří tmu v tvých očích a musíš se usmát. Fascinace... ze zvuku bosých nohou na kachličkách a ohně vrhajícího stíny. Z tekoucí vody a objetí ve škole. Ze všeho, co naplňuje tvou bytost až po okraj.

A najednou víš, jaké má fascinace jméno.

Proč (ne)mám ráda SMSky

Stojím na Andělu, v jedné ruce držím batoh a druhou v něm hledám mobil. Když pak po chvíli svoje "véčko" rozevřu, oznamuje mi přístroj přítomnost dvou nepřečtených sms. Jednu z nich rovnou mažu, na druhou se naopak neskutečně těším. Do očí mi svítí slunce a já ho cítím až někde nejhlouběji v sobě samé. Asi nikdy nepochopím lidi, kteří jsou schopni vměstnat do 160 znaků tak úžasné poslání.

Nasedám do tramvaje a přemýšlím, jak odpovědět. A najednou mě napadá, že nikdy nebudu ten správný glosař. Mým charakteristickým rysem je délka, rozhodně ne krátkost. Tak jak ji po mně může někdo vyžadovat?! "Je to trýznění duše i mysli," napadá mě. Na druhou stranu je to výzva. Výzva naučit se psát stručně, ale výstižně. Vměstnat do jedné sms to nejdůležitější, ale napsat to poeticky. Spíš bych dokázala mluvit hodiny než povyprávět příběh za tři minuty. Mluviti stříbro, mlčeti zlato? V tomhle případě to asi platí. Možná si na smskách natrénuju, jak dát prostor druhým. Ale i tak: pokud budete někdy protestovat u operátorů za delší sms, počítejte i s mou účastí. Možná si vezmu i transparent.

I don't give it up

Největším triumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří jsou toho schopni. Eugene Delacroix

Slova knihy nás vzruší, ale důležité je to, aby nás změnila. Konfucius

Myslím si, že už od dětství v mém životě vše směřovalo k tomu, abych milovala knihy a psaní. Ať už to byl můj taťka, který mi už někdy od mých dvanácti pouštěl texty Michala Horáčka (které miluji dodnes) nebo mamka která mi předčítala od toho nejranějšího dětství. Pak následovaly recitační a dětské literární soutěže (pamatuji si dodnes básně Jiřího Suchého nebo Valerie Cooxové) a vlastní pokusy o pohádky, které má mamka ještě stále někde schované.

Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.

Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!

Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.

Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.

Je neodolatelná...

O kom to dnes můžeme skutečně říct?!

Plagiátorství Goetheho

"Uvidím ji," zvolám zrána, když se probírám ze spánku a vesele hledím vstříc krásnému sluníčku.

"Uvidím ji!" A tu po všechen ostatek dne už nemám jiného přání. Všechno, všechno tone v tůni této naděje.

(a čtvrtek je zase o den blíž)

A co po smrti těch, kteří zbývají?

Samozřejmě: vím, že se můj blog začíná točit ne kolem mě (Marťo, divíš se?), ale kolem literatury. Jak jsem zjistila v posledním týdnu, všechny mé spolužáky ze stejného oboru chytla za srdce mnohem víc čeština než zsv, a tak si říkám, že k profesionální deformaci mám stále ještě daleko. No a dneska (někteří mi prominou) se to zase všechno bude točit kolem našeho krásného jazyka.

Pod dojmy z článku Ivana Diviše o slangovém slovníku (1995) jsem byla donucena přemýšlet nad tím, kam se náš jazyk nezadržitelnou a hrůzu nahánějící rychlostí řítí. Mám ráda jeho spisovnou formu, a přestože já sama používám slangové výrazy, troufám si říct, že převážnou většinu času spisovně mluvím. Děsím se toho, jak bude vypadat nová česká mluvnice vydaná Václavem Cvrčkem a kolektivem jeho spolupracovníků. Proč? Doktor Cvrček totiž říká: "Mluvme tak, jak nám jazyk narost." Touto větou se celá jeho práce řídí, a tak si asi dovedeme představit, jak bude vypadat a kolik konfliktů vzbudí (zvlášť mezi odborníky UK a MU, jejichž boje se stávají pomalu tradicí).

V tramvaji jsem byla donucena vyslechnout rozhovor dvou žen středního věku, z nichž jedna popisovala svého kolegu slovy: "To ti je tak úžasnej mužskej. Sofistikovanej, rozumnej,..." Převrátila jsem jen oči v sloup a radši se dívala na Malou Stranu. Pražáci mluví hrozně, vyčítají Ostravákům, že mají kratke zobaky, a přitom dnešní mladá generace bydlící v Ostravě mluví mnohem lépe než stejná věková kategorie v Praze. A co víc: Pražáci si nárokují titul toho, kdo tvoří moderní jazyk. Pokud bych měla mluvit jako oni, abych byla in, děkuji, ale radši zůstanu out. Nehodlám vyměnit slovo jako vzrušení za žůžo, ani říkat bysme namísto spisovného bychom jen proto, že to říká většina národa.

Naštěstí jsou tu ještě stále spisovatelé, kteří nám připomínají slova, která už tak často nepoužíváme, ale najdeme v nich obrovskou krásu: smuténka, nachový, vábit, neúprosnost (díky, pane Skácele). Ale velké množství z nich už nemá možnost ovlivňovat podobu současné češtiny, a tak se ptám: Co teď? Kdo se postará o náš nádherný jazyk, když my sami na něj doslova kašleme?

Letter to my Immortal Beloved

My thoughts go out to you, my Immortal Beloved
I can live only wholly with you or not at all-
Be calm my life, my all.
Only be calm consideration of our existence
can we achieve our purpose to live together.
Oh continue to love me,
never misjudge the most faithful heart
of your beloved.
Ever thine
Ever mine
Ever ours.

Můj obdiv ke Skácelovi

Hlomozna větru před kůň zapřažená
Výslechy prvních mrazů dlouho do noci
Trubači prázdnot dují jako stěna
V bezlistí ptáci Není pomoci

Trubači prázdnot nadouvají líce
Do polí zídku břečťan přelézá
Kamenné deště ujídají z hrobů
Před koně zapřažená hlomozna

Hle hřbitov v prosinci a vítr odjinud
Ohýbá k zemi cizokrajnou thúji
Nepřijde nikdo Pane smiluj se
Trubači prázdnot pilně vytrubují

Znovu, a přece vždycky poprvé

Do tvých dlaní

vložím
radost
-to aby je zbavila vrásek

vryju
smích
-to aby přebarvil slzy na duhu

stáhnu
slunce
-to aby rozehřálo studený prach hvězd

vdechnu
touhu
- to aby každé příště uvízlo v skořápce přítomnosti

Do tvých dlaní
zašeptám sen
o probuzení
ruku v ruce

Moje vděčnost za přátele se utopí v další salvě smíchu...

Když je na světě tolik lidí, jak to, že ještě nikdo nevymyslel lék na osamělost?

Lidé pro mě vždy byli, jsou a budou důležití. Nedokázala bych žít sama, bez rodiny a bez přátel. Poslední dobou si uvědomuju, jak je vzácné, když najdete někoho, kdo touží po tom být s vámi a věnovat vám čas, kterého máme každý stejně málo.
Teď už vím, že vztah nemusí trvat několik let jen pro to, abyste o něm mohli říct, že je hluboký. Délka není přímo úměrná hloubce a vážnosti. Vždycky záleží na tom, kolik ze svého času se rozhodnete určitému člověku dát. Jednu přímou úměrnost tu ovšem najdeme: čím víc toho společně podniknete, tím víc se k sobě přiblížíte.
Dneska jsem se setkala se skupinou lidí, některé jsem znala povrchně, některé jen od vidění a jiné velmi dobře. Dvě a půl hodiny jsme rozebírali věc, kterou jsme mohli mít hotovou za dobrou polovinu tohoto času. Co jsme dělali ve zbytku? Smáli se, "překvapivě" většinou na můj účet. A proč mi není líto tohoto (někdo by řekl promarněného) času? Nejen že jsem se dobře pobavila (radši se budu sama sobě smát, než nad sebou plakat), ale především jsem získala další vzpomínky. Dokážu si představit, jak se sejdeme příště a někdo si na tyhle chvíle vzpomene. Pak se přidá další společná historka a už to pojede...
Tyhle chvíle miluju, protože mi pomáhají uvědomit si, že můj život není prázdný, ale je naplněný smíchem, láskou, přátelstvím. Moc bych si přála, aby každý člověk mohl tohle pocítit aspoň jednou za svůj život. Dneska půjdu spát s vědomím, že mám do příštího října zase co dělat, že jsou mezi mými blízkými lidé, kterým bych do rukou neměla dávat pet láhve (zvláště ne plné), a že se mám s kým smát. Co můžu chtít víc...?

Pod dojmy z Balabána

"Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít."

Málokterý autor mě dokázal tak zaujmout. Možná i proto, že příliš nečtu knihy, ze kterých vyzařuje zoufalost a beznaděj. Dnes jsem dočetla jeho druhou knihu Možná, že odcházíme. Asi mě nepřestane překvapovat, s jakou citlivostí píše o lidech nacházejících se v určité životní situaci, ze které neví nejen jak ven, ale i jak dál. Někteří si uvědomují svou slabost, jiní sbírají síly a jdou, pokračují ve své (nebo na své?) cestě. Nadále nacházejí krásu ztracených a prožitých okamžiků, vracejí se ve vzpomínkách do mládí, rozhodují o směru svých dalších kroků.

Uvědomila jsem si, jak moc lidem chybí odvaha. Odvaha k rozhodnutí a převzetí zodpovědnosti za něj. I mně tento druh odvahy chybí, a tak se v tom plácám, stejně jako každý hrdina Balabána, kterým tak pohrdám. Všichni jsme moudří a všichni pošetilí. Každý z nás prožije chvíli, kdy přesně ví, co udělat. Usíná s pocitem, že objevil svou cestu...a probouzí se ve stejném neznámu, v jakém se nacházel předchozí den.

Kdyby jen nebylo tak těžké přestat utíkat a jít...

Jaký jsem já fanoušek...?

Je brzo ráno a já už asi potřetí zaklapla budík. V mém pokoji je tma a vím, že ve chvíli, kdy vstanu zpod peřiny, oklepu se zimou. Všude je ticho, které ruší jen zvuk právě zapnutého topení. Nikam se mi nechce, ale vědomí povinností mě donutí dojít do koupelny. Jen několik kroků... Pod teplou sprchou přivřu oči, napůl ještě spím a napůl jsem už vzhůru. "Odpoledne přijdu domů a budu spát," říkám mamce, která se kolem mě proplouží jako stín. Musím se bezděky usmát; je taky hodně unavená. Ale už v okamžiku, kdy tato slova vyslovím, vím, že tomu tak nebude.

Jsem člověk milující život a vše, co s ním souvisí. Každá příležitost zažít něco nového je pro mě výzvou. Nebojím se stále objevovat nové věci, vždyť dnešní svět nabízí tolik možností! Jenže právě tyto možnosti mi čas od času připadají jako výkřik do tmy. Kolik lidí vám dnes řekne, že nemá čas? Nestíhají povinnosti, radosti, nestíhají svůj život. Ujíždí jim vlak a oni stojí na nástupišti, v ruce drží kufr a po tvářích jim tečou slzy. "Zase o den starší." Nenapadá vás to někdy? Necítíte někdy tíhnu ne jednoho kufru, ale snad miliónu? A co takhle nechat je všechny na nádraží, v úschovně, vzít si od nich lístek a sám nasednout do vlaku? Mít čas sám na sebe, na svůj život, na své myšlenky, své já...

Jsem fanouškem vlaků bez zavazadel a úschoven na lístky. Jsem fanouškem všech, kteří si v dnešním obtěžkaném a uhoněném světě najdou čas ponořit se do vlastních myšlenek a objevovat krásu, které je zde pořád ještě mnoho.
Patříte mezi tyto lidi?
Pokud ano, jsem vaším fanouškem...

Mé dnešní "poprvé"

Asi před měsícem nastoupila do tramvaje paní - bylo jí asi něco přes padesát. V ruce držela mimo dvaceti tašek taky mobil, který si tiskla k uchu. Sedla si shodou okolností za mě a začala do mobilu řvát něco v tomto smyslu: "Jóóó? A ty knedlíčky už sis ohřál? Já jsem doma za půl hodinky, tak se neboj a nevyváděj žádné hlouposti. Stáníčku, a s pejskem taky nechoď, já s ním zajdu..." Bylo to na vylískání. Celá tramvaj mlčela a do toho ticha zazníval jen její hlas. Tipla bych si, že se každý z mých spolucestujících potichu usmíval, popř. se na ženu díval otráveným pohledem.

Takové situace nesnáším. Nevím, jestli mobilové rozhovory poslouchají všichni, ale řekla bych, že je nejde neposlouchat. Jsou tak vlezlé! Asi nepatřím mezi ty, kterým je jedno, co si o nich druzí myslí. Ale velkoměsto vám dává pocit anonymity. Protože jsem celý život žila ve městě, které má 28 000 obyvatel, chvíli mi trvalo, než jsem si jistou dávku anonymity a pocitu bezstarostnosti vůči druhým lidem osvojila. Dnešek byl pro mě v tomto směru dnem s velkým M (představte si pod tím, co chcete: mobilu, mluvení, možnosti, M...) Když se dříve náhodou přihodilo, že mi někdo volal ve chvíli, kdy jsem cestovala právě tramvají, mobil jsem nezvedla. Dneska jsem ale udělala svou první vyjímku a byla schopná telefonovat 11 minut. Je pravda, že ze začátku jsem se cítila poněkud nesvá, ale pak jsem se natolik zabrala do rozhovoru, že jsem něco jako ostatní lidi vůbec nevnímala.

 A tak můj závěr zní: Pokud najdete člověka, který je pro vás neskutečně vzácný, začnete překonávat i věci pro vás krajně nepříjemné. Jen proto, abyste mohli být jakýmkoli způsobem s ním.

Seznam na rok 2009

Sice už za sebou máme téměř tři týdny nového roku, ale myslím si, že ještě pořád není pozdě na nějaká ta rozhodnutí (popř. předsevzetí, i když ty si ze zásady nedávám - nebo jim tak aspoň neříkám). Pod vlivem několika událostí a rozhovorů jsem se rozhodla vytvořit si seznam věcí, které bych chtěla za rok 2009 stihnout. Kromě seznamu knih, který se každým dnem prodlužuje (vyskytují s v něm např. knihy Utrpení mladého Werthera, Jozova Hanule, Evžen Oněgin, Svět podle Garpa nebo Rok kohouta), si pomalu vytvářím i seznam jiných činností, kterými jsem doposud nepoznamenána a které bych si chtěla osvojit.

1. Tou první je moje dlouhodobá snaha naučit se vařit. Doteď vždy jen u snahy zůstalo, protože pokaždé, když jsem se svou nechuť k vaření snažila překonat, skončilo to katastrofou. Když už přímo nevybuchla kuchyň, něco jsem spálila. Jednou jsem se snažila uvařit si krupici, a místo krupice jsem do vařícího mlíka sypala sójové mlíko a divila se, proč mi "ta kaše" nehoustne. Čím častěji jsem ale z domova, tím víc si uvědomuju nutnost vařit si plnohodnotnou stravu. Miluju těstoviny, a tak se začínám soustředit právě na ně. Stejně se ale vždy, než se do přípravy jídla pustím, modlím, aby se nestalo nic mně ani kuchyni.
2. Druhou, také dlouhodobější, je snaha získat jakýsi politický a kulturní přehled v současném dění. S hrůzou zjišťuju, že jsem totálně mimo mísu Přemýšlela jsem, jak se do ní dostat, a vzhledem k tomu, že televizní noviny díky dlouhému rozvrhu nestíhám, rádio moc neposlouchám a noviny nečtu, věděla jsem, že to bude těžké. Pak jsem si ale všimla, že spousta mých vysokoškolských spolužáků nosí časopis s karikaturami na přední straně a velkým titulem Respekt. Shodou okolností jsem se o něm před časem bavila i s člověkem, který na mě má vliv největší, a tak jsem dnes přistoupila k rozhodnutí a koupila si své první číslo.
3. No a do třetice všeho dobrého: rozhodla jsem se udělat něco se svou češtinou. Jsem člověk vysokých latěk a cílů v nedohlednu, a tak jsem dnes bloumala po netu a googlila spojení literární soutěže 2009. Ráda píšu, ráda sním a ráda si hraju se slovy, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Nic není bez užitku, vším, co člověk dělá, na sobě pracuje.

Do těch drobnějších pak patří snaha naučit se vázat kravatu, hrát šachy, obarvit si vlasy na tmavě hnědé a častěji se usmívat. No a protože v něčem musím souhlasit s E. M. Remarquem ("Člověk je silný ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění."), budu doufat, že mi ta moje předsevzetí vydrží co nejdéle.

Klišé o lásce

Zjistila jsem, že nesnáším klišé o lásce. Je zázrak, když objevíte nějaký citát, který žádné klišé neobsahuje. Přála bych si přijít na něco, co se lásky týká, ale co se ještě nedostalo do povědomí lidí. Přijít na něco, o čem nemají ani páru. Objevit nějakou velkou pravdu o lásce, něco, co vlastně všichni ví, ale nikdo to nedal do slov. Pak by si to někdo přečetl a řekl si: "Jo, vždyť tohle já vlastně vím! To je přece jasné." Někdy mám pocit, že sama láska se stala něčím, co je klišé. Mladí lidé ji berou jako závazek, který je na obtíž, místo toho, aby ji brali jako výhodu.

Jo, nesnáším klišé o lásce - ale sama o ní nemluvím jinak. Chtěla bych objevit pravdu o lásce - ale asi bych nejdřív musela objevit lásku.

Znavena tím vším

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak uměn je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

Martin Hilský

7 změn, které provází mé dny

Jedním z posledních oblíbených výroků mojí sestry je věta: "Každý se mění." Používá ji celkem často, a tak jsem byla nucena nad ní přemýšlet. Uvědomila jsem si, že každý z nás je někým ovlivňován. Myslím si, že nikdo nemůže říct, že by nevěděl o nikom, kdo na něj má vliv. Nikdo není neovlivnitelný, a pokud si to myslí, je ovlivnitelný o to víc. Každý z nás se vědomě rozhoduje pro ty, kdo jej ovlivní. Proto je tak důležité vybírat si pečlivě přátele. Takové, kteří vás milují, záleží jim na vás a přejí si vám pomoct, ne ublížit.

I já si uvědomuji, zvlášt v posledních měsících, jak moc se můj život změnil. Vliv mých přátel, rodiny i školy vnímám především v několika oblastech:

• snažím se vcítit do druhých lidí Empatie je něco, co mi vždy chybělo. Teď si ale víc než kdykoli předtím uvědomuju, jak je důležitá. Pokud chci mít hluboké a skutečné vztahy, které jsou funkční a krásné, pak nemůžu jednat bezohledně a bez domýšlení důsledků svých slov a činů.
• přestávám se na svět dívat černobíle Vím, že život není jednoduchý jako lusknutí prsty (mimochodem - luskat prsty neumím). Dříve jsem často lidi odsoudila, protože jsem nedokázala pochopit jejich situaci. Teď po několika zkušenost chápu, že nikdo z nás nedokáže skutečně pochopit ty, kteří jsou v nesnadných situacích a musí se rozhodnout pro to či ono.
  
• ztrácím svůj naivní pohled na svět Ano, tento fakt mě může uchránit od mnohých problémů a zklamání, na druhou stranu mě učí už od začátku nedůvěřovat lidem, být realističtější a ztrácet můj věčný optimismus. Najednou mi přijde těžší vidět na světě ta pozitiva, která jsem viděla dříve.
• prahnu po upřímnosti sama k sobě To znamená, že se snažím přemýšlet nad svými skutečnými motivy a vidět v nich opravdové důvody toho, co dělám. Nejhorší je, když člověk nedokáže být sám sebou, ani když je sám.
• mnohem víc si všímám a cením obyčejných neobyčejných věcí Můj denní program byl vždy absolutně zaplněný. Pořád mám spoustu povinností, ale už tolik nespěchám. Teda aspoň nemám ten dojem. Dokážu se podívat na koncert (jinak bych si jej jen při něčem poslechla), propovídat hodiny (v některých případech i dny), obdivovat Tichou Orlici cestou do Prahy i z Prahy (aniž bych si myslela, že jsem ten čas mohla využít lépe), pozorovat hnědé oči a obdivovat řasy, které jsou tolik jiné, než ty moje.
  
• zkouším své pocity a myšlenky dát do slov Vždy jsem toužila po tom mít spoustu času na čtení. Díky škole, kterou studuji, je to teď dokonce mou povinností, a tak si v tomto směru nemůžu stěžovat. Díla, ke kterým se dostávám, mi pomáhají zlepšovat slovní zásobu i vyjadřovací schopnosti. Jazyk je jedním z předních prostředků, kterými se můžeme k druhým přiblížit. Žasnu nad tím, jak někteří autoři dokáží popsat to, co bych já nikdy nedokázala, a jen velmi obtížně se jim snažím alespoň z části přiblížit.
• uvědomuji si, že vztahy jsou tím nejdůležitějším A tak se snažím věnovat jim co nejvíce času. Přemýšlet nad nimi a popř. je přehodnocovat. Dát lidem, se kterými mám jakýkoli pro mě důležitý vztah najevo, že mi na nich záleží a mám je ráda.